Málokdy nám život podá lásku „se zárukou“, ale pokud žena porodí dítě, většinou se to povede. Dokonalý objekt lásky a silný, společensky žádoucí nezpochybnitelný a nezpochybňovaný cit.  K vlastnímu potomstvu cítíme lásku, bezvýhradnou, obětavou, nemilosrdnou, dusivou, krutou, majetnickou… 

Pohnout nebem i zemí
Pohnout nebem i zemí jsou ochotné matky pro své děti. Některé se to pokoušejí udělat a některé to alespoň tvrdí a nikdo jim to nevyvrací. Matky se běžně vrhají do děti do plamenů i vodopádů, zadlužují se, ruinují si postavu i kariéru… a v našich očích je to normální a správné.  Může být v něčem tak čistém, přirozeném a správném past?

Dítě jako poslání
Z hlediska „mámy Gáii“ je v rozmnožování smysl naší existence, zpravidla toho však za život stihneme trochu víc, než jen starat se o plody našeho rozmnožovacího snažení. Můžeme například pracovat, tvořit, milovat i milovat se, hrát si, nebo svědčit a zpravidla to stíháme i při péči o potomstvo. Někdy je k nám ovšem osud tvrdý, nebo si možná my vybereme špatnou cestu a pak, pak život podá růži. Dítě. Smysl. Cestu, jak si potvrdit vlastní užitečnost, jak se ctí vycouvat z kariéry, která se nevyvedla, útěk z neuspokojivého stavu, univerzální řešení. Je tu někdo, kdo nás potřebuje a o tom, jak moc a jak dlouho nás potřebovat bude, rozhodujeme do jisté míry i my samy.

Mateřství je citový závazek, je to příbuzenský stav, ale u zdravého dítěte není nutné, aby s ním matka byla 24/7.  Dítě potřebuje i jiné podněty, matka zas dospělý svět. Může se ovšem stát, že nechce.

Nikdo nedokáže dítě přebalit tak, jako vy? Nikdo jiný ho nedokáže vykoupat? Švagrová s ním moc třese a pětašedesátiletá tchýně je zas moc vetchá a nesoudná, než aby ho mohla pohlídat? A chlap? To už vůbec ne, muži přece dětem vůbec nerozumí. Pokud máte takové pocity, zastavte se na chvíli. Opravdu je celý svět kromě vás banda nezodpovědných a krutých individuí, nebo se prostě jen bojíte, že vás někdo nahradí ve vaší exklusivitě, ve vaší nezpochybnitelné roli? Matka je nenahraditelná, nemusí si svůj post ostražitě hlídat, nemusí od začátku budovat závislost a kult a je osvobozující si to uvědomit.

U mámy je děcku nejlépe
To jistě je, večer, když se přitulí před spaním, o víkendu, když si rodina vypráví o tom, co v týdnu zažila, při bolesti, nebo v nemoci, to jsou chvíle, kdy dítě potřebuje mít mámu u sebe, a pro sebe, ale to neznamená, že nemůže se školkou na výlet, na školu v přírodě, přespat u kamarádů…

To mé opravdu nemůže, řeknou se smrtelně vážnou tváří některé a mají pro to i spoustu argumentů.

Dítě je příliš malé na školku, nejí to, co se ve školce vaří, rodiče kamarádů nejsou dost zodpovědní, dítě by tam stejně nechtělo, plakalo, venku je příliš zima, z dětských filmů se děti učí násilí…a obejmou své dítě v pevné víře, že jen ony vědí, co je pro něj nejlepší. Závislost zapustila kořeny a postupně sílí, závislost oboustranná, protože stejně jako příliš fixované dítě potřebuje svou matku (nic jiného ani nezná, nepřivyklo ani jiným lidem, ani jídlům, nezískalo nástroje pro komunikaci s cizími dětmi ani dospělými, proto při komunikaci v cizím prostředí opravdu silně znevýhodněné), potřebuje i matka dítě. Ono opravňuje její existenci, je její životní motivací, argumentem, ale i štítem proti okolnímu světu.

