Náhody už sehrály mnohokrát v dějinách zásadní roli, byl to i případ vašeho azylu demonstrantům z Národní, kdy jste prý zapomněla zamknout dům?
„Protože už je to 35 let, tak si nepamatuji všechny detaily, ale že to nebyla náhoda, vím určitě. Tehdy jsem nezapomněla, nebyl to žádný omyl, byla jsem jen líná zamknout…“
Jak se to semlelo?
„Věděla jsem, že přijde jeden můj kamarád, co rybaří, a přinese mi svůj úlovek. Když pak zazvonil u vrat z ulice, že je zamčeno, což se tenkrát běžně nedělalo, šla jsem mu odemknout. A když odcházel, byla jsem líná jít zpátky přes dvůr a vrata v průjezdu zamknout. A tak se stalo, že náš dům v Mikulandské 4 byl asi jako jeden z mála odemčený v inkriminované hodině, kdy vyděšení a zbití demonstranti prchali Mikulandskou, kam byli natlačeni z Národní. Zkoušeli každé dveře a ty naše šly otevřít, tak se dostali na dvorek a marně se snažili přelézt zídku do vedlejšího dvora.“
Věděla jste v té chvíli, co se na Národní třídě stalo?
„Ano, něco jsem věděla, protože u nás před tím ještě zazvonil kamarád, který tenkrát chodil s herečkou Jarkou Kretschmerovou a zrovna za ní šel do divadla. Varoval mě, že na Národní jsou kordony policajtů, a říkal: Prosím tě, buď opatrná, nechoď vůbec ven. Ten den odpoledne mě totiž vrátili z porodnice, že porod ještě nepřijde.“
Předpokládám, že jste na něj dala?
„Samozřejmě, když jsem slyšela, co se děje. Jarce od nás zavolal, že se k ní už nedostane, protože je venku boží dopuštění. A šel na druhou stranu do uliček směrem ke Karláku, kde byl klid.“
Co se stalo potom?
„Asi v půl osmé zazvonil jeden můj známý se svou dívkou, zda se u nás mohou schovat. A začali mi líčit, co se děje na Národní. Oba šli najisto, protože věděli, kde bydlíme, a zkusili náš dům. Posadila jsem je do obýváku, a protože se klepali jak ratlíci, nalila jsem jim nějaký koňak a pustili jsme si Hlas Ameriky, abychom měli informace z první ruky. A pak jsem uslyšela takový zvláštní šum ze dvora…“
Dorazili další demonstranti?
„Přesně tak, otevřela jsem okno a viděla, že dvorek je plný lidí, kteří byli na prosto zoufalí, bezradní. A jestli si dobře pamatuji, tak už v tom prvním domě na osvíceném schodišti běhaly bílé policejní přilby. Tak jsem na demonstranty zavolala, ať jdou do prvního patra, nechala otevřené dveře bytu, dokud k nám proudili lidi. A oni se děsili, jestli nemám s tím břichem strach, kdyby tam vlítli policajti. A já na to, že bych jim prostě neotevřela. Připadala jsem si tím těhotenstvím jaksi nedotknutelná. Naštěstí nedorazili…“
Kolika lidem jste takhle poskytla azyl?
„Když mě viděli, tak si všichni jako na povel zuli boty v předsíni. Bylo mezi nimi i několik našich známých, s těmi jsem stála v kuchyni, všichni ostatní si posedali v obývacím pokoji, který měl 45 metrů čtverečních. Přinesla jsem pár hrnků čaje, ale když jsem viděla, kolik jich je, tak jsem navařila čaje ten největší hrnec, donesla jim to s naběračkou a všemi hrnky, co jsme měli. A kamarád, se kterým jsem stála v kuchyni, zjistil podle zutých bot, že je tam asi 60 lidí, hlavně studentů, ale i dalších lidí různého věku.“
Byli někteří z nich zraněni?
„Ano, mnozí byli pomláceni. Koupelna se dočasně stala obvazištěm, takovou úrazovkou. Byli mezi nimi i medici a ti si s tím naštěstí věděli rady. Tehdy ještě nebyly mobily, tak se mě ptali, jestli si mohou z naší pevné linky zavolat domů. V půl jedenácté zavolala sousedka, která pracovala na Národní a bydlela v našem domě s dcerou, která taky někoho ukryla, že je tam už pusto, že mohou ti lidé ven. Když všichni odešli, zjistila jsem, že u telefonu leží hromada drobných…“
Kde byl váš manžel, on o událostech na Národní nevěděl?
„Ne, přišel až v jedenáct hodin, do té doby vůbec nic netušil, protože sice byl na Albertově, ale odtamtud jel na basket, který závodně hrál, a s kamarády pak šli do hospody na druhé straně u Karláku.“
To mu asi zatrnulo, zda jste v pořádku…
„Každopádně. Pak jsme celou noc nespali a poslouchali rádio, jak se situace vyvíjí. Druhý den ráno, to byla sobota, jsme šli do průchodu v Mikulandské, v podloubí na rohu s Národní už byla spousta svíček a kytek, lidi s vlajkami. Národní byla posetá botami a kusy oblečení, hrůza. A bylo jasné, že se něco musí stát, že takhle už je to neudržitelné.“
Kdy jste pak jela do porodnice?
