7°C
Malý Andrej vyrůstal v Moskvě. Právě na jeho základní školu přišli jednoho dne i ruští filmaři, kteří zde pro své české kolegy hledali roztomilého ruského chlapce. Měl hezky recitovat a mít dobrou paměť. Andrej se jim líbil a pozvali ho na konkurz, který probíhal na české ambasádě. Ten nakonec dopadl dobře a Andrej po boku Zdeňka Svěráka (83) zahrál dojemný příběh chlapce, jehož matka emigrovala na Západ a on zůstal kvůli neočekávaným událostem s cizím člověkem v Československu.
V metru to prý bolelo
Andrej zavzpomínal na několik scén. První z nich je jeho pláč před kinem. Louka, tedy Svěrákova postava, se tehdy nechal obměkčit plačícím chlapcem a koupil víc vstupenek na Jen počkej, zajíci!, aby malý Kolja nebyl smutný. Jak ale filmaři přinutili chlapce k slzám? „Koupili pěknou hračku, se kterou jsem si nějakou chvíli hrál, oblíbil si ji. A pak mi ji vzali a rozšlápli ji přede mnou. A musel jsem se na tu zničenou hračku dívat. To už jsem plakal a plakal, nic hraného,“ svěřil Andrej. Bolestná, i když zase trochu jinak, byla také scéna v metru, kde ho přimáčkly zavírající se dveře. „Ta scéna se natáčela v noci, bylo to kolem druhé třetí hodiny, kdy bylo metro pro veřejnost uzavřené, tak se mohlo natáčet s komparzem. Dodnes si pamatuji, jak mě dveře dost silně přimáčkly, hodně to bolelo!“ vzpomínal představitel Kolji.
U filmu neměl štěstí
Snímek Jana Svěráka se dodnes těší velkému zájmu, filmaři s ním v březnu 1997 dokonce jeli do Hollywoodu pro Oscara za nejlepší zahraniční film roku 1996. Andrej chtěl u filmu pokračovat, dokonce se s maminkou přestěhoval do Čech, takže do první a druhé třídy chodil tady. Tehdy v Praze natočil reklamu na rybí prsty, další nabídky se však už nehrnuly. „Chtěl jsem hrát, ale prostě jsem nedostal žádnou šanci. Tak jsme se vrátili do Moskvy, dodělal jsem základní a střední školu a chtěl jsem studovat produkci na divadelní akademii. Tam mě ale nevzali. Nepřišel jsem k přijímačkám s tím, že bych měl na čele napsáno Kolja, to jsem nechtěl, ale jako každý jiný běžný uchazeč. A tak jsem šel nakonec studovat veřejnou správu.“
V Rusku pak hrál v několika seriálech, po škole chvíli působil u filmové produkce, nakonec však u filmu nezůstal. Pracoval mimo jiné i v obchodě s elektronikou nebo jako personalista ve vojenské komisi, naposledy byl vedoucím v moskevské prodejně značkových hodinek. Pořád však tajně sní, že svou filmovou šanci ještě někdy dostane.
