18°C
Vybavíte si po 30 letech natáčení této reportáže?
„Vybavuji si velmi přesně nejen natáčení, ale už samotnou cestu z Prahy do Horního Jiřetína. Byla to velká tréma, která začala už brzy ráno, když nám šéfredaktor potvrdil témata k natáčení »naživo«. Věděli jsme, že se tím stáváme opravdu prvními tvářemi Novy, které diváci večer uvidí, protože právě Televizními novinami vysílání odstartovalo.“
To musela být zvláštní směsice pocitů.
„Poprvé po měsících práce »do zdi« jsme věděli, že musíme přivézt něco, co se bude moci večer vysílat, a živě! Životní úkol, nominace na »olympiádu«. Bez jakékoliv další podpory – maskérny, kostymérny, prostě jen tak, jak jsme se ráno vystrojili, jsme s celým štábem – kameramanem, zvukařem a řidičem v jedné osobě vyrazili na cestu. Naše auto ještě tehdy nebylo označené, protože logo TV Nova se ukázalo také až večer.“
Proč jste přišla právě s tímto tématem?
„Pro mne to především byla satisfakce rodnému kraji. Reportáž byla o věčném dilematu těžebních limitů v severních Čechách, které se podle ekologů nesměly prolomit, protože by to znamenalo likvidaci posledních zdejších obcí a drancování už tak vytěžené krajiny Mostecka. Místní žili – a dodnes žijí – ve strachu, že každá nová vláda bude mít na těžbu za limity zálusk. To téma nikdy úplně neodešlo ze scény.“
Samotné natáčení bylo bez komplikací?
„Dojeli jsme do Jiřetína, kde na nás čekal pan starosta. Druhou stranou byli ekologové a třetím hlasem někdo ze Severočeských dolů. Co bylo pro nás reportéry důležité a pro TV Nova typické, byly standupy na konci reportáží.“
Tehdy něco úplně nového.
„Byl to západní vzor převzatý z Velké Británie a pro nás začátečníky byl největším úskalím i pohled do oka kamery – je to velké černé hluboké cosi, kterého se normální člověk bojí. Pro svůj standup jsem zvolila chůzi po malé návsi, abych ukázala celou tu krajinu za sebou. Začali jsme švenkem z turistického rozcestníku s názvem Horního Jiřetína, jízdou na mě, a aby to mělo drajv, přidali jsme kroky. Jenže to není vůbec jednoduché, když k tomu máte z hlavy odříkat svůj vlastní text, nezadrhnout se, usmívat se, bradu nahoru, oči do kamery… Hrůza. I po letech jsme měli mezi sebou kolegy, kteří své standupy natáčeli i 30krát, než se jim to jednou povedlo celé. Tehdy jsme zvládli dvě verze a spěchali do Prahy.“
A to jsem si myslel, že jste reportáž natočila s několikadenním předstihem.
„Kdepak, všechno se tvořilo ten den, reportáž se musela ustříhat do 18:00. Po cestě mi volal editor, jestli to stihnu, přece jen jsme byli dvě hodiny od redakce. Tvrdošíjně jsem tvrdila, že ano, vždyť střih a kompletaci jsme po dvou měsících tréninku už docela uměli…“
Co se dělo v Praze?
„Rychlý vpád do newsroomu, k počítači, napsat, domyslet, označit, úprk do střižny. Tam diktovat stopáže, které bereme, načíst spojováky, vypsat »košilku« a znovu k počítači napsat text pro moderátory. V redakci jsme měli první počítače Macintosh, které se při větší zátěži rády sekaly. V takovém případě na obrazovce naskočila hláška »pracuji, jak mohu«. Ten den se to nestalo, ale později byla naším redakčním sloganem.“
Jak jste prožívala svou premiéru? A byla to vaše televizní premiéra?