„V úterý, ale než jsem jela, tak se u nás ještě stavovali mí azylanti se svými blízkými, a nosili mi kytičky, čokolády a bonboniéry, dokonce i obrázky. To bylo nesmírně dojemné… No a pak 21. v půl šesté se mi narodil synek Miloš.“
V té době dost exponované jméno…
„To ano, později se na demonstracích volalo »Miloše do koše« (myšleno Milouš Jakeš, tehdejší šéf čs. komunistů, pozn. red.). My jsme s manželem nevěděli, že to bude kluk, já byla přesvědčena, že čekám holčičku, tak jsme měli připravené jméno Marie. Ale když se narodil syn, tak jsme mu automaticky dali jméno Miloš, po manželovi. A představte si, že když se narodil, zrovna na Václaváku Marta Kubišová zpívala svou Modlitbu…“
Poznali tehdy demonstranti u vás v bytě, že jste známá televizní hlasatelka?
„Nevím, nemám tušení, už pár měsíců jsem totiž nebyla na obrazovce, měla jsem rizikové těhotenství. Ale po pár letech jsem dostala od dvou bratrů Waldových medaili, a před pěti lety se mi ozvali tři další návštěvníci, jeden tehdy šestnáctiletý student mi napsal nádherný dlouhý dopis a všichni jsme se sešli.“
Chtěli po vás pak i nějaké svědectví, výpověď do médií?
„Hned druhý den po porodu, ve středu 22. listopadu, za mnou do porodnice přijel režisér Originálního videožurnálu, aby se mnou natočil svědectví. Na kameru, pár hodin po porodu, tajně na chodbě. A poslední moje věta byla, že se mi včera narodil syn a přála bych si, aby nikdy nezažil to, co se na Národní stalo. Byla jsem v tom nemocničním pruhovaném županu a diváci si pak mysleli, když to vysílali, že jsem byla taky zmlácená. To režisérské trdlo totiž odstřihlo mou poslední větu…“
Zmlátili ženu, to byl asi ohlas…
„ A to si představte, že jsem v neděli šla do obchodního domu Máj na Národní koupit nějaké věci, za výlohou běžela televize a v ní jsem zrovna mluvila o tom, co se stalo…“
Revoluce většině lidí změnila životy. Jaké okamžiky uplynulých 35 let považujete za zásadní?
„Za 16 měsíců se nám pak narodil druhý syn, takže jsem s dětmi strávila na mateřské nějakou dobu, než jsem se zase vrátila do televize. Což bylo se dvěma malými dětmi hodně náročné. Hlídání jsme flikovali, jak se dalo, pomocí babiček a dědy, a po roce, kdy jsem nevěděla, kam dřív skočit, jsem požádala o externí spolupráci a prosila, abych měla jen pár večerních služeb. Po třech měsících mi napsali, že to nepřipadá v úvahu, že externisti můžou sloužit jenom dopoledne. Ale to bych nezvládala, doma jsem byla nenahraditelná. A s těžkým srdcem jsem skončila.“
„Červíček ublíženosti“ Marii Tomsovou stále hlodá: Křivdu z vyhazovu z ČT dodnes nezapomněla Kisa Císařová, Aleš Brunclík
Co jste dělala pak?
„Z televize jsem odešla v roce 1994, ale ještě před tím oslovil všechny televizní hlasatelky Michael Fleischmann, jestli by nešly moderovat Dámský klub na Frekvenci 1. Polovina z nás do toho šla, a prožila nádherné pionýrské doby zrodu rádia. Během dvou měsíců jsme se stali jednak nejposlouchanější stanicí v éteru a Dámský klub nejposlouchanějším pořadem. Do té doby kontaktní rádio s telefonáty posluchačů neexistovalo, mluvili přímo s námi televizními tvářemi. A my mohly do éteru říkat, co jsme chtěly, bylo to úžasné.“
Potom jste šla na Primu?
„Do Prima jízdy jsem nastoupila, protože děti už chodily do školky. Tam jsem byla, tuším, do roku 2000. Od té doby jsem vlastně dodnes na volné noze. Moderovala jsem nejrůznější plesy, koncerty, zábavné i vzdělávací pořady a společenské akce. Také jsem se nějakou dobu angažovala v OPS zaměřené na dětství bez úrazů.“
Dabovala jste také?
„Nejsem herečka, takže na dabování hraných filmů bych si netroufla, ale hodně jsem četla komentáře k filmům a dokumentům, což mě moc bavilo, a můj hlas také zazněl v několika televizních reklamách. A také jsem vydala několik knih včetně jedné kuchařky.“
A současnost?
„Vystupuji s Pavlem Novým a kapelou »Sekáč a přátelé« v pořadu S vámi nás baví svět, a sama nebo se Saskií Burešovou a Sašou Hemalou besedujeme s diváky po celé republice. Občas jsem hostem rozhlasové Humoriády a už pátý rok píšu každou neděli autorské fejetony pro Český rozhlas Pardubice a Hradec Králové. Vymyslím téma, text napíšu a načtu na svůj mikrofon doma a počítačem pošlu do Pardubic. Radioservis mi výběr 55 fejetonů vydal v knížce s titulem Jiná už nebudu aneb Neděle Marie Tomsové. “
Předpokládám, že o profesním odchodu do důchodu neuvažujete?
„Z oboru bych nerada odešla, ráda bych ještě pár let používala svůj hlas, který mi naštěstí nestárne. Práce mě pořád baví a pomáhá zachovat si postřeh a duševní i tělesnou sílu.“
