Na začátku roku 2020 jste v jednom rozhovoru řekla, že byste si přála pracovně zvolnit, ale že jste workoholik a nevíte, jak byste volnější tempo zvládala. Ta pauza v podobě pandemie přišla nedlouho poté a trvá už rok. Jak ji tedy zvládáte?
Víte, já mám paradoxně práce pořád hodně. Učím na konzervatoři, což je teď, když vyučování probíhá online, poměrně náročné. Pořád hledáme nové možnosti, aby studium i v těchto podmínkách žáky bavilo, aby neztráceli pozornost, aby to prostě fungovalo. Navíc mi loni v dubnu byla nabídnuta role v jednom monodramatu, což jsme celé loňské jaro zkoušeli a nakonec ho během léta i párkrát hráli. Na to konto jsem dostala nabídku také do Divadla v Řeznické, kde zkouším stále, do toho jsem i něco málo točila, a navíc by můj táta příští rok oslavil sto let, takže mám otevřenou pozůstalost a ráda bych o něm napsala už třetí knihu. To mi jde ale upřímně celkem pomalu. Takže já byla i v tom uplynulém roce poměrně činorodá a zas tak jsem se nenudila.

Přece jen vám ale odpadla divadelní představení, což asi zvolnění proti běžnému stavu je, ne?
Je fakt, že si už nějak neumím představit, že bych po páté hodině odešla z domu, natož abych od sedmi večer někde hrála. (směje se) Bydlím na okraji Prahy, v přírodě, a celkem si to užívám. V tomto směru jsem rozhodně lehce zpohodlněla, ale myslím, že až se zase život vrátí do svých kolejí, všichni to pohodlí rádi oželíme.

Taky jste v jednom starším rozhovoru pronesla, že jste nikdy nedala přednost životu před divadlem. To jste zřejmě díky pandemii napravila.
Možná svému životu, ale rodině dávám přednost často, na tu si najdu čas vždycky. Loni v létě jsme například byli všichni společně tři týdny v Řecku, sice jsme do poslední chvíle netušili, jestli budeme moct odjet, ale vyšlo to a bylo to báječné. Sice čtyři malé děti dají zabrat, přesto to byla snad nejhezčí dovolená, jakou jsem zažila.