„Nemůžu přijít, hlídám dítě, nemůžu do práce, malé nechce do školky, nemůžu, do družiny ho nedám, nemůžu…“ čas jde, svět „za zrcadlem“ se vzdaluje, pokud je to možné, přijdou další děti, buď je partner s životním stylem srozuměn, nebo po pečlivě připravených „náhodách“, ale všechny děti jednou vyrostou… pokud jim to dovolíme.

Jen já a ty
Ve vztahu s tak silnou vazbou mezi matkou a potomstvem se partner zpravidla příliš dobře necítí. Není divu, je tu trochu pátým kolem u vozu, pokud se týká vztahů. Jinak je ovšem samozřejmě důležitý jako zploditel a živitel. Pokud někdo hledá domáckou ženu rodinného typu a pokud se dá přesvědčit, že takové chování je u ženy normální, může být docela spokojený. Partnerka mu zřejmě nebude nevěrná, děti budou její prioritou a možná  zkrátka rozšíří svou mateřskou péči i na životního druha.

Člověk nemusí být ani velký egoista, aby podobným vývojem vztahu nebyl nadšen, a tak mnoho mužů z takových vztahů prchá, málokterý z nich však má dost kuráže, aby šel do boje s matkou tygřicí a vymohl si širší styk s dítětem, možná i proto, že dítě vlastně ani příliš nezná, matka je tu „hlavním“ rodičem. Ta pak zůstává s dítětem sama a i to je pro ni potvrzením, že její postup byl správný. „Muži odcházejí, děti zůstanou“, řekne si a zdvojnásobí úsilí, dítě, nebo děti svou láskou přímo ovíjí. Pokud jsou děti malé, nebouří se, ale když přijde puberta, může hyperprotektivní a pečovatelská matka splakat nad výdělkem. Objekt její lásky se bouří a je docela možné, že v této době vyhledá svého „zavrženého“ rodiče.  Jsou však i poddajné děti, které se nevzbouří ani v pubertě, ani po pubertě, prožívají život nejdříve jako opečovávaní a pak, po mnoha letech, i jako pečující a k vlastní rodičovské roli se nikdy nedostanou. Ne, tohle není příkladná láska rodičů k dětem a dětí k rodičům, to je nemocný, patologický vztah bytostí, které spolu zůstávají ne proto, že chtějí, ale proto, že už neumějí žít jeden bez druhého. Málokdy tudy vede cesta ke šťastnému životu.

Sluší se říct, že samy s dětmi zůstávají nejen matky na svých dětech patologicky závislé. Rozpad rodin se nevyhýbá nikomu  a  mnoho matek zůstává s dětmi samo.  Po rozvodu často ani nemá chuť si nového partnera hledat, a přiznejme, že pokud se matek samoživitelek týká, nemají k něčemu takovému ani dost příležitostí.  Přesto však „parťáka“ a oporu potřebují a tak ji hledají u těch, kdo jsou nejblíž, u dětí. Zvlášť u odrostlejších potomků se přímo nabízí zřídit si domácnost bez chlapa, vždyť přece „máme jeden druhého“. I takové řešení je však nezdravé pro dítě i pro matku. Dítě je tlačené do role chápavého dospělého, často cítí za rodinu víc zodpovědnosti, než mu přísluší a než může zvládnout, matce zas schizofrenní stav dítěte – partnera zabraňuje standardně dítě vychovávat. Roli hraje i podvědomý strach aby nepřišla o dítě stejně, jako o partnera a obava, že pokud sáhne k nepopulárním opatřením, dítě ji „zradí a opustí“, dá přednost druhému rodiči. Oběma, matce i dítěti (pokud je v příslušném věku) citová vazba zabraňuje prožívat  jiné, přiměřenější partnerství. „Nevěra“ v takovém vztahu je pak velmi bolestná a matka někdy těžko vysvětluje, že do domácnosti přibude další člen, kterého dítě ve své roli partnera považuje za konkurenta, soka. Není divu, do role partnera je matka postavila sama a pak, po tom, co dítě vynaložilo úsilí často naprosto nepřiměřené věku, je najednou jako „partner“ už nepotřebné? Oprávněně vnímá matčino chování jako zradu a matky si někdy jen nerady přiznávají, že si situaci svým chováním zkomplikovaly samy.  Děti nejsou malé, když se to hodí, a velké, když to zrovna potřebujeme, a pokud jednou na dítě vložíme břemena, nemůžeme se pak divit, že se dožaduje i práv, která dětem obvykle nepřísluší. Zrovna v případě rozpadů rodin si však děti zaslouží maximální ochranu, nenesou žádnou vinu a celá situace na ně bolestně dopadá. Jestliže psychiatr Radkin Honzák říká, že dítě pro záchranu rodiny obětuje i své duševní zdraví, není to jen planý bonmot.

