Už před vchodem budovy mně dávaly outfity postávajících, zhusta kouřících studentů i jejich hostů na vědomí úroveň podniku. Na takovou akci zcela barbarsky nemístné tlusté (i tenké) černé punčocháče nebyly výjimkou. Dokonce i v otevřených střevících... Péřové bundy na obleky i róby. Oteplené kozačky, robustní tenisky. Mimochodem doteď mám před očima dívku v rusky mluvící skupince žáků v krajkových, štrasem zdobených minišatech, lesklých tělových punčocháčích a typickou kostkou doprovozených Burberry keckách. V ruce držela jmění obnášející tašku Birkin od Hermés, na niž se za nemalé prachy čeká minimálně řadu měsíců…

Ach, tohle ne, křičela jsem v duchu. Ale ano, laxně sdělovala skutečnost. To vše bylo k vidění venku a zejména na frekventované chodbě před sálem včetně něj. Spolu s nepatřičnými koženými bundičkami, separátními saky s kalhotami.

Taky obepnutých šatů v nemožné mini délce na boubelatých tělech dívek i zralých žen. Pupkáče v bílém lyžařském svetru, profesora v obnošeném obleku s vyboulenými koleny nohavic doprovozených botami ve stylu pohorek. 

Prezentace buranství řady žáků, jejich rodičů, leckterých učitelů se snoubila s někdy až nevhodně opulentními toaletami dívek. Lacinými i drahými, nevkusnými i podařenými róbami maturantek. Konfekčními obleky jejich spolužáků. Mnohdy v jiné než černé barvě, v níž mají být. S polorozepnutými košilemi s trapným deficitem vázanek a patřičného obutí.

Moderátor měl ryčný projev licitátora na koňském trhu. Vídeňský valčík se nekonal. Kapela na pódiu ohlušovala směskou hitů od country po rock.  Ke koupi byly kousky štrůdlu a tři druhy chudých chlebíčků. Vzpomněla jsem si na svůj maturitní ples v pražské Lucerně. Psal se rok 1970 a od té doby se příliš nezměnilo. Jen chlebíčky tenkrát byly o něco bohatší a s úrovní dress code jsme si bohužel stáli i v temnu normalizační totality líp než nyní. Byť život byl stádně zoufalý.

Stala jsem profesionální deformací jemně postiženým přihlížejícím matrixu. Do postele uléhala v půl druhé po půlnoci s myšlenkou, že poselství snímku Hoří má panenko neutuchává. Stalo se národním dědictvím. 

Někdo může namítnout, že se šlo o pouhý maturiťák. Ale stále se jedná o ples, který je jako takový považován za nejvýznamnější, diktátem etikety vydlážděnou společenskou událost. A i když jde o jeho civilnější podobu, pravidla formálního odění tu platí! Mimochodem, maturita se nazývá zkouškou dospělosti, k níž náleží i kinderstube. Dobré vychování řečeno v překladu. Znalost etikety je jeho součástí. Měla by se na školách povinně vyučovat. Jinak jako národ zůstaneme křupany.

Podívejte se do galerie, jak se podařilo slavným tvářím zazářit na plesích, ať už to byl reprezentační ples hlavního města Prahy, ples v Opeře ve Vídni, v Praze či v Bratislavě. 

Fotogalerie
66 fotografií