Zítra jedu dál, mě čeká další sál...
Možná trochu nespravedlivě, ale přece jen, mi střídavá péče připomíná turné. Sály jsou sice jen dva, ale stejně je člověk (dítě) pořád na cestě a nemění se jen pokoje, ale pokud se rodiče nejsou schopni rozumně a konsenzuálně dohodnout, také pravidla a rodiny.  Navíc dítě v téhle hře není ten, kdo je schopen pravidla nastavit, pokud není ve věku blízkém plnoletosti, těžko je schopno obě rodiny samo zkoordinovat. V ideálním případě to není třeba, rodiče zvolí přijatelný kompromis, ale co v případě, že „noty“ prostě nesladí. Další soud nebo naprostá schizofrenie.

Idyla versus průšvih
Znám několik případů funkční střídavé péče, a všechny se vyznačují tím, že fungují bez přispění soudů, podobně, jako když děti hlídají třeba prarodiče. Interval si rodina určuje tak, jak potřebuje, striktně ani jedna strana na ničem netrvá a ani děti do ničeho netlačí. Pravdou ovšem je, že bývalí partneři spolu v těchto případech vycházejí přátelsky. Žít spolu nemohli, vychovávat děti spolu zvládají.
Naopak, znám i případy hororové, léta se vlekoucí soud mezi rozevlátou matkou a duševně nemocným otcem, trestní oznámení, ničení nábytku…  i tam proběhl návrh na střídavou péči, z těžko zbadatelných důvodů.  Střídavka v tomhle případě schválena nebyla, ale právníci se poměli. 

Padesát na padesát?
Nezpochybňuju, že jsou rodiny, kde probíhá rodičovská péče opravdu tak, oba rodiče se spravedlivě dělí o péči o děti v nemoci i o starost o ně, a „střídání“ probíhá i bez hrozby rozvodu. Pokud však jeden z rodičů (ne nutně matka) dětem obětoval kariéru a tráví s nimi 80% času, je jeho podíl na projektu zvaném „dítě“ opravdu jen padesátiprocentní?

A naopak, pokud někdo z rodičů ví, že péči o dítě za něj bude suplovat chůva, nebo třeba prarodiče, je opravdu nutné se o dítě „střídat“, ještě v soudem určených intervalech? Ubude soudů, nebo si mohou advokáti mnout ruce?

Je těžké najít shodu mezi lidmi, mezi kterými jsou emoce a hořkost, ale ve hře, ve hře, kterou nemohou ovlivnit, jsou děti, které nejsou viníky krachu vztahu v žádném případě a tak mě napadá, jestli, než dojde ke střídání, by nebylo na místě naučit partnery, kteří jsou ve chvíli rozvodu mnohem více protivníky, řídícími se krvavým heslem „běda poraženým“, dohodnout se dřív, než do své hry na „všechno napůl“ zatáhnou děti. 
„On the road“ je určitě úžasný příběh, ale jako dítě bych ho žít nechtěla.