Filip Renč si pomáhá k dosažení té správné emoce monumentální scénickou hudbou, u Hepnarové se divák nedočká jediného tónu, dokonce ani v závěrečných titulcích. U erotické scény Lídy Baarové s Goebelsem se mi chtělo trochu smát, protože kamera zabírala plameny, ve kterých se zračila tvář říšského ministra propagandy, a připomínalo mi to peklo z českých pohádek. U lesbického orgasmu v Hepnarové jsem však já, ani nikdo v sále, nedutal. Několik minut bez jediného střihu sledujete, jak Hepnarová provádí orální sex své milence.
Když má být Lída Baarová oběšena, přichází na popraviště se smířlivým klidem a emočně s ní příliš nezacloumá ani milost, kterou dostane těsně před nasazením oprátky. Naproti tomu chvíle, kdy Hepnarovou odvádějí do popravčí cely, patří k nejpůsobivějším scénám filmu, kdy mi kvůli jejímu zoufalému křiku běhal mráz po zádech.
Lída Baarová je jeden z nejnavštěvovanějších tuzemských filmů za poslední dobu, ale lehce splyne se záplavou jiných biografií. Film Já, Olga Hepnarová je však jiný a nedá se zařadit do žádné škatulky, tak jako se nezařadila samotná Olga Hepnarová do společnosti. Rozhodně však stojí za vidění.
