Evo, kdo vás zná, ví, jak jste milá a laskavá. Kdo vám přisoudil takový charakter, že se doslova roztrhl pytel se zápornými rolemi?
„Asi to nedokážu dobře vysvětlit. Byla taková zvláštní móda blondýnek, které vypadaly jako bleďounké panenky a vždy hrály »tu hodnou«. Já byla tmavovlasá, tmavooká a byla jsem energický typ. Nikdy jsem se nebála vyjádřit zlé hlubiny, které byly v mých rolích napsané, a strašně mě to bavilo. Jsem velká pozorovatelka světa, viděla jsem, že zla je opravdu hodně, a říkala si, že je moje povinnost v těch rolích hnout lidem žlučí.“
Snažila jste se v rolích hledat i nějakou sympatii?
„Ohromně záleželo na tom, jak byla role napsaná. U dobráků se lidi většinou nudí, protože nebývají dobře napsaní. Dobrák je bojovník, který musí odolat všem svodům. Zlý charakter pro mě byl zajímavý, protože divák musí začít přemýšlet, proč je ta holka zlá a má potřebu ubližovat. Autoři, kteří psali v mé době, dokonale ovládali řemeslo, a to mi dnes chybí. Ať už je role zlá, nebo hodná, nemá být plochá. Má vás překvapovat, divák by si měl říci – tohle bych od té dobračky nečekal, nebo naopak.“
Vaše role byly často i komické, třeba ve filmech Václava Vorlíčka, Bouřlivé víno nebo v komediích Jak utopit doktora Mráčka, Což takhle dát si špenát...
„To byly nádherné příležitosti. Přicházela jsem do kontaktu s obrovskými komediálními herci, pro mě to byl herecký ráj. Učila jsem se a navazovala krásná přátelství. Humor očišťuje a osvobozuje.“
Chtěla jste být herečkou odmalička?
„Váhala jsem. Toužila jsem nějakým způsobem léčit lidi. A měla jsem dilema, jestli studovat medicínu a být lékařka, nebo léčit duše jako umělec. Začala jsem hrát zásluhou režisérky Věry Jordánové, která mě učila na lidové konzervatoři, ale pořád se mě držela ta touha být paní doktorkou. Jenže jak jsem se dostala do hereckého prostředí a viděla tu nádheru, připoutalo mě to. Byla šedesátá léta, nabízely se nádherné scénáře a příležitosti... A na DAMU se v tom samém ročníku co já hlásilo sedm set dětí a ve chvíli, kdy mi přišlo, že jsem byla přijata, brala jsem to jako boží vůli.“
Vždy jste byla prototypem krasavice, byla jste si toho vědoma?
„Asi jen v tom ohledu, že jsem byla středem zájmu. Já myslím, že každá žena je svým způsobem krásná, když je milá, laskavá, upravená a když z ní cítím i duševní formát. I velká krása se totiž může zošklivit, pokud je nenaplněná nebo je naplněná zlem. Nikdy jsem netrpěla samožerstvím a vždy obdivovala oduševnělou krásu, jakou měla třeba Jana Brejchová. Ona v sobě měla něco tak něžného a pravdivého. Víte, naivku nezahrajete, tou musíte být.“
Žárlily na vás ženy?
„Některé ano. Některé se zachovaly tak, že pokud v nich byla trocha slušnosti, občas si to třeba i vyčetly. Ale je mi to jedno, člověk má být zodpovědný za svoje chování a všechno se dá napravit omluvou. I to se mi párkrát stalo, takového láskyplného návratu ztracené přítelkyně.“
Režiséři vás prý zvali na večeře. Možná očekávali nějaký vděk?
„Stávalo se to docela často. Víte, já tu profesi velmi milovala a byla jsem přesvědčená, že ji nikdy nesmím zradit žádným podvodem nebo lží. Takže ano, pár rolí jsem kvůli tomuto odmítla a mělo to stejný účinek, jako když jsem odmítla pár pánů režisérů.“
A jak se k vám chovali herečtí kolegové? Třeba bardi jako Menšík, Sovák nebo Kopecký...
„Úžasně. S těmito pány jsem hodně točila, když jsem se seznámila s manželem (houslový virtuos Václav Hudeček – pozn. red.) a náš sňatek vzbudil velké »haló«. Některým to nešlo pod vousy a tihle lidé byli ti, kteří mi pomáhali se s tím vyrovnávat. Neumím závidět a přišlo mi strašně divné, že se nad námi někdo pohoršuje. Čas od času k nám ta doba dopadla docela bolestivou ranou.“
Jakým způsobem?
„Profesně, ale třeba i ošklivými telefonáty. Jak mi říkal Pavel Landovský – pomluva je hrozná mrcha. Je to tříhlavá saň, která způsobí neštěstí tomu, kdo ji říká, tomu, kdo je pomlouván, a tomu, kdo ji poslouchá. Celý život se pomluvám vyhýbám a nerada je i slyším.“
Posledním velkým projektem, ve kterém jste přijala roli, byl seriál Sanitka Jiřího Hubače a režiséra Jiřího Adamce.
