18°C
Jak by vypadaly známé blockbustery, kdyby je režíroval Wes Anderson? Na to odpověděla umělá inteligence, která za pomocí lidského vkladu vygenerovala upoutávky třeba na Hvězdné války, Jurský park, Pána prstenů, Avatar či Dunu. A i na oblíbené seriály jako The Office. Opakující se herecká jména, vycentrované kompozice, pastelové barvy, tlumený herecký projev a výstřední, nepřirozené dialogy. Podobně začali lidé nacházet určitou míru wesandersonovské stylizovanosti v běžném světě kolem sebe, jak dokazují tiktoková videa, respektive jejich kompilace.
Kulový Blesk: Hvězdně obsazené Asteroid City je film z jiné planety pdc, klb, Marek
Filmy Wese Andersona jsou ovšem mnohem komplexnější, než jak by se mohlo zdát na základě jejich redukce na několik nejvýraznějších znaků, z nichž pak vznikají falešné upoutávky nebo tiktokové nápodoby. Jeho poslední, nesoucí název ASTEROID CITY podle smyšleného města, je toho dobrým příkladem. Na áčkovém festivalu v Cannes odpremiérovaný film má rozporuplné ohlasy, od spíše záporných (Variety, Hollywood Reporter) až k velmi kladným (Vulture, IndieWire, Guardian, Vanity Fair). Nekriticky nadšená z něj byla i amatérská egyptoložka a filmová teoretička a historička Kristin Thompsonová, která Asteroid City považuje za jedno z nejlepších děl Wese Andersona, a scenárista, režisér a teoretik transcendentálního filmu Paul Schrader na svůj twitterový účet napsal, že jde o „(Andersonův) nejwesandersonovštější počin”.
K jaké straně se přiklonili kritici Kulového Blesku? „Asteroid City na první pohled zaujme vizuální stylizací a vytvářením modelového světa,” říká Janis Prášil, čím byl uhranut. „Wes Anderson snímek vystavuje podle šablon, s nimiž hravě nakládá: vidíme městečko, které je variací na poválečný svět z reklam s pastelovými a křiklavými barvami, propagující šťastnou rodinu. Vyskytujeme se ve vykonstruovaném světě, kde režisér může dělat, co chce, což je na tom zábavné. Vedle stylizací dobových a barevných jsou narážky na různá žánrová klišé sci-fi, westernů a melodramat, v čemž je to taktéž velmi hravé,” dodává.
Zvířátka za vítrínou
„Zjevné je téma (kultury) strachu, které v padesátých letech bylo přítomno ve studené válce a vesmírných letech, jež představovaly civilizační pokrok, ale zároveň přinášely určitou míru nejistoty. Atmosféra nejistoty se prolamuje do reklamního městečka,” přichází Janis s jednou z možných interpretací. „Ve filmu jsou dvě části: jedna poznatelná a jedna nepoznatelná. Od jedné postavy zazní věta ,Kolik je patnáct minut?´ a druhá odpoví, kolik je to přesně sekund. To znamená, že pokud postava ví přesnou (číselnou) odpověď, neznamená to, že zná, jaký je svět, že by znala jeho podstatu,” rozvádí Janis dál svůj výklad. „Tato nepoznatelnost světa se projevuje prostřednictvím tzv. metavyprávění (vyprávění o vyprávění): vidíme věci, postavy a stylizovaný svět, kde je vše jasné, ale zároveň sledujeme další film vyobrazující, jak tento námi sledovaný svět byl vykonstruován. Asteroid City je o divadelní hře, o vzniku divadelní hry - a to, co převážně sledujeme, je znovu inscenovaná divadelní hra. Máme tak dvě vyprávění, které se střídají, a dva světy, kdy máme přemýšlet, jak je svět konstruovaný,” nastiňuje Janis, jak se to má s komplexní strukturou film. „Asteroid City by se dalo shrnout jako zoo, výstava, cirkus nebo vesmírné muzeum, kdy se na nás z vesmíru někdo dívá a nahlíží na nás jako zvířátka ve vitríně,” zakončuje Janis své pozitivní povídání.
„Asteroid City to schytává za to, že jde o wesandersonovskou manýru, ale s tím nesouhlasím už s ohledem na to, kolik posunů od Andersonových předchozích snímků tam je,” začíná Marek Slovák své vymezení se vůči dosavadní kritice, jaký je Anderson manýrista, tj. tvůrce držící se úpěnlivě svého stylu, který se ale vyprázdnil. „Zatímco v předchozích filmech byly postavy, které alespoň v rámci světa příběhu byly skutečné, tak zde tomu tak až na televizního vypravěče není. Podobně, jako předchozí Francouzské depeše byly přirovnávány a srovnávány s francouzským klasickým snímkem Můj strýček od Jacquese Tatiho, tak Asteroid City má blíže k Tatiho magnum opus Playtime: vytvoření vlastního zkonstruovaného světa příběhu, který slouží jako záminka pro reflexi společnosti i ke hře s filmovou formou i s médiím jako takovým,” sahá Marek v rámci přirovnání a srovnání ke kalibru nejvyššímu.
Narušování řádu
„A ano, Wes Anderson od skoro začátku své filmografie píše a režíruje metafikce: fikce o fikci, které dávají najevo, že sledujeme fikci, či fikce jsou nějak začleňovány do vyprávění. Například v Jak jsem balil učitelku máme strukturu, kdy divadelní jeviště uvozuje jednotlivá dění, v Život pod vodou zase je dokumentární štáb natáčející o ústředním oceánologovi. Metafikčnost v Asteroid City není manýristická, protože na rozdíl od předchozích děl zde jednotlivé rámce (televizní pořad s vypravěčem, dokument o ne-vzniku divadelní hry, inscenovaná divadelní hra pro účely pořadu) nejsou oddělené, jako tomu bylo předtím,” pokračuje Marek v argumentaci, proč nejde o manýru. “Snímek je dle mého postavený na řádu a jeho narušení. Postavy se snaží žít v nějakém řádu, ale tento je narušován, rozrušován, jsou vyváděny z konceptu,” nabízí Marek i jeden z klíčů k uchopení díla.
“Zamlouvalo se mi i, jak to pracuje s odkazem audiovize. Nejenom, že je to stylizované po vzoru padesátkových sci-fi, westernů a animovaných grotesek. Film se schémat padesátkových děl zmocňuje a užívá je ke komentování minulosti a nedávné současnosti,” dostává se Marek k dalšímu možnému čtení. “Jde o pandemické dílo, reflektující pandemickou zkušenost, a snímek o existenciální úzkosti z možné nukleární katastrofy a z nukleární rodiny, protože tradiční není a vymizívá. Zároveň to je ale stále výborná komedie o nesmyslnosti bytí a smysluplnosti tvorby, protože ta může dát životu nějaký smysl, řád, systém, význam, zatímco život sám nic takového nemá a je dost absurdní,” uzavírá Marek své povídání.
Marek, neplete-li se, dává Asteroid City plné hodnocení 100 %, což je snad poprvé za celou historii podcastu, a Janis je o něco přísnější se svými 75 %, protože ho wesandersonovská poetika tak trochu míjí, i když snímek považuje za výborný.
Marek s Janisem se vyjádřovali i k tomu, čemu si myslí, že rozumí: sexu. Respektive třem snímkům tematizujícím různé podoby tabuizované sexuality: rakouský MICHAEL, inspirovaný fritzlovskou kauzou, RÁJ: LÁSKA od rakouského provokatéra Ulricha Seidla a kanadskou novinku TAKOVÉ TO LÉTO o ženách léčících se z hypersexuality.
