Zatímco Česko zažilo od šedesátých let nejlepší roky komediálních filmů, na Slovensku převažovaly dramata a partyzánské filmy. S vážnými příběhy na začátku osmdesátých let zametlo velké duo Július Satinský a Milan Lasica, kteří začínali na divadelních prknech, ale postupně se přesouvali před kamery.
„Oni byli neuvěřitelná kombinace. Taková kombinace se podaří jednou za desítku milionů nebo miliard šancí,“ chválil Konečný a hned vysvětlil, v čem tkvěl jejich úspěch: „Když si teď pustím Ktosi je za dverami nebo starší nahrávku, kterou dělali pro rozhlas nebo pro televizi, tak mám z toho jednoznačně pocity, že se jedná o mimořádně promyšlený a dokonalý humor, který kritizoval dobu a režim. Často to dělali tak dobře, stejně jako ti nejlepší, že to nebylo lehko odhalitelné a nebylo to o prvoplánové odhalitelnosti, která byla ihned trezorovaná, ale dokázali do těch scének dostat rozměr, který našel jen ten, který věděl, jak ho hledat,“ popsal důležitou složku humoru komiků publicista.
Milan Lacina si se svým parťákem zahráli ve filmu Srdečný pozdrav ze zeměkoule, kde si ztvárnili mimozemšťany odhalující neduhy Československa. Oproti tradičnímu zobrazení návštěvníků z jiných planet, nevypadají odlišně, a ani se nechovají nikterak neobvykle. „Zároveň je to velká kritika společnosti. Ve filmu jsou dokonce dokumentární sekvence, které mě vždy překvapily, když jsem to viděl opakovaně znova,“ odhaluje zrod komediálního kultu na Slovensku filmový kritik.
Ke zhlédnutí divákům dále doporučil filmy: Utíkejme, už jde! (1986), Vážení přátelé, ano (1989), Samorost (1983) a Romulus Veľký (1992). Jak je Lasica vnímaný na Slovensku, proč Peter Konečný vybral výše zmíněné filmy a co všechno Milan Lasica zvládal, se dozvíte v Blesk Podcast:
Blesk Podcast: Lasica a Satinský byla pekelná kombinace, říká filmový kritik Jiří Marek
