22°C
Teď žijete StarDance. Věděl jste hned, že to vezmete?
(smích) Leckdo by vám řekl, že je to pro něj vysněný projekt, ale pro mě nebyl. Takže ve chvíli, kdy za mnou uprostřed natáčení druhé řady Peče celá země v květnu 2021 přišla kreativní producentka Lucie Kapounová se slovy: „Já jsem Lucka a mám na starosti StarDance,“ hned jsem řekl: „Ne, jenom to ne, prosím nenabízejte mi to.“ (smích)
Fakt?
Ano. Řekl jsem jí: „Dejte to někomu, kdo to chce, kdo to vnímá jako příležitost, jako sen.“ Nenechal jsem ji to ani doříct. (smích) Jenže ona to nevydržela a zavolala mi za čtvrt roku znovu. Právě jsem byl na karlovarském festivalu za Peče celá země a měl jsem asi třetí skleničku prosecca. A řekl jsem, že to beru. (smích)
Rozhodly ty tři skleničky?
To ne. Postupně mi došlo, že je to jistý privilegium. Uvědomil jsem si, že jsem neznal hodnotu tý nabídky ve smyslu, že si mě váží.
Co na to říkal doma přítel Petr?
Neříkal jsem mu o tom, že jsem to promýšlel, oznámil jsem to až ve chvíli, kdy jsem se rozhodl to vzít. A on mi odpověděl: „Co tam budeš dělat?“ (smích) Měli jsme asi týden tichou domácnost.
To bych nedala, nesnáším dusno.
Tohle ale není dusno. Já mu dával prostor k tomu, aby mu to došlo. Mně by v tu chvíli stačilo objetí, ale ta jeho reakce mě vlastně zklamala. Protože já si o sobě myslím, že všeobecně lidi kolem sebe podporuju. Ale v tomhle případě nefungovalo přísloví: Jak se do lesa volá… Tady se z lesa nic neozvalo. (smích)
Takže co? Vyčetl jste mu to, vybuchl jste?
To ne, já nevybuchuju, neřvu po lidech a nechci, aby někdo řval po mně. Když dělám scénu, tak to je odchodová scéna, mám jenom derniéru. Tehdy jsem se na partnera jenom tak jako podíval a v mé hlavě se odehrály všechny ty situace, ve kterých jsem podpořil já jeho. Ale z mé strany to není uražení, spíš zklamání, jsem jenom člověk a mám nárok na to být smutný.
A pomohla ta tichá domácnost?
Pomohla. On se to samozřejmě snažil vyžehlit v tom momentu, protože hned pochopil. Ale já mu pak dal prostor, aby mu to došlo, protože příště přijdu s něčím jiným, a on by mohl zase reagovat v jiné situaci stejně. Mně nešlo o StarDance, ale o to, abych dostal tu podporu. No, ale abych to zakončil veselou notou, přijeli jsme na Moravu, za mojí babičkou Josefkou, a Péťa si jí stěžoval. A ta moje babička na to povídá: „Hm, praděda Maršálek vydržel s prababičkou nemluvit tři měsíce.“ (smích)
Jak vám ten tanec jde?
Na to se musíte zeptat Adriany. (smích)
Ale já se ptám vás.
Zařídil jsem si to v životě tak, abych se tomu mohl věnovat, hodil jsem se do takovýho zenu. Nedělám si iluze, že jsem nejlepší tanečník na světě, ani že ze mě tahle soutěž tanečníka udělá, není to moje ambice, jsem cukrář. Ale užívám si to.
Takže jste nakonec rád, že jste do toho šel?
Je to lidsky strašně obohacující. Je to Crème de la Crème, krém krémů, pořad pořadů. Když se podíváte na jiný soutěže, lidi jsou ve stresu, adrenalinu, napětí, v negativních emocích. Nechybí hádky, nadávky, pláč. A tahle soutěž ukazuje opačnou stranu mince. Lidi si často uvědomují, co nemají, a neoslavují to, co mají. A pláčou. Já nemám a já bych chtěl. No, tak oslavuj to, co máš. Jako to řekla Michelle Obamová: „Máte dost, jsou lidi, co nemají nohu, oko, ruku, umírají, vy máte dost, protože jste zdraví.“
K tomuhle smýšlení jste došel pobytem v Indii, nebo už předtím?
