23°C
Zítra padesát… Řešíte to?
Budu upřímná, příjemné to není. Když vidím svoji desetiletou dceru, tak si říkám, že lepší by bylo, kdyby mi bylo 30 a kdybych měla ještě hodně před sebou. Na druhou stranu, padesátka v téhle době? Pokud budu mít štěstí, tak jsem teprve v půlce. Dobrý je, že jsem si užila úspěchu, užila jsem si rockového života, a tak teď jsem ta moudrá.
V čem jste zmoudřela?
Už to není jako dřív, když jsem byla malá, člověk v 50 byl odepsaný. Časy se mění a já doufám, že na těch 50 nevypadám, a hlavně… Vůbec se na ně necítím. Moje babička s dědečkem byli v 50 už úplně někde jinde, což neznamená, že vypadali hůř, ale tehdy už to byli starý lidi, já si stará nepřipadám.
Ohlížíte se za tím, co bylo?
Nejsem člověk, který by bilancoval nebo by to dělal rád, takže vlastně vůbec ne. Občas si řeknu, co by bylo, kdyby, ale nijak zvlášť o tom nepřemýšlím.
Litujete něčeho, co jste do této doby nestihla?
Ani ne. Než jsem odjížděla a stěhovala se zpátky do České republiky, tak jsem dostala nabídku u vydavatelství BMG na sólovou desku jako zpěvačka v Německu. Měla jsem tam obrovský hit s jednou kapelou. Bylo to před 14 lety a tenkrát mi chtěli dát smlouvu. Mohla jsem si říct, ať mi někdo napíše písničky. Mohla jsem to mít bez práce a možná bych byla úspěšná. Ale kdoví, třeba bych taky úspěšná nebyla. Stále jsem měla svoji kapelu Die Happy. Třeba by ta sólová deska vyšla a teď bych tady s vámi neseděla. Nevím, myslím si, že přemýšlet, co by bylo, je strašná ztráta času, protože člověk už ten čas stejně nevrátí. Může se z toho třeba poučit, ale já jsem spokojená, protože jsem chtěla rodinu, chtěla jsem dítě a mám to. Sice jsem netušila, že se odstěhuju zpátky do| Čech, to jsem na programu neměla, mně tam bylo dobře s mojí kapelou. Měli jsme se super.
Do Německa jste odjela v 19, když vás nevzali na vysokou školu. Jak dlouhou jste tam žila?
Od 19 do 34, patnáct let, to je kus života, ne?
Dovedete si představit, že by za vámi dcera Marie přišla a řekla, že se stěhuje?
Do Německa? Ona to tam zná, jezdí tam s námi. Zná se s mým prvním manželem, kamarádí s jeho synem. V létě jsme u nich byli na dovolené a bydleli tam. Možná se to stane, možná ne. Já si myslím, že do světa docela je, že ji to poznávání baví, ale zase je ráda u nás. Myslím, že ji to brzo přejde, protože to jsme měli všichni, že jsme byli rádi u maminky a u tatínka v teple a v bezpečí domova. Třeba když má odjet na tábor, tak se jí nechce, a když to skončí, je smutná, že tam chtěla být déle. Já bych samozřejmě nejradši cestovala s ní a byla třeba o tři bloky dál, kdyby mě potřebovala, abych jí byla nablízku.
Jste úzkostlivá máma?
To pouto, které mají rodiče k dětem, je hrozné, nebo krásné. Děti jsou jednoho dne vypuštěný do světa a rodiče už by do toho neměli tolik kecat. Četla jsem, že my je dostaneme, abychom je vypiplali, nasměrovali jako takový šíp, který jednoho dne střelíme do světa, a on se pak už o sebe tím letem postará sám. My jsme pak tady od toho, abychom jim dali rameno, když se budou chtít vyplakat, nebo se s nimi těšili…
Jaký máte s dcerou vztah?
Doufám, že moc hezký. Už je trošku v pubertě, tak uvidíme, ale doufám, že s námi bude chtít být pořád. Věčně ji ale moc chránit nebudu.
Zkusme se teď přenést o třicet let zpátky, když jste se stěhovala za láskou do Německa. Jaká jste tenkrát byla?
Neměla jsem děti!
To sice ne, ale byla jste vdaná za kytaristu z vaší kapely Die Happy, Thorstena Mewese.