„Pana Hubače jsem velmi obdivovala jako velmistra romantického psaní, ve smyslu krásného, fundovaného. Moje role docentky Evy byla zajímavá, ale malá. Říkala jsem si, že tahle inteligentní, vzdělaná, podivná ženská tápe v životě, ale kde je jádro její vnitřní tragédie? Tenkrát jsme se s panem Hubačem sešli a já mu řekla, že se mi ta role líbí, že poskytuje velké šance, ale jestli by neuvažoval, že by ji trošku rozepsal. Proč toho kluka chvíli chce a chvíli ne? Proč absolutně miluje svého muže, ale nedokáže s ním žít?“
A co on na to?
„Poděkoval, ale já nečekala, že provede nějaké velké změny. Jenže on skutečně dopsal asi patnáct zásadních obrazů. Bylo to mistrovské dílo a to natáčení poté bylo jedno z nejnádhernějších v mém životě. A začaly kolovat zvěsti, že se seriál povedl, že to bude senzace, a někoho to zřejmě velmi trápilo. Osoba, která chtěla ublížit, si stěžovala na ředitelství televize, že mám v seriálu na svetru zakódovaný kříž. Byl to svetr, který na sobě měl šachovnici, a já si ho vybrala, že to je přesně to bludiště, které ta moje figura v hlavě má. Dopadlo to tak, že všechny tyhle krásné scény musely ven.“
Režisér Adamec proti tomu nebojoval?
„Jirka byl velmi ctižádostivý, měl před sebou další projekty a nechtěl o ně přijít. Myslím, že ho to strašně bolelo a mrzelo, ale nezabojoval. Tohle mu nevyčítám.“
Je pravda, že kvůli tomu jste skončila s herectvím?
„Ano, mě to hrozně zranilo. Navíc tenkrát v Rudém právu vyšla velmi dehonestující kritika, že jsem herečka, která se naprosto nehodí k dělnickému ponku, co ještě dělám u herectví. A já si řekla, že s tímhle molochem už bojovat nemůžu. Odcházela jsem ale s velikou láskou v srdci a najednou jako bych slyšela: Napiš to! A začala jsem pomalu psát filmové náměty a strašně moc jsem se učila.“
Nelákalo vás to k návratu ani po roce 89?
„Bylo hodně nabídek, i ze zahraničí, ale já už byla hluboce zabraná do psaní a usilovala o to, aby se mé scénáře realizovaly. Tři dokonce koupil Barrandov, jenže pak se zrušil státní film a k tomu, co se se studii stalo, vůbec nemám slov. Zase jsem byla nešťastná, ale můj milovaný muž mě v tom nenechal, a ani moji přátelé jako Jiří Křižan. Poradili mi napsat knížku. Říkala jsem, že k tomu nemám odvahu, ale přesvědčili mě, že nikdo jiný nenapíše příběh viděný mýma očima a cítěný mou duší. Tak vznikla první kniha Bezhlavá kobyla.“
S vaším mužem jste jedna duše ve dvou tělech – čím vás při seznámení zaujal?
„Byla jsem na něj zvědavá, protože jsem ho sledovala od jeho prvních krůčků a vítězství na světových pódiích a říkala jsem si, co je tohle za tvorečka. Na televizní obrazovce působil nesmírně hrdě, ale pokorně. A když jsme se poznali při natáčení jednoho televizního filmu, byla jsem úplně uhranutá. Působil velmi klidně. Viděla jsem mu na očích, že to není žádný hlupák. Ví, co chce, a ví, co dělá. I když mu bylo jen dvaadvacet, to mužský bývají ještě nevyzrálí. Padli jsme si do oka a měli si o čem povídat.“
Brali jste se po pár měsících. Jaká byla vaše svatba?
„Tichá. Jen my a dva svědci. Šíleně pršelo, ale bylo to nádherné. Nemuselo tam být tisíc lidí. Ti, které nosíme v srdci, tam s námi byli a někde i náš Bůh.“
Dovolím si citlivou otázku – to, že jste se nestala maminkou, byla volba, nebo osud?
„Osud. Často jsme o tom s Venouškem mluvili, ale tyhle věci buď přijdou, nebo ne. Řekli jsme si, že i když jsme o toto byli ochuzeni, budeme hledat hodnoty jinde. A budeme se snažit to nejlepší, co bychom dávali dětem, dávat jiným dětem.“
S manželem jste neustále na cestách na jeho vystoupeních, do toho pomáháte právě i mladým hudebníkům...
„Jsem v přítomnosti nejkrásnější hudby, jakou znám, a i naše děti už dnes patří do české muzikantské elity. Jsem přesvědčená, že hudba léčí, naplňuje nás silou a inspirací, a když lidé odcházejí z koncertů, jsou trošku jiní. Uvolnění, mají radost. Hudba je zázrak!“
