V Ulici hrajete čtrnáct let, to už je doba. Napadlo vás v tom roce 2007, že byste mohl v jednom projektu vydržet tak dlouho?
Rozhodně ne, ani náhodou. Ono to navíc začalo celkem nenápadně, natočil jsem asi dva obrazy spolu s Míšou Maurerovou, načež ta moje postava na delší dobu »usnula«. Pak zase ožila, zase měla útlum, a tak několikrát dokola. Takže jsem v Ulici sice léta, ale dost času jsem fungoval jen jako takový servisák. (směje se) Neměl jsem téměř žádný text, jen jsem tam prostě nalíval pití v baru Coolna a všechen ten děj se odehrával kolem mě. Což tedy musím říct, že je extrémně náročný. Protože když jste celý den na place, ale v podstatě neřeknete slovo, tak vám ten čas vůbec neutíká. V mém případě to s pár pauzami takhle vypadalo několik let. Takže celkově jsem tady možná čtrnáct let, ale ta moje postava stabilně funguje až tak posledních pět šest. Ta úroveň se hodně zvedla s příchodem Markéty Stehlíkové, se kterou v Ulici tvoříme pár.

Sedli jste si hned?
Úplně hned asi ne, ze začátku jsme se tak trochu nervózně oťukávali. (směje se) Ale hodně rychle jsme si na sebe zvykli a stali se z nás parťáci a kamarádi. Až tak dobří, že jsme se nejednou dočetli, že spolu něco máme i mimo kamery. Taková ta klasika – ženatý herec si začal se svobodnou kolegyní… To je samozřejmě úplná blbost a přijde mi to vrcholně trapný a zbytečný. Ale co nadělám.

Baví vás práce v Ulici po tolika letech?