Vdala jsem se, aby mě nevyhostili. Milovali jsme se, ale že bychom přemýšleli o dětech? Nic jsme neměli, byli jsme chudý a nesměla jsem zůstat v Německu – nejjednodušší bylo se vzít, tak jsme se prostě vzali. Když jsme zakládali kapelu Die Happy, tak to bylo jediné, co jsem měla v hlavě. Každý den jsme vymýšleli, co nového pro tu kapelu udělat. Samozřejmě vedle toho musíte nějak vydělávat. Já jsem umývala nádobí, dělali jsme security na koncertech, dělali jsme všechny možný práce. Chodila jsem uklízet, abych si mohla zaplatit telefon, pojištění, abych si mohla občas něco koupit na sebe nebo zaplatit nájem. Všichni jsme bydleli pospolu u rodičů našeho kytaristy. Ale bylo to super. Snažili jsme se pro jednu věc, pro kapelu. Pořád jsme psali nové písničky, nové texty, přemýšleli jsme, kde bychom mohli hrát…
Kdy za vámi poprvé přijel táta Petr Janda na kontrolu?
Asi po půl roce. Bál se o mě. Nevěděl, kam jedu, nechtěl mě pustit, tak přijel docela brzo. Když viděl, že bydlím v normální rodině, která skoro ani nezapne televizi, a furt jenom hrajeme deskovky a u toho popíjíme pomalu jedno pivo, tak byl hrozně spokojený.
Nikdy vám neřekl: Marto, vrať se, pomůžu ti, dám ti peníze?
To neřekl. V tomhle jsme stejní. Buď to chceš a jdeš si za tím sám, bez pomoci, pokud o ni nebudeš stát. A já žádnou pomoc nechtěla.
Je pyšný, že jste šla v jeho šlépějích? Původně jste o zpívání nechtěla ani slyšet a plánovala studovat jazyky.
Je hodně pyšný, říká mi to. Ale taky má podobné řeči jako Marek Ztracený, že mám na víc, že toho málo dělám… Jenže pro mě je důležitější rodina. Dlouho jsem si přála stát se maminkou a i s holčičkou jsem jezdila na turné, měla jsem ji všude s sebou… Jenže nikdy nevíme, kdy může být konec. Teď už možná trochu mluvím jako padesátnice, jako starší paní, ale ten život prostě nemusí být tak dlouhý.
Pamatujete si, kdy jste za těch padesát let byla nejšťastnější?
Určitě když se mi narodila dcera. To byl jeden z momentů, který tě naplní. Dostala jsem, po| čem jsem toužila, to je potom člověk nejšťastnější. Vím, teď se říká, že děti už po ničem netouží, nemají z ničeho pořádnou radost. Pamatuju si, že Marušce byly tři roky a hrozně si přála ploutev na plavání, protože ji měla moje ségra, její teta. Když ji pak našla o Vánocích pod stromečkem, ani ji nerozbalila celou. Rozbrečela se a objímala ten napůl rozbalený dárek a já myslím, že poprvé zažila pocit absolutního štěstí. Pro mě byl pocit štěstí, když jsem ji poprvé držela v náručí. A to štěstí prožívám celou dobu, protože je úžasná. Samozřejmě je to moje dítě, tak je pro mě ta nejúžasnější. Šťastná jsem byla ale i ve chvíli, kdy se k nám dostala informace, že naše třetí deska s Die Happy je strašně vysoko v hitparádě. To jsem byla absolutně šťastná. Prostě, když se ti něco podaří, po|čem hodně dlouho toužíš, tak máš největší pocit štěstí.
Když jste teď sama mámou, myslíte víc i na tu svoji, která zemřela, když vám bylo sedmnáct?
Myslím, ale čím dál tím míň. Nejvíc jsem na ni myslela, když byla Maruška malinká. Říkala jsem si: Mami, ta by se ti tak líbila. Občas si říkám, jaké by to bylo. Že by máma byla super babička. Míra (manžel Miroslav Verner, pozn. aut.) taky nemá mámu, ale říkali jsme si, že by si rozuměly. Škoda. A to je právě ten život, právě proto je blbost pořád bilancovat, důležitý je být šťastný nebo pro to něco dělat.
Vy jste prostě optimistka!
Já jsem absolutní optimistka. Nesnáším být smutná. Vybrečím se, pak se třeba trochu polituju. Řeknu si, jak mě opustila máma, jak umřel brácha, že mě opustil chlap… Ale to je už dávno. Není potřeba se v tom utápět a neustále se motat kolem.
