30°C
Potkáváme se na večeru vážné hudby a moc vám to sluší. Ráda se takto hezky oblékáte?
„Já tomu říkám po tatínkovi montérky do Violy, to byl jeho výraz. Na takový slavnostní večer v tak nádherném prostředí trojského zámku se sluší to takhle pojmout.“
Byl to tatínek, kdo vás vedl k vážné hudbě?
„U nás doma to bylo tak, že dvanáctého května při zahájení Pražského jara, pokud rodiče neměli představení, jsme seděli před televizí. Když jsem chodila do druhé třetí třídy, toužila jsem běhat venku, jezdit na kole s kamarády, nicméně tatínek mě vedl k hudbě Bedřicha Smetany. Vyprávěl mi, kudy teče Vltava, a říkal – poslouchej, teď je tady, a teď tu... I když jsem to tehdy vnímala trochu jako příkoří, tak jsem to tam slyšela. Tatínek si opravdu ke konci života jezdil do Rudolfina kupovat lístky na spoustu koncertů na Pražské jaro a vždycky nám je přinesl Ježíšek. A já tam teď sedím na zahájení, pokračujíc v tradici.“
Předáváte své dceři taky lásku k vážné hudbě, nebo jste už narazila?
„Anička je slušně vychovaná, takže jsem nenarazila. Nicméně dobře vím, že tyhle věci se nedají lámat přes koleno, naopak to škodí. Takže takový ten základní dotyk včetně účasti na Pražském jaru s námi absolvovala. Ale myslím, že teď ji nechávám naprosto volně ve sférách mladých lidí. Máme prostě doma influencerku...“
Rozumíte řeči dnešních mladých lidí?
„Když byla Anička malá, my jsme s manželem pracovali a ona byla v rukou dědečka, takže její slovník je trochu jiný než u klasických influencerů. S dcerou si rozumíme jak jazykově, tak lidsky a ten vztah matky a dcery, který někdy může být problémový, máme nádherný a jsem za to šťastná.“
Jak to máte se sociálními sítěmi vy?
„Myslím, že jsem jediná z herecké branže, kdo nemá sociální sítě! No, možná ještě Sváťa Skopal a pár dalších... Nemám facebook ani instagram a to, co tam je pod mým jménem, dělá někdo jiný, já to nejsem.“
Na poměrně dlouhou dobu jste odložila svou práci, abyste se mohla starat o maminku. Kde se vzalo tohle vaše rozhodnutí? Protože ne každý by to udělal.
„Ráda bych to uvedla na pravou míru. Nepověsila jsem herectví na hřebík, jak se někde objevilo v médiích. Nicméně začátky nebyly úplně lehké, než se mi podařilo získat pár ověřených pečovatelek, které jsem mohla pustit domů a svěřit jim péči o maminku, abych mohla dělat divadlo a nemusela svou práci úplně opustit. Nebylo to jednoduché a bez pomoci celé rodiny, především mé sestry Terezy, mého trpělivého manžela a nějakých finančních polštářů, které se skládaly ze všech rodinných zdrojů, by to možné nebylo. Se sestrou jsme měly a máme co vracet rodičům v rámci výchovy a rodinné lásky, takže mi ani nepřišlo, že by byla jiná možnost.“
Co se děje s Bárou Munzarovou, proč odmítá herecké nabídky? videohub
Vidím na vás, že nelitujete.
„Nedovedla bych sama se sebou dál žít, kdybych to nedokázala. Poskytnout jim tu lásku a dovést je v rámci zdravotních možností až do konce v domě, který tatínek postavil vlastníma rukama. To se mi podařilo opravdu za vydatné pomoci všech. Bylo to těžké, ale krásné a jsem vděčná všem, kteří mi pomáhali.“
S odpuštěním, přišlo mi záviděníhodné, že jste mohla ty chvíle s maminkou strávit. Kdybyste měla zavzpomínat jen na to hezké z toho konce, co by to bylo?
„Není to o utrpení, je to o svolení, přijetí, nebojování s tou situací, o uvědomění. I kdybyste se obrátil naruby a sehnal nejlepší doktory světa, nezvrátíte ten proces. Stvoření života a porod taky trvá nějaký čas, takže pokud nejsou nějaké fatální nemoci, což ještě zpětně klepu na dřevo... V maminčině případě to také nebyly, byť se psalo o Parkinsonově nemoci a jiných nesmyslech, které nebyly.“
Co to tedy bylo?
„Takže do poslední chvíle byla při věci, ani tam nebyly žádné stařecké demence. Vybavuji si její vtipné hlášky ještě o Vánocích – nepublikovatelné... Odešla třináctého ledna a do poslední chvíle byla duchem s námi. Mým cílem bylo udržet to bez bolesti a bez utrpení až do konce, což se plus minus podařilo.“
Zažila jste blízkost přirozené smrti. Je těžké se s tím vyrovnat?
„Pro radost jsem si dala dohromady relaxačně meditační víkendy, protože někdy ty okamžiky byly opravdu těžký. Někdo to řeší alkoholem, někdo práškama a já jsem si našla zdravější cestu, kdy si můžu myšlenky sama nějak přeladit. Náš projekt se jmenuje Zastav se na chvíli s Bárou Munzarovou a nejdůležitější část toho názvu je právě to zastav se na chvíli. Kromě relaxačně meditačních víkendů pro ženy teď pořádám i jednodenní semináře v Praze na Malé Straně. Takže kdo by měl potřebu se trochu zastavit...“
Jak to probíhá?
„Program je složený z taiči, ajurvédských masáží a meditací. Jezdí tam hlavně ženy mé věkové kategorie a zrovna téma dochovávání rodičů tam hodně frčí. Nejsem žádný kouč ani léčitel, nic takového. Já jen pomáhám s kontakty a s tím, kam sáhnout, když do takové situace spadnete.“
Maminka odešla v lednu. Napadne vás nějaké moudro nebo rada, kterou vás vybavila do života?
„Víte co, my jsme si doma na nějaká moudra nebo rady úplně nehráli. Spíš bych si vzpomněla na specifický styl humoru, který měli jak tatínek, tak maminka. Ale je pravda, že vždycky, když jsem za ní přišla, tak se ptala: Co studenti? To bylo to, co ji naplňovalo – divadlo a studenti, tedy práce profesorky, pedagoga.“
Zaslechl jsem, že z maminčina vyprávění píšete knihu, je to tak?
„Teď jsem čtyři pět měsíců v nějakém stavu, kdy pociťuji i na těle, že jsem opravdu šla do energetických rezerv, a kdy se potřebuju dát dohromady. Zase se nasměrovat k životu, k té radosti a lehkosti. A já teď jen hlídám, abych se opět nestala otrokem diáře a třeba nedopadla po pár letech jako moje úplně přetížená, vyhořelá maminka.“
Můžete si vybírat?
„A jsem za to velmi vděčná! Dovolím si občas říct i ne, poděkovat za nabídku a opravdu si to korigovat podle toho, kde, co, s kým a za jakých okolností.“
