Očima Františky: Šok matky Bartošové je mementem pro jiné!

Čtyřiasedmdesátiletá matka zesnulé zpěvačky se uvolila poskytnout deníku Blesk rozhovor. Její odpovědi na otázky redaktorky byly klidné, vyrovnané poznamenané smutkem a trpkou rezignací nad nemilosrdným osudem. Ale také touhou se s údělem pokud možno snesitelně vyrovnat, nic si nenalhávat, smířit se s realitou.  

Kolotoč iluzí a lží

Výsledek pitvy, jež u dcery, která skočila pod vlak, odhalila přítomnost antidepresiv, zbytkového alkoholu a také krutou cirhózu jater, byla pro mámu bolestným překvapením. Šok to, myslím, nebyl. Ten prožila při sebevraždě Ivety. Jen další moment trpkého poznání in memoriam. Paní Svatava neměla o nemoci jater ponětí. Mluvilo se, psalo o prasklém vředu na dvanáctníku, ledvinové kolice, kolapsech, vyčerpání, úrazech, jež se svedly na nehody… O závislosti na alkoholu. Zpěvačka s maminkou mluvila den, dva před smrtí, ujistila ji, že se alkoholu, psychofarmakům, analgetikům vyhýbá. Bere pouze prospěšné doplňky stravy, bylinky… Je v pohodě. A ve stejném duchu s tchýní komunikoval a o pohodě Ivety ubezpečoval manžel Bartošové, zeť Rychtář.

Lhali mi, konstatovala v rozhovoru pro Blesk nad zjištěním pitvy paní Svatava. Samozřejmě, že měla o Ivetu strach, obávala se o její zdraví, existenci, psychiku. Věděla, že je duševně křehká a i když si s největší pravděpodobností neuměla tlak popularity, džungli showbyznysu představit, tušila, vše tomu nahrávalo, že dcera není v pořádku. Ale chtěla věřit, že je. Vždyť to Iveta tvrdila. Lhala mi, lhali mi, říká unaveně paní Svatava 

Maraton klamů

Ano, děti matkám často lžou, přinejmenším manipulují s pravdou do pololži, když jsou v průšvihu. Smiřme se s tím. Dělají to kvůli sobě, dělají to s ohledem na mámu. Protože ji milují, nechtějí, aby se trápila, prudila je mravokárstvím, výčitkami, nesnesitelně starostlivým dohledem. A matka těm lžím věří, chce věřit, protože si odmítá přiznat, že její dítě prohrává, že někde možná udělala chybu…

Ano, matky děti neustále omlouvají, neustále věří, protože to podporuje naději, ředí tvrdou realitu. I já mám k tomu jako každá máma sklony a i já se musela s krizí synů nějak porvat. Naštěstí byly krátkodobé v čase hledání se, v období malin nezralých. Aspoň ty zásadní, i když, nikdy neříkej nikdy, praví pořekadlo. Řešíte důsledky, na příčinu nedosáhnete, je pod poklopem lži, hýčkané iluze. Jiné mámy jsou na tom hůř. Matky alkoholiků, feťáků, gamblerů, životem zhrzených odpadlíků, jež nerozeznají skutečnost od fikce. 

Ať hodí kamenem, nicméně…

Těžko říci, nakolik je v moci mámy pomoci, anebo bezmocně přihlížet. Nakolik má sílu zasáhnout, zdravě pomoct, jít do boje, byť s vědomím, že možná prohraje. Fakt, že dítě vylétlo z hnízda, je dospělé, dávno za sebe zodpovědné, onu bezmoc neředí.   Osudy jsou různé, každá patálie jiná. Ale jisté obecné pravidlo platí: Nenechte se kvůli sobě, kvůli dítěti ukolébat lží, když jsou vaše instinkty, realita s ní v rozporu. Je to sakra těžký, bolestivý, ale k životu čestnější. Ne tato úvaha není o paní Svatavě, která přišla o dceru. O jejích prohlášeních, deziluzích. Ty ji pouze vyprovokovaly.