Video s krásným příběhem zveřejnil Charlie Proctor, královský expert a šéfredaktor stránek Royal Central. Vzniklo během sobotního odpoledne, kdy lidem stojícím v obrovské frontě táhnoucí se k Westminsterskému sálu, aby v něm osobně uctili památku zesnulé Alžběty II. (†96), přišel osobně poděkovat král Karel III. (73) a jeho nejbližší – syn William (40) a bratr Edward (58) s manželkou Sophií (57).
Seběhlo se to asi takhle: „My jsme vyšli z domu už večer před desátou,“ hlásí králi jistá žena. „Neuvěřitelné! Snad nebylo v noci moc chladno,“ opáčil mile Charles neboli Karel, dojatý projevovanou účastí i tím, že mu dav co chvíli provolává slávu. Teplota v Londýně v noci klesla pod 10 stupňů Celsia.
S lidmi mluvili u mostu Lambeth Bridge, odkud už to měli všichni čekající k vytouženému cíli už jen pár desítek minut. Zdvořile děkovali za projevy soustrasti a úcty, uvolněně konverzovali a třásli si s lidmi rukama. Princ William si potřásl rukou i s vytáhlým vousáčem. „Jaké máte teplé ruce!“ poví mu princ a pak ještě přidá pochvalu: „Jste se na noc zřejmě dobře oblékl!“
Pak se dá do řeči s drobnou, snědou blondýnou, která mu říká, že je ze Španělska. Podiví se tomu, s tím, že už předtím narazil na řadu Francouzů a že je neuvěřitelné, z jakých dálek lidé přijíždějí. „Já jsem z České republiky!“ hlásí onen vousáč přes Španělčinu hlavu. „Z České republiky? Vážně? To je neuvěřitelné! Tomu bych nikdy nevěřil, upřímně, nikdy. Ani že vy jste ze Španělska,“ odpovídá princ srdečně.
„Znamená to pro nás strašně moc, že jste tady,“ přidává ještě, jako skoro všem, s nimiž u Temže mluvil.
Každý nově příchozí ve frontě dostal na zápěstí náramek s pořadovým číslem, aby si mohl v případě nutnosti odskočit pro občerstvení či na WC
Vnoučata královny drží stráž u rakve babičky Alžběty II. Reuters
Windsorský děkan, reverend David Conner, během své řeči uvedl: „Sešli jsme se zde, abychom svěřili do rukou Božích duši jeho služebnice, královny Alžběty. Tady, v kapli svatého Jiří, kde se tak často sama modlila, si na ni musíme vzpomenout jako na někoho, jehož nekomplikovaná, ale hluboká křesťanská víra přinesla tolik ovoce. Ovoce v podobě neochvějné služby národu i širšímu světu, ale také v laskavosti, starosti a uklidňující péči o její rodinu, přátele a sousedy.“
S odkazem na „rychle se měnící a často neklidný svět“ děkan ocenil „klidnou a důstojnou přítomnost“ zesnulé královny. Řekl, že dispozice panovníka „nám dodala sebevědomí, abychom čelili budoucnosti stejně jako ona - s odvahou a nadějí“.
Na závěr licitace řekl: „Když s vděčným srdcem uvažujeme o těchto a mnoha dalších způsobech, kterými byl pro nás její dlouhý život požehnáním, modlíme se, aby nám Bůh dal milost, abychom uctili její památku tím, že budeme následovat její příklad. Modleme se, abychom s naší sestrou Alžbětou konečně poznali radosti věčného života.“
Jako první zazněl sborový zpěv žalmu 121, který zhudebnil sir Henry Walford Davies, jenž dříve sloužil jako varhaník kaple. Je to píseň, ktrou si vybrala sama královna - již řadu let prý měla jasno v pořadí bohoslužeb, co zazní na jejím pohřbu, schválila výběr modliteb, hymnů a další doprovodné hudby.
Bohoslužba začala.
