Jak jste oslavil to jubileum?
„Nejsem moc oslavovací typ. Na to datum jsem si dokonce vymyslel koncerty a odjeli jsme po dlouhé době s kapelou na Slovensko. A bylo to náramný! V Bratislavě, Žilině, Trenčíně – ani jsem nečekal, že by mě poznali. Ale bylo to nad očekávání pěkný, lidi byli fantastičtí.“
Chtěl jste být muzikantem odmalička?
„Byli jsme hudební rodina. Už na vojně jsem měl kapelu, pak jsem šel ke Gottovi. Začínal jsem jako bubeník v Divadle Apollo. Pak bylo zapotřebí zpívat rock, padlo to na mě, já to vyzkoušel a ono to vyšlo.“
Na vojně jste prý měl průšvih a přeřadili vás k silničnímu vojsku. Co jste provedl?
„Hodně jsem utíkal z Klatov ze služby domů,do Prahy. Silniční vojsko vzniklo, když zrušili »pétépáky« (pomocné technické prapory – pozn. red.), chodilo se s lopatou nebo sekyrkou. Docela dobře jsem se tam bavil, měli jsme tam samé dobré lidí, tu faráře, tu spisovatele… Tak, jak to znáte z Černých baronů, ti jsou naprosto pravdiví.“
Zmínil jste Karla Gotta a Divadlo Apollo, které založil s bratry Štaidlovými. Jak na tu dobu vzpomínáte?
„Bylo to velmi krátké, pak se to rozpadlo. On tu pak nebyl, Yvonne Přenosilová šla do emigrace, což byli dva stěžejní interpreti, a Apollo jako takové pomalu zaniklo. Ale já už měl svůj repertoár, své fanoušky a začal jsem sám jezdit s kapelou.“
Sporadicky jste si i zahrál, třeba v Trháku s Hankou Zagorovou.
„To byly takový štěky. V Trháku šlo hlavně o ten fór, že jsme si byli podobní s Ladislavem Smoljakem. S Hankou jsme se zdravili, ale nijak blíže jsem ji neznal. Také krátce zaskakovala v Apollu. Z těch Ostravaček pro mě byla jednička Maruška Rottrová. Teď mi udělala radost, k narozeninám mi poslala krásnou lahev slivovice. Mám ji rád.“
Petr Spálený míří mezi legendy na Rock for People: Nejhranější jsem v krematoriích! Může za to Šimek! Petr Macek, Lukáš Červený
Váš první hit byl Plakalo bejby. Jak vlastně vznikl?
„To napsal Pavel Krejča v takovém prvním zápalu, kdy jsme to zkoušeli poamericku. Jirka Štaidl to poslal Karlu Gottovi, aby to posoudil, a on řekl, že mám černošský hlas. Vzniklo to vysloveně doma, za pianem, za chvíli to bylo hotový.“
A co písnička k filmu Pane, vy jste vdova?
„Tu jsem moc rád neměl. Je taková nemelodická, hrozně zamotaná, těžký se v tom vyznat. Řekněme to na rovinu, je to prostě blábol!“
Svůj největší hit Až mě andělé zavolají k sobě rád máte?
„Někdy už uvažuju, jestli to mám ještě zpívat. Ale lidi to chtějí. Nejvíc jsme zabodovali tím, že jsme nejhranější kapelou v krematoriích. To ale nebyl náš zájem, byla to náhoda. Byla to báseň Pepy Fouska, kterou jsem napřání Slávka Šimka zhudebnil. Bylo to spíš ponurý, ale najednou to začalo znít odevšad.“
Petr Spálený: Kvůli zdravotním komplikacím málem pověsil svou kariéru na hřebík Videohub
Vaši první ženou byla Pavlína Filipovská, od roku 1980 pak Miluška Voborníková. Obě kolegyně z branže!
„To se tak schumelilo. To první manželství se extra nepovedlo, já na to nebyl vůbec zralej, možná ani Pavlína. Od toho osmdesátýho roku jsem naprosto šťastnej. Jsem hrozně spokojenej, zvláště pokud jde o rodinný život.“
Na festival Rock for People jste pozvaný jako legenda, cítíte se taky tak?
„Lidi mi to říkají, ale já to tak necítím. Ale těší mě to, asi jsem o něco takovýho usiloval už od mládí.“
Už máte na festival připravený repertoár?
„Právě na Slovensku jsme na tom pracovali. Chtěl bych zahrát něco z každého svého období. Uvidíme, co všechno se v rámci časových možností vejde.“
A co dál? Chystáte nějaké novinky?
„Chtěl bych udělat ještě novou desku. Budu se tomu věnovat přes léto a na podzim bych to rád natočil.“