To ne, život je cesta. Formovalo mě i to, že jsem ve dvaceti nechal na Moravě rodinu včetně desetileté sestry, které bylo ubližováno, abych jí mohl později pomoct. Patnáct let jsem byl v cizině, žil v jiných jazycích, cestoval jsem, do toho jsem každé tři týdny lítal do Prahy na vysokou školu, abych si dodělal vzdělání. Výsledek všech těch zážitků, práce a zkušeností je člověk, který tu dnes před vámi sedí. Když se chcete mít dobře, tak žijte, jako že se máte dobře. Uvědomte si, že se máte dobře. Není těžký fakt užít každý den, jako by byl poslední, protože vy nikdy nevíte, který to je.
Byl jste vždycky takhle pozitivní?
Byl. Pocházím z malinké obce Potštát, která už je dneska městečkem, byl jsem jedničkář, chodil jsem na harmoniku do hudebky, v dramatickém kroužku mi paní učitelka brzy začala dávat hlavní role, takže jsem byl takový to talentovaný, úspěšný dítě. A když je člověk úspěšný, tak musí být šťastný.
Cítím správně tu ironii v hlase?
To, co bylo navenek, ten úsměv, úspěch, dokonalost, moc nekorespondovalo s tím, kdo jsem byl uvnitř.
Kdo jste byl uvnitř?
Nešťastný malý kluk, který chce dělat něco úplně jinýho, vypadnout z vesnice do velkýho světa, který chce po základce dělat cukrařinu, zažívat kulturu, chodit na koncerty. To mi ten vesnický život moc neumožňoval a rodiče mi většinou dávali stopku. Protože dokud nejste dospělí, tak jsou to oni, kdo rozhoduje.
Říkal jste, že jste chtěl jít na učiliště studovat cukrařinu. Brali to tak, že je tam jedničkáře škoda?
Určitě, máte pravdu. Říkali, že jsem na to příliš dobrý, nesouhlasili ani s alternativou, kterou jsem navrhoval, což byla střední hotelová škola s maturitou. Poslali mě na gymnázium a já to nerozporoval.
A co přišlo? Nechte mě hádat: čtyři nešťastné roky?
To je do jisté míry pravda, protože moje ambice byla jiná. Ale zase na druhou stranu jsem potkal absolutně úžasný lidi, s některými se dodneška stýkáme. Měl jsem super zážitky. Takže ano, kdybych to měl ve své režii, tak nejdu na gymnázium, ale nelituju toho. Já nelituju ničeho, i když tam byly i zážitky, který bych si odpustil. (smích)
Jaké?
Různé úplně nesmyslné sportovně turistické výcviky a lyžáky, bez nichž bych se klidně obešel. (smích)
Byla pro vás vaše tělesná konstituce někdy překážkou?
Já jsem vždycky býval nejtěžší a zároveň nejvyšší v týmech. V dětství jsem si dopisoval s Helenou Růžičkovou, ona pro mě byla největší možná legenda a hvězda, prostě paní herečka. A ona vždycky říkávala, že tloušťku si může dovolit jen ten, kdo ji umí nosit. No, ano, děti umějí být zlé. Některý situace asi nebyly úplně ty nejkrásnější, ale i to mě formovalo, prostě se s tím naučíte žít.
Zažil jste šikanu?
Byl tam jeden spolužák, co se pokoušel, ale víte co, ono se blbě šikanuje nejlepšího ze třídy. A když se nad tím zamyslíte, moje konstituce dává smysl. Jsem ze zemědělské rodiny, ve čtvrté třídě mi na rameno nasadili padesátikilový pytel mokrý pšenice a upaloval jsem o tři patra vejš a honem pro další. Na podzim se takhle nosily brambory a řepa do sklepa. Babička Josefka má celý život nadváhu a dojila čtyřicet let dvakrát denně šedesát krav. Váha je prostě fakt, samozřejmě nebudeme oslavovat extrémní morbidní obezitu. Ti lidé mají reálně problémy, stejně jako superštíhlí, kteří jsou supernemocní. Takže je třeba najít tu rovnováhu někde mezi. Já jsem dozrál stavu a věku, kdy se nepotřebuju vůbec před nikým obhajovat, jsem takový, jaký jsem. Kompletní balík Josef, ze kterého si nemůžete vyzobnout jen to, co se vám líbí, a zbytek upravit.
S váhou jste evidentně srovnaný. Ale vždycky to tak asi nebylo, když jste zkoušel držet různé diety, že?
Ty diety vždycky byly spjatý s nějakou situací, třeba se blížila nějaká svatba, nebo jsem měnil zaměstnání. V Harrods (jeden z nejluxusnějších a nejproslulejších obchodních domů na světě, stojí v Londýně – pozn. red.) musel každý zaměstnanec před nástupem absolvovat celkovou zdravotní prohlídku. Tam mi řekli, že mám nadváhu. Ale můžu vám říct, že když jsem měl třeba o patnáct kilo míň, necítil jsem se dobře, nebylo mi tak, jako mi je teď. Připadal jsem si neúplný.
