Čtvrthodinová řeč prezidenta dala najevo, že i on v tento mírumilovný čas složil zbraně, i když si populisticky kontroverzní rýpnutí ohledně amnestií neodpustil, vzpomněl na saň poslední vládnoucí koalice, které utnul hlavy a zabránil, aby (byť s novým premiérem) působila do zbytku svého volebního období.

Neopomněl pochválit jím naservírovanou úřednickou vládu, zdatnost jejích ministrů. A v závěru bez jakékoli velké souvislosti popřál občanům této země naplněný život. Jeho vinšování ale vyznělo jakýsi přílepek…  

Slova Miloše Zemana měla k vánoční promluvě daleko. Postrádala hloubku, duchovní rozměr, jež se od takového poselství očekává. Řeč našeho prezidenta minula srdce, k zamyšlení nevyprovokovala, byla hluchým výkřikem. Laskavost suplovala bohorovnost ješitného suveréna, který chce vypadat důstojně. Jenže pomalá mluva dojem serióznosti, rozvážnosti, moudrosti nezajistí. A majestát není o přetékajícím, kravatou přiškrceném podbradku.

K dojmu nepřispěl ani design scény, vánoční výzdoba: Modro bíle vyzdobený smrček, červené svíce na adventním věnci možná měly připomenout trikolóru, ale aranžmá včetně starožitné vázy postrádalo čistotu stylu, eleganci, noblesu.

P.S. Pan prezident Zeman podle vzoru T.G.Masaryka obnovil tradici hovorů z Lán, nyní i tatíčkovo vánoční poselství. Laťka, kterou nastavil je však příliš vysoká. Příliš odvážná. Příliš zrádná. Nedosáhne na ni. Bohužel je to tak. Každý pastor, farář v zapadlé vísce osloví duši oveček víc.

Františka Čížková