22°C
Typickým a navíc častým příkladem křupanství jsou divadelní premiéry a outfity hostů, jež se na ně dostaví. Při téhle příležitosti sláma z bot, jak se obrazně říká, věčně čouhá řadě celebrit, z nichž jsou mnohé pro veřejnost idolem.
Bohužel doby, kdy se návštěva divadla vnímala jako mimořádná záležitost, společenská událost, u nás, zdá se, patří minulosti. Ne, že by Češi chodili do divadla často jako do kina, jen ztratili úctu k této instituci. Tím nemyslím malé alternativní scény, k nimž vzhledem k místu a žánru jistá nekonvenčnost patří, i když i ta má svá pravidla. Zde se bavíme se o oficiálních scénách, respektovaných kamenných divadlech. A o slavnostních premiérách zásadních, veřejností i kritiky očekávaných děl. I na ně se chodí v džínsech, tričkách, teniskách. Minisukních, kozačkách, legínách a s obřími kabelami přes rameno. Anebo se tzv. společenský outit míjí s dress code daným příležitostí – je ordinérní, křiklavě efektní, nevhodně bombastický.
Charakteristickou ukázkou popisovaného vidláctví, arogance etikety a nedostatku citu pro věc je i poměrně nedávná premiéra muzikálu Lucie, větší než malé množství lásky v Hudebním divadle Karlín. I zde se většinou dress code nedodržel, vkus a cit pro příležitost často chyběly. A vše nasvědčovalo, že tahle anarchie nikomu nevadí. Casual svršky, občas outdoorový svršek a výjimečně večerní toaleta, jež působila dost bizarně… Zřejmě mají Češi dojem, že takhle vypadá demokracie. Svoboda projevu.
P.S.
Otázka zní: Kdy začneme být kultivovaní? Kdy se etiketa objeví ve školní výuce, když ji rodiče dětem předat nedokáží? Kdy budeme brát jako samozřejmost, že se na premiéry chodí ve večerním (černém, tmavomodrém, temně antracitovém) obleku, v malých večerních či dlouhých střízlivých toaletách, a že k divadlu patří uměřenost, elegance, noblesa
