Dostali jsme příležitost potkat mistra při práci. Co vás dnes čeká v dabingovém studiu?
„Proč mistra při práci? A proč zrovna v tomhle dabingovém studiu? Nevím, proč jsem mistr při práci, to mi lichotíte, ale tady jsem proto, jelikož mám něco přečíst.“
Zkusím to naťuknout a doufám, že mě doplníte. Je to dokument o závodníku Jiřím Mičánkovi a jeho úspěšné loňské sezoně?
„Ano, to je pravda. To je to málo, co o tom vím.“
Co vy a auta, jste fanouškem automobilového sportu?
„Nejsem, to bych si zbytečně vymýšlel. Ale jsem velkým fanouškem jízdy autem.“
Když řídíte, posloucháte rád audioknihy?
„V životě jsem ještě nezažil, že bych poslouchal za prvé sám sebe a za druhé jakoukoliv jinou audioknihu, když jedu. To mě vůbec nezajímá. Na samotném začátku, když začaly věci kolem audioknih, jsem tomu projektu vůbec nevěřil. Připadalo mi to absurdní, a že se to stane fenoménem, jsem si vůbec nedovedl představit. Velmi mě pak překvapilo, když jsem ve Francii potkal kamioňáka, který mi řekl: ‚Šestnáct hodin jedu a celou dobu vás poslouchám.‘ To mě velmi těšilo.“
K namlouvání a dabingu se ještě dostanu, zajímalo by mě ale ještě, jestli jezdíte rychle?
„No, to by člověk neměl říkat. Moje žena říká, že ano.“
Jaký jste řidič? Kdybyste měl sám sebe zhodnotit.
„Ale docela opatrný, jenom občas jezdím rychle. Jinak si myslím, že jsem docela opatrný řidič.“
Když neposloucháte audioknihy, posloucháte rádio, nebo jste typ řidiče, který má rád ticho a klid a soustředí se jen na jízdu?
„To se mě netýká, muziku poslouchám velmi rád. Pustím si třeba desku Stounů (The Rolling Stones – pozn. red.) a celou dobu poslouchám.“
Zpíváte si taky?
„Někdy trochu, ale zas to moc nepřeháním.“
Přetrvala u vás láska k bigbítu? Dopátrala jsem se, že v mládí jste mu velmi holdoval.
„Ta přetrvává pořád. Jsem člověk, který vlastně celoživotně závidí těm, kteří to umějí tak, aby to mohli dělat. Já to dělal tak zoufale, a ne tak dobře, abych se tím mohl živit. V jednu dobu jsem ale byl v bezvadné a příjemné kapele.“
Já to vím, a dokonce i vím, na co jste hrál. Bylo to na kytaru.
„Na basovou kytaru.“
Zahrajete si ještě dneska?
„Málokdy. Velmi zřídka. Už mi dělá potíž tam občas něco zmáčknout. Je to strašné, ale je to pravda.“
Blíží se vám narozeniny. Máte nějaké přání?
„Ani ne. Já to takhle neprožívám. Jenom se těším, že budou narozeniny a že si všichni sedneme. Ale že bych to nějak prožíval, to nemůžu říct.“
Jste slavící typ? Jste rád, když vám rodina připraví posezení, dort, zazpívají a potřesou pravicí?
„Jsem. Protože se to u nás v rodině občas stává, tak to mám velmi, velmi rád.“
Máte tři děti, dva syny a dceru. Synové se potatili a šli ve vašich profesních šlépějích. Přál jste si to?
„Všechno jsem to nechal na nich, takže to byla jenom jejich záležitost. Já o tom nerozhodoval.“
Rozumím. Tak jinak. Těší vás to a sledujete s hrdostí jejich úspěšné kariéry?
„S hrdostí ne, ale tak samozřejmě líbí se mi, když jim něco jde.“
Pro jakou profesní dráhu se rozhodla vaše dcera?
„Dcera je inženýrkou ekonomie a celý život mi v dobrém vyčítá, že jí jediné jsem nepomohl, aby taky byla herečkou. I když já ostatním dětem taky nijak nepomáhal. Ale ona je taková, že jsem jí mohl aspoň pomoct v tom, aby uměla udělat přijímací pohovory.“
A zkoušela to, měla ty ambice?
„Ona je měla, ale já to nepodporoval. Ne že bych proti tomu něco dělal, ale nijak jsem to nepodporoval. Přišlo mi úžasné, že je to žena, která v těch letech byla členkou Mensy, protože má neuvěřitelné IQ. Tak proč by měla hrát divadlo? To je absurdní.“
Vzpomenete si na svoje přijímačky? Kromě toho, že jste uznávaným hercem, se o vás traduje, že v mládí jste i díky bigbítu žil uměleckým životem. Gymnázium jste nedokončil, pak jste šel na konzervatoř…
„Přijímačky byly dobré, akorát že za rok a půl mě vyhodili i z téhle školy, takže to bohužel se mnou bylo takové svérázné. Dodělal jsem až vysokou školu JAMU, protože už jsem se tak bál, že budu mít v občance napsáno základní vzdělání, že jsem se snažil.“
Čili opravdu to potom přišlo z vás? Na různých středních školách vás nedokázali zkrotit, až jste si pak na JAMU řekl: „Tak a teď to chci dodělat.“?