Fakt jste nikdy nebyla naštvaná na svět, neříkala si, proč právě já? Proč nemám mámu, proč odešel brácha Petr?
Na svět asi ne, ten za to nemůže. Já když se takhle vybrečím, mám zase tisíc cest, kam se dá jít. A to mě baví, protože těch možností v životě je hrozně moc. Proto jste odletěla do Ameriky, když maminka umřela? To byla taky jedna z cest? Tam mě víceméně poslala máma. Já jsem tu přihlášku na výměnný pobyt studentů přinesla ze školy s tím, že bych mohla odjet na rok do Ameriky. Máma už na tom byla špatně a věděla, že je možný, že umře. Tak mě poslala a jela jsem.
Nebála jste se o ni? Neříkala jste si, že raději zůstanete doma?
Věděla jsem, že mám odjet. Říkala jsem si, že alespoň budou nové začátky. Baví mě si něco cucat z prstu a na něčem sedět, vymýšlet a organizovat, to je moje. Rok jsem bydlela v americké rodině, chodila tam na střední školu, ty známky mi sice nebyly uznané, ale prostě jsem zažila, jaké to je z jiné strany, z jiné země, která pro nás tehdy byla úplně jiný svět. Z čeho jste byla nejvíc překvapená? Byla jsem ve státu New York, na severu u jezera Ontario, chodila jsem tam do katolické školy.
Cože? Rockerka v katolické škole?
Bavila mě rocková hudba, ale chodila jsem tam, protože paní, u které jsem žila, tam učila, tak to bylo nejjednodušší. Dostala mě do školy, za kterou se normálně platilo asi 1200 dolarů ročně, já to platit nemusela. Byly tam jeptišky, jako hlavního učitele jsme měli kněze. Pro mě byli ty lidi jiný a bavilo mě poznávat ten nový život. Ten, který jsem znala z filmů, že tam třeba už v šestnácti řídili auta. Nebyla jsem v Kalifornii u moře, takže jsem to zas až tak perfektní neměla (směje se), ale i tak ty jiný domy, jiný auta, supermarkety, všude ty mekáče, pizza, televizní programy… Pro mě to byl zpětně super rok 1992, snáz se všechno překonávalo.
Uměla jste vůbec anglicky, než jste tam jela?
Malinko, asi dva měsíce před odletem jsem se začala učit, ale mně jazyky vždycky šly. Bylo to fakt boží. V New Yorku mi uletělo letadlo a musela jsem pak neplánovaně přestupovat. Vůbec jsem se nebála, naopak jsem na sebe byla pyšná, že jsem fakt dobrá. Jsem ráda, že mě máma poslala. Já bych Marušku taky poslala, protože tam už mám nějaké známé, ale tahle doba je hodně jiná. Tak tehdy bylo všechno jiné. To je fakt, já třeba když jsem chtěla volat domů, bylo to děsně drahý, a tak jsem za celou dobu volala jen asi třikrát. Když jsem se vrátila, tak jsem snad rok nemluvila česky, bylo to těžký. Jsem ještě taková, že když začnu mluvit nějakým jazykem, tak v něm i přemýšlím.
Zažila jste někdy pocit, že se na zpívání a muziku vykašlete a budete dělat něco jiného?
Ani ne. Jsem tady v tom trošičku naivní, s tím si hlavu opravdu nelámu, protože si myslím, a zažila jsem si to, že uživit se může člověk jakýmkoliv způsobem. Práce vždycky je a bude, člověk si ji většinou najde, pokud chce. Když potřebujete zaplatit složenky, vezmete jakoukoli. V Německu jsem si říkala, že když to s kapelou nepůjde, zkusila bych to v jiných městech. Třeba v Kolíně byla televize Viva. Mluvím několika jazyky, takže by to pro ně určitě bylo zajímavý. Nebo bych jela do Berlína, kde bylo MTV, říkala jsem si, že bych se neztratila.
Je v Čechách těžší, aby se člověk v showbyznysu prosadil?
Není, když chceš, tak to dokážeš všude. Musíš fakt chtít. Zjistila jsem, že to opravdu jde, že když člověk chce a dělá pro to fakt hodně a snaží se, tak ano. Člověk nemusí být jenom hvězda. Myslím, že to je problém spousty mladých, že chtějí být slavná zpěvačka nebo slavná herečka, a že pokud se jim to nepovede první rok, tak už házejí flintu do žita. Ale, jak praví klasik, není malých rolí.
