Hrad Mírov slouží jako žalář přes šest století a až do oné neděle z něj útěk podařil jednou jedinkrát. Ne náhodou měl Mírov nálepku nejpřísnější české káznice. Kajínek se ale vytratil jako duch, málokdo chápal jak, a jak je možné, že si při tom nezpřelámal ruce nohy, že nebyla prolita kapička krve, že nebyly ohroženy životy rukojmí. „Kajínek vzal čápa! Je to frajer, utekl jim!“ neslo se nádvořími hradu euforické pokřikování spoluvězňů.
Ale popořádku
Proč vlastně měl Jiří Kajínek dožít za mřížemi? Nikdy se netajil tím, že je zloděj, elitní kasař, postrach trezorů a vil bohatých a mocných Čechů. Kradl vlastně už od puberty, otvírat zámky planžetou uměl od sedmnácti a nejdřív ho zajímaly hlavně cigarety, alkohol a lahůdky, co se daly otočit z opuštěných chat anebo samoobsluh. V roce 1982, kdy mu bylo jen jednadvacet, za krádeže vyfasoval svůj první rok v báni.
Jen ho po půl roce pustili, začal „dělat“ v Praze byty. Drapli ho ovšem přímo při činu, a poněvadž při zatýkání polámal kosti třem esenbákům, šel v roce 1985 bručet už na sedm roků. Vyšel po pěti a v alotriích pokračoval. Stále ještě v roce 1990 byl tak odsouzen na 11 let, to když se zbraní v ruce přepadl dva policisty a ukradl jim jejich služební vůz!
V lednu 1993 byl Kajínkovi na přímluvu vězeňské komise výkon trestu na tři dny přerušen, z opušťáku už se ale do chládku nevrátil a 30. května 1993 se měl v serpentinách nedaleko plzeňské věznice na Borech dopustit zločinu, který poznamenal celý jeho další život: Rozstřílet podnikatele Štefana Jandu (†27) i jeho bodyguarda Juliána Pokoše (†30) a čtyřmi výstřely těžce zranit jeho bratra Vojtěcha.
Křivá výpověď?
„Kajínek není jen nějaký zlodějíček, ale chladnokrevný vrah. Dodnes vidím, jak tam nad náma stál a střílel do nás. Nikdy jsem mu nic neudělali, střílel do nás jen proto, že za to dostal zaplaceno!“ svědčil přeživší Pokoš.
„Já je nezabil, vůbec jsem tam toho dne nebyl!“ dušuje se Kajínek až do dnešních dnů. „Pokoš lže. Těsně před zahájením procesu mi dokonce vzkázal, že řekne u soudu pravdu, že jsem nestřílel! Jenomže těsně před soudem policisté Pokošovi řekli, že má volbu: Buď ukáže na mě a půjde domů, nebo ho odsoudí za loupež,“ tvrdil.
„Já jsem přesvědčená, že mého manžela zastřelil někdo úplně jiný než Jiří Kajínek. Podle mě za tím vším stojí policajti,“ nabízela svůj pohled dokonce vdova Eva Jandová.
Pravdu dodnes nikdo nezná, Kajínek každopádně 23. června 1998 vyfasoval za dvojnásobnou vraždu a pokus o třetí doživotí.
Práskači na Mírově
Jako kdyby tušil, že nevyvázne, snažil se prakticky od svého zadržení z vězení upláchnout. Na Borech v dubnu 1994 zadrželi nůž, který se mu tam pokoušela propašovat prodavačka z kantýny. Rok nato v Českých Budějovicích se během procházky po dvoře přehoupl přes zeď a lapen byl až u Vltavy. Ve Valdicích o další rok později dokázal přepilovat mříže a dostat se až na střechu kuchyně, kde se musel dozorcům vzdát.
S nálepkou notorického útěkáře tak skončil na Mírově, protože – však víte – odtud se utéct prostě nedá. „Ven? Odtud? Jenom v penále, kámo,“ dobírali si ho prý bachaři. Byli si absolutně jistí, že nemá žádnou šanci.
Kajínek ovšem ani na Mírově nesložil zbraně, celý čas – souběžně s bojem za obnovení svého procesu – osnoval svůj velkolepý plán. „Původně jsem připravoval jeden velký útěk, že všichni doživotní vězni zdrhneme najednou. Jenže mě udali. Dvakrát…“ přiznal po letech v rozhovoru pro Nedělní Blesk.
Musel se upnout k sólo akci
Dva roky usilovně cvičil, aby měl k útěku dost síly. Sháněl pomůcky, mapoval si věznici metr po metru. Až se onoho 29. října 2000 krátce po 18. hodině pustil do svého eskamotérského majstrštyku. Třícentimetrové mříže přepiloval diamantovým plátkem pily, který si upnul do rámu vyrobeného z hřebenu.
„Okno mé cely bylo tak 17 metrů nad hradbami s ochozem, po kterém se dal obejít prakticky celý hrad. Tam jsem sjel po laně spleteném z cárů prostěradel a velmi pevných provázků na žaluzie, které vězni vyráběli a já je od nich tajně kupoval. Jako kotva pak posloužilo upilované čelo postele,“ popsal později Kajínek Blesku.
Na ochozu už ho zmerčil dozorce a začal po něm pálit – netrefil, a tak mohl slanit po dalším spleteném provazu z hradeb a mizet po stráni do lesa. „A ještě toho večera jsem byl v Praze. Měl jsem jen spálenou dlaň pravé ruky, jak se mi při jízdě po laně strhla rukavice, a trochu pochroumaný kotník,“ přiznal po letech.
„Ubytoval“ se u Marie Černé, manželky dalšího z mírovských doživotních vězňů, orlického vraha Ludvíka Černého. A ačkoli ho hledali snad všichni policajti v Česku, z pražského sídliště na Velké Ohradě déle než měsíc vyrážel na nákupy, do kina nebo i běhat do nedalekého Prokopského údolí.
Dokud ho Černá nepodvedla
Při návštěvě na Mírově manželovi o uprchlíkově úkrytu v jejich bytě řekla, ten informaci pustil dál a Kajínkův spoluvězeň Martin Vlasák, který měl původně utéct s ním, avšak v poslední chvíli ztratil kuráž, zařídil zbytek. Osmého prosince, po 40 dnech na svobodě, si pro nahého, právě cvičícího Kajínka došli ozbrojenci z URNA a udělali z něj opět vězně, teď už ze všech českých trestanců suverénně nejslavnějšího.
Z Mírova, kde mezitím ještě výrazně zpřísnili režim, už pak nikdy neutekl, možná i proto, že ho poměrně často stěhovali z jedné věznice do druhé – chvíli seděl ve Valdicích, pak zase v Karviné, Prachovicích a nakonec v Rýnovicích u Jablonce…
Tam ho také v květnu 2017 zastihla zpráva, že mu prezident Miloš Zeman kvůli pochybnostem o jeho vině i v řadách odborné veřejnosti uděluje milost. Po 23 letech věznění, po 8505 dnech tak Kajínek vyšel z vězení a jako svobodný muž se nastěhoval k přítelkyni do Brna, kde spolu žijí – nejspíš z jeho dobře ukrytých nakradených milionů – dodnes..