„Za prvé. A za druhé jsem měl velikou úctu k panu profesorovi Rudolfu Krátkému, který mi vůbec jaksi umožnil, že jsem se stal jeho žákem. Dej mu pánbůh nebe. A taky k ostatním, kteří přes všechnu snahu těch, co mě z těch předchozích škol vyhazovali, udělali všechno pro to, abych na té škole mohl studovat.“
Když se ohlédnete a zamyslíte se nad svým divokým mládím, vzpomenete si na nějaký kousek, který byste nám mohl svěřit? Nějaký hodně zábavný a řekněme divoký.
„Nějaký kousek. Nic mě nenapadá, o tom bych musel dýl přemýšlet. Ale kousků bylo mnoho.“
Nemusí to být ten nejzásadnější, ale třeba nějaký, na který rád vzpomínáte.
„Měl jsem kamaráda, který je teď můj ředitel. Bydleli jsme v jednom podnájmu a zažívali jsme neuvěřitelné věci. Jeden z nejkrásnějších zážitků, který mám, byl ten, že jsme měli takového podivného pana domácího. Byl to velmi svérázný pán. Jednou tam za mnou přijela moje máma, zazvonila, on otevřel a ona se ho zeptala, jestli je Pavel Rímský doma. On se na ni podíval a řekl větu: ‚Vy jste taky jedna z těch kurev, co je navštěvují?‘ To tam asi nedáte, že ne?“
Naopak. Každopádně to byl jeho rýpanec, nebo za vámi skutečně dámy téhle profese chodily?
„Ne, ne, dámy téhle profese za námi nechodily. Ale on si pletl dokonce i naše spolužačky s takhle zaměřenými dámami. Takhle zaměřené dámy k nám nechodily vůbec. Myslíte si, že bychom je potřebovali?“
Je pravda, že herci se těší oblibě dam. Myslíte si, že k tomu, abyste dostudoval a začal vést řekněme spořádaný život, vás přimělo i to, že jste si vyzkoušel kromě herecké profese i profesi recepčního v hotelu, nebo když jste pomáhal na stavbě? Že jste si řekl: „Když školu nedodělám, můžu tady skončit napořád.“?
„Ano, to jsem si velmi dobře uvědomoval. Mimo jiné jsem pracoval v cihelně, vyráběl jsem tašky. Neuvěřitelné. A byla to řada ještě dalších jiných věcí. Měl jsem potom tak strašnou hrůzu z toho, že už to tak zůstane, že jsem se pak opravdu na té vysoké škole velmi snažil.“
Když jste si sám tímhle prošel, dokázal jste potom být tolerantnější ke svým dětem, anebo jste je naopak vedl pevnou rukou, aby nezvlčely?
„To jsem nemusel. Protože zatímco já byl takové kvítko zvláštní, ani nevím, jak to nazývat, tak oni s tím nikdy žádný velký problémy neměli. Oni prostě studovali, poněvadž to byla součást jejich životů a studovali bez problémů.“
Jste z generace, která vyrůstala v době bez sociálních sítí. Dnes už o všech všechno víme, protože všichni všechno na ty sítě dáváme. O vás se ale ví v podstatě jen to, že žijete s jednou ženou desítky let. Čím jste svoji ženu okouzlil, nebo ona vás, že jste dokázali vytvořit tak pevné dlouhotrvající manželství?
„To je zvláštní, protože to byste se asi musela zeptat jí. My jsme se jednou viděli, pak jsme spolu dva měsíce chodili a pak jsme se rozhodli, že se vezmeme. A jsme spolu pětačtyřicet let. Co dodat?“
Možná recept na takhle dlouhotrvající manželství.
„Nevím, v čem spočívá. Myslím si, že spočívá v tom, že ona je velmi tolerantní. Říkám schválně ona, protože já moc tolerantní nejsem.“
Myslíte si, že to, že vaším hlasem promlouvá třeba Sylvester Stallone jí imponuje? Že je hrdá, že má doma toho Pavla Rímského?
„Ne, to určitě ne. Ona je normální. Ale je pravda, že když jsme seznámili, seděli jsme v jedné restauraci. Byla tam taková dlouhá lavice, já seděl a žvanil na jedné straně té dlouhé lavice a ona, aniž jsme se kdy znali, seděla na druhé straně. A vždycky vypráví, že ji fascinovalo, že ta lavice se s ní pořád tak třásla, že se vždycky musela vyklonit a podívat se, co je to za chlapa. Až jsme se seznámili.“
Co vás čeká v roce 2025?
„Myslíte profesně? Myslím, že docela nic zvláštního, protože jsem teď v situaci, kdy v Divadle na Vinohradech, kde jsem v angažmá, se chystá rekonstrukce. Takže tam zatím ani nejsem obsazený v ničem novém. Hraji jenom ve staré komedii. A jestli tam budu ještě dál a nechají mě tam při mém věku a při rekonstrukci, to nevím. Takže to tak nechávám světu a sám se rozhoduji, jestli tam mám ještě zůstat, nebo je neobtěžovat.“
A k čemu se kloníte?
„Dostávám rady, abych tam zůstal. A moje rada je taková, že je už nejvyšší čas jít si po svých. Ještě hraji v jiných divadlech a tam jsem pořád na denním pořádku.“
A co vás čeká v osobním životě? Kromě jiného jste taky dědečkem. Jste hlídací dědeček?
„Že bych chodil hlídat, to zrovna ne, ale chodím se ženou. Nebo se o vnoučata staráme, když jsou u nás, protože to je běžné. Mám to hrozně rád. Mám rád svá vnoučata a zaplať pánbůh oni mají rádi mě.“