Když už jsme u těch pocitů, opravdu tam po základní škole, když vám vaši nedovolili cukrařinu, nebyla cítit křivda?
Byl jsem geniální, úžasný dítě s jedničkama a s divadlem, ale měl jsem pocit, že čím víc se snažím udělat kvůli rodičům to nejlepší, tím méně pozornosti a lásky dostávám. Po letech jsem pochopil, že mi přestali rozumět. Můj svět, ve kterém jsem najednou začal žít, ať už to byl ten úspěch, možnosti, to, jak lidé toužili, abych jim někde zarecitoval nebo upekl dort, byl nad kapacitu jejich chápání. Tomuhle Josefovi nerozuměli, a proto začali inklinovat k mým ostatním sourozencům.
Vážně?
No ano, když chtěl jít o rok mladší brácha v tátových šlépějích jako zemědělec, bylo to pro ně absolutně pochopitelný. Jasně, můžeš mít průměrný známky, potom půjdeš na učňák, budeš jezdit s traktorem a pěstovat brambory. To bylo něco, co znají. Já jsem pro ně byl nejenom obrovský otazník, ale do jisté míry i hrozba, já vlastně zpochybňoval jejich status quo, vytrhával je z jejich komfortní zóny.
Proč myslíte, že to tak vnímali?
Oni nechápali můj svět, ten estetický svět. Já na gymplu maturoval z výtvarky, pak jsem se hlásil na tři vysoký školy animovanýho filmu. No, a to pro ně bylo moc abstraktní. Neměli to k čemu přiřadit, v rodině nikdo takový nebyl. Dvěma zemědělcům se narodil umělec a oni se mě snažili taky natáhnout do toho zemědělství. To mi strašně ubližovalo, utlačovali tím moji uměleckou duši, ztrácel jsem čas i příležitosti, a z toho mě fyzicky bolela duše i srdce.
Proto jste ve dvaceti odešel z domu, nejdřív do Prahy a následně do Anglie?
Období, kdy jsem odcházel z domu, bylo z mý strany ve velký únavě z toho nepochopení. Cítil jsem se vyčerpaný. Odmaturoval jsem s vyznamenáním na gymplu, pak rodiče chtěli, abych byl učitel, takže jsem rok učil harmoniku, klavír a nauku v hudebce. Ale pak jsem cítil, že je to marný, proto jsem šel do světa. Došel jsem do fáze, kdy jsem si řekl, že takhle žít nebudu. Tady jsem to zkusil, nešlo to a teď odcházím.
Cítil jste z jejich strany zklamání?
Ne, zklamání určitě ne. Nadšení nebyli, protože najednou ztratili tu kontrolu, kterou měli, ale to je logické. Ale zpětně bych neměnil nic, protože ten výsledek toho, co se všechno dělo, dneska sedí tady. A právě to je strašně důležitý – učit se z toho, když se v životě nedaří. A dnes vaši rodiče… Táta zemřel před jedenácti lety, ve dvaapadesáti na rakovinu plic. Nemoc se projevila a během osmi týdnů nebyl. Jeho máma, moje babička Boženka, je pořád naživu a jeho táta Oldřich zemřel před dvěma roky v devadesáti. Když jsem tátu viděl naposledy a on mi mával, to byl ještě zdravý, věděl jsem, že už ho neuvidím, přestože mi to tehdy nedávalo smysl… A máma zemřela v červenci před třemi lety. Bylo jí šestapadesát, upila se, prostě totální vyčerpání, došlo jí tělo.
To mě moc mrzí. Pila ze žalu po tátově smrti?
Ne, pila konstantně už od sestřiných pěti let. Prostě nešťastný člověk. Snažili jsme se jí pomoct, zachránit ji, byla i na léčení, ale nezvládla to. Vybrala si nebýt.
To muselo být těžké přijmout.
Chápu to, že někomu třeba dojde síla a rozhodne se nebýt, i když nám se to nemusí líbit. Mně se nelíbilo, že máma pila, ale byl to její výběr, navíc alkoholismus je reálně nemoc. Takže ze strany mé i mých sourozenců přišlo odpuštění, srovnání se s tou situací. Řekli jsme si, že jsme pro ni udělali maximum a že zbytek je na ní, s tím, že kdyby potřebovala pomoct, my tu jsme pro ni.
Říkal jste, že jste byl vzorné dítě. Proč jste se její chutí do života nestal třeba právě vy?