Syndrom včelí královny
Jestliže chorobná fixace hrozí spíš matkám jedináčků, „včelími královnami“ se naopak stávají „vícematky“. Jedna rodičovská dovolená navazuje na druhou, vidina života „před dětmi“ je dávno pryč a realita tisíce drobných stereotypních úkonů, které péče o děti a domácnost vyžaduje, skoro znemožňuje normální výdělečnou práci. Přichází strach z návratu do světa za prahem, tam, kde jsou všichni ambiciozní, dobře oblečení a hlavně hrozně sebejistí ve srovnání s ženou, která má při pádu čehokoli tendenci křičet „bác“. Bývala taky taková, ale to už je dlouho a čím více se přibližuje konec rodičovské dovolené, tím úporněji královna pracuje na dalším dítěti. Nezvládla by to tam venku a navíc, co děti, Kubík by ve školce určitě nejedl a Klárka nechce do družiny… a vůbec. Přichází další dítě a pak další a matka z nich staví zeď mezi sebou a světem, který se jí zdá nepřátelský. Ochotně vaří pro každého jiné jídlo, balí na výlet patnáct různých chodů, potvrzuje tím nutnost zůstat doma, nevrazcet se TAM.

Takové matky oplakávají první krůček, první den ve škole, ne snad proto, že by dětem pokrok a úspěch nepřály, ale domov je bezpečí, jediný svět, který mají. Pokud ekonomická realita dopadne a donutí je jít do práce, často ji vidí jako příkoří, zlou povinnost, odtrhující je od rodiny a jejich práce také často taková je. Bez ohledu na to, jako měly před mateřstvím kvalifikaci, jsou teď bez praxe, stojí mezi mlýnskými kameny zhýčkané rodiny a požadavků zaměstnavatele, o kterém někdy naivně předpokládají, že pochopí to, co ony samy mají za přirozené. Vždycky přece nechávaly děti doma, když byla ve školce chřipka. Zaměstnavatel zpravidla pochopení neprojeví a ony se zase stáhnou do svého domáckého bezpečí. Jsou šťastné? Jsou unavené, často ukřivděné, že nikdo neocení jejich péči o rodinu. Ne každého takový život naplňuje, někdy je to jen ten druhý, záložní plán, když selže první, ve kterém byly úspěchy a vila v drahé čtvrti a místo batohu s několika termoskami jen malá kabelka na kreditku a klíče od vozu, někdy navíc nad matkou s odrostlým ohonem a v pokecaném tričku vyhraje manželově kolegyně a život je najednou šedivější a těžší. Děti jsou naše poklady, ale zkuste se s takovou kupou pokladů vést osobní život.

Svobodná lovkyně
Pudy zvířat jsou silnější, než ty lidské, a přesto, ať je mateřský instinkt jakkoli naléhavý, matka svá mláďata opustí, když přijde čas, aby se zase stala lovkyní, žádoucí milenkou, aby zaujala své místo ve smečce a naplnila všechny role, které jí příroda přidělila, protože máma Gáia je moudrá a, na rozdíl od nás lidským matek, má nakonec vždycky pravdu.