Vy jste ale třeba v muzikálu hrála vždy ty hlavní.
Protože jsem se vrátila už jako slavná zpěvačka z Německa, proto se na mě nekoukali jako na někoho, kdo přišel z ulice.
Jste si jistá, že to všichni věděli?
To ne, ale zase mohli říct, že jsem dcera Petra Jandy, tady se prodá všechno.
To vám vadilo?
Samozřejmě, oháněli se tím. Ale to, že jsem jeho dcera, mi samozřejmě nevadí, protože je to úžasný člověk. Teď už to naštěstí slýchávám mnohem méně. Jen občas ještě někdo přijde a řekne: „No jo, protekční dítě.“ Já jim říkám, že já jsem si kariéru udělala v zahraničí. A sama.
Proč jste si po svatbě nechala umělecké Jandová a jinak jste Marta Verner?
Ono je lepší být v osobním životě Marta Verner, být neznámá. Když někam zavolám nebo když si něco objednám a je tam napsáno Marta Verner, tak nikoho nezajímá obsah balíčku. Přiznám se ale, že to používám různě. Když potřebuju, aby to někdo věděl, tak se představím jako Marta Jandová, a když nechci, aby to někdo věděl, tak jsem Marta Verner. Ale hlavně to bylo kvůli Marušce. Jsme prostě Vernerovi. Rodinu moc neukazuji, a dceru už vůbec ne, prostě odděluji rodinu od práce, tak mi přišlo i super zůstat v práci Jandová a doma Verner.
Neptala se Maruška, proč ji neukazujete, že by třeba taky s vámi chtěla být v novinách, jít na akce? Není jí to líto?
Má různé fáze. Před dvěma lety jí ve škole někdo řekl, že dostala jedničku jenom kvůli tomu, že je moje dcera. To jí strašně moc vadilo, protože se učila a uměla to. Říkala, že je hrozný, že všichni vědí, že její maminka je slavná Jandová z televize. Na druhou stranu se teď opravdu občas ptá, proč se mnou nemůže být vidět.
Co jste jí na to řekla?
Ať ještě chvilku počká a pak, až bude velká, si to rozhodne sama.
Kdy přišla na to, že její máma je slavná?
Možná jí to docvaklo v první třídě, protože když jsem ji začala vodit do školy, koukali se po nás a starší děti se s ní chtěly kamarádit. Ze začátku jí to přišlo hrozně milý a vyprávěla mi to. Říkala, že se chlubila, že jsem její maminka, protože to bylo zajímavý, ale pak ji to rychle opustilo, naštěstí.
Jak budete vlastně oslavovat?
Budeme na chatě s rodinou a tam proběhne malá oslava. Během dubna to ale ještě doslavíme, to přijede půlka Německa. Bude to mezinárodní oslava.
Máte nějaké speciální přání?
Jenom abych byla zdravá, Maruška byla zdravá, Míra, celá rodina a pak už mám takový to světový přání o míru. Aby zlý lidi šli do háje, abychom žili v míru. To by bylo fajn.
Kdybyste si mohla vybrat jeden okamžik v životě a vrátit se do něj, kam by to bylo?
Strašně bych si chtěla pořídit cestovní kancelář do minulosti, jaká byla ve filmu Zítra vstanu a opařím se čajem s Petrem Kostkou. Bylo by úplně super, kdyby se člověk mohl vracet do své minulosti, zažít si třeba něco hezkého se svými rodiči, které už nemá, nebo něco ve svém dětství. Na druhou stranu, možná by to lidi neposouvalo dál, jen by svým způsobem truchlili. Bylo by blbý, kdyby třeba chtěli být furt s jejich partnerem, který zemřel, a tak podobně. Takže to asi není dobrý nápad. Ale kdyby… tak já bych asi chtěla prožít ještě jednou nějaké prázdniny, když jsem byla malá, když jsme byli všichni spolu. Máma, táta, brácha. Nebo bych chtěla prožít nejúspěšnější chvíle s kapelou, to bylo taky boží!
Marta Jandová rekapituluje před velkou »50«: Skrytý strach i nesplněný sen! A jak bude slavit? Markéta Reinischová