Tak to nefunguje, vy nežijete pro někoho, žijete pro sebe. Ale jasně, že jsem to v dětství vnímal jako křivdu. Říkal jsem si, že naši mají takový hezký, chytrý a úspěšný děti, který jim závidí celá vesnice, co jí teda chybí? Ale já nevěděl, co je pod pokličkou, jak je to ve vztahu, jak to má s celou rodinou, jak se jí žije na vesnici, ve který se narodila, jak to tam na ni všechno padá. Po její smrti se mi dostal do rukou její deník z léčení.
To je jako z detektivky. Co v něm bylo?
Samozřejmě jsem se začetl, chtěl jsem zjistit, co prožívala, protože jsem měl mámu strašně rád. Jistou část života, než mi přestala rozumět, jsme si byli hodně blízcí. V té léčebně a během terapií absolutně pojmenovala spouštěč, získala sílu a byla připravená s tím bojovat, měla dokonce i plán. V tu chvíli chtěla. Můj mladší bratr Aleš a jeho žena Petra ji dokonce přestěhovali do sousední vesnice, vybavili jí byt. No, a ona si šla hned po tý první noci koupit láhev…
Co jste se sourozenci podnikli?
My jsme ji nechali, aby měla prostor pro sebe, aby se rozhodla, jak chce fungovat. Jasně, že jsou fáze, kdy jste naštvaná, zoufalá, je tam obrovská křivda, ale potom se k vám dostanou informace, při kterých si řeknete, že se není čemu divit. Právě proto jsme si my děti řekly, že to nazveme pravými jmény, budeme o tom mluvit, abychom to přerušily. Protože v tom našem rodokmenu je těch alkoholiků spousta. Právě máma vyrostla se svým tátou alkoholikem. Představte si, že babička Josefka přišla na Štědrý den z práce unavená, po dojení šedesáti krav, její manžel byl někde v kotelně opilý a máma se strýcem v nějakých třech čtyřech letech zdobili vánoční stromek a baňky byly jen do prvního patra stromku, protože výš nedosáhli. V tomhle máma vyrostla.
Pila před vámi, nebo potají?
Potajmu. Nacházeli jsme různě schovaný láhve. Cítili jsme obrovskou beznaděj, protože jsme nemohli pomoct. Jasně, bylo tam i to rebelství, kdy najdete lahev, vylijete a vystavíte ji. Nebo docházelo k zajímavým situacím, kdy jsem přijel domů z Prahy, vzal mámu nakoupit, najednou zmizela a pak vyšla z obchodu s lahví pod oblečením. Nejdřív se bránila, že už nepije, pak ji hodila do popelnice.
Souvisí s tím i to, co jste říkal na začátku? Že jste odešel od sestry, které bylo ubližováno?
No, tak máma byla alkoholička a sestře bylo deset, tak co se asi mohlo dít doma, že…
Ubližovala jí fyzicky?
Fyzicky, když to vygradovalo do nějaký situace. A určitě mentálně, psychicky. Takže já stál před Sofiinou volbou. Buď tam zůstanu a budu dělat opatrovníka a chránit ji svou přítomností, objetím, povídáním a radama, nebo vypadnu do světa, abych jí v budoucnu mohl fakt pomoct, což se taky stalo.
Musím říct, že tohle vyprávění jsem dnes od stále usměvavého cukráře nečekala.
No jo, někteří lidé si říkají, jak má ten Maršálek na růžích ustláno, a vůbec nevědí, co jsem prožil. Vidí jen slávu, úspěšný prodeje, rozhovor v Blesku. Ale to je jenom špička ledovce, tohle všechno je to, co mě formovalo, ovlivňovalo a dávalo dohromady. Ale lidská malost některým nedovolí tohle vidět.
Jaký máte vy sám vztah k alkoholu?
Příjemný, kladný. (smích) Napiju se rád, ale vždycky jenom se společností, sám si pivo ani sklenici vína doma nedám. Alkohol je dobrý sluha, ale zlý pán.
Očima autorky
K dohodnutí termínu focení i rozhovoru mi s Josefem stačilo pár esemesek. Když jsem ho poprosila, zda by něco upekl, nařídil budík a už v devět ráno nám ateliér zavoněl čerstvými loupáčky, které nám potom věnoval. Byly výborné! Focení, ale i povídání se neslo ve velmi milém duchu, Josef byl přátelský a pozitivní. Neměl ale problém mluvit ani o nepříjemných věcech, které ho v životě potkaly a jsou jeho nedílnou součástí.
Josef Maršálek StarDance: Jaké měli pocity po prvním přenosu? Kateřina Štíchová, Lukáš Červený