„Měla jsem krátkou zkušenost z České televize, ale ne přímo ve zpravodajství. Byla jsem vybavená spíš teoreticky – studiem televizní specializace na Fakultě žurnalistiky UK. Takže Televizní noviny na Nově pro mě byly premiérou televizní, ale vlastně i životní. Byl to start mé kariéry v médiích i start mého dospělého života v Praze. Byl to současně i začátek mého vztahu s pozdějším manželem. Právě s ním jsem na konci prvního dne TV Nova seděla doma v obývacím pokoji na gauči a s nevyslovitelným napětím čekala na start vysílání. Byla to tak vzrušující doba! Vladimír Železný, první ředitel Novy, nás dokázal neuvěřitelně nadchnout pro tuhle neznámou hvězdu, která se prý jednoho dne objeví ve vesmíru a září dlouho…“
Můžeme se vrátit do okamžiku, kdy doma sedíte s mužem na gauči?
„Měli jsme s manželem sklenku dobrého vína a opravdu neskutečnou trému. Když moderátor ohlásil mou reportáž o obci, která bojuje s těžaři o svou existenci, jeden z nás měl v očích slzy. A vzápětí byl v šoku, že mě opravdu vidí na obraze, ale jinou, než na tom gauči… kamera poměrně hodně zkresluje, přidává kila, a to zmiňované oko kamery prozradí i to, co si ani neuvědomujete. Vladimír Železný mi při jedné kamerové zkoušce řekl: »Vy máte velké štěstí, kamera vám přeje. Daří se vám přes ni prostoupit a být až v tom obýváku«. To se zřejmě podařilo i ten první večer, jen můj muž měl doma ty ženské dvě…“
Stalo se vám později, že jste takhle čekala u televize a váš příspěvek se na obrazovky nedostal?
„Ve zpravodajství nikdy nevíte, jestli se váš příběh vejde, celé vysílání mělo pouhých 30 minut. A mnohokrát se stalo, že jsem byla zklamaná, protože se reportáž nevešla a zůstala na další den. O víkendu jsme točili až tři reportáže denně, takže jsme ve službě s dalšími dvěma kolegy byli na obraze skoro pořád.“
Jak jste se dostala do Televizních novin?
„Původně jsem se ucházela o jinou roli – Vladimír Železný a jeho přátelé hledali od začátku někoho, kdo by byl mluvčím a tváří televize. Její vznik provázelo mnoho nejasností, spekulací, bylo třeba ji hájit a vlastníci vysílací licence hledali někoho mladého, nepolitického, nadšeného. Nakonec ale tu roli svěřil Vladimír Železný sám sobě. A já jsem na start Novy čekala půl roku…bez jiného zaměstnání. Byl to ale tak neuvěřitelně lákavý projekt, že jsem nechtěla nic jiného. A nelitovala jsem. Prvních pár let s TV Nova mi dalo tu nejlepší výbavu pro budoucí roli tiskové mluvčí, spojilo mne s nejsledovanějším médiem v Česku, a aniž bych to kdy plánovala, tisíckrát zveřejnilo mé jméno. Takže si nadlouho půjčilo i mé soukromí.“
Nejdříve jste »vysílali do zdi«. Jak dlouho?
„Vysílání »do zdi« se odehrávalo od 1. prosince 1993 do 3. února 1994, v montovaných stavebních buňkách před Rudolfinem na Praze 1. Tam jsme simulovali celý provoz redakce – od ranní porady až po závěrečný »kopr«, tedy editorské schválení příspěvku do vysílání. Chodil sem za námi i Vladimír Železný a osobně dohlížel na naši přípravu. Komentoval naše počiny, radil, okukoval, chválil. Jednou jsem si pro jakousi reportáž o sociálních podporách pro matky s dětmi sedla u jedné maminky v kuchyni za stůl a pro závěrečný standup si vzala na klín její dítě. Když to večer viděl Vladimír Železný, byl nadšený a řekl, že to ukázal i Američanům (rodině Esté Lauder, tehdejším investorům TV Nova) a nebál by se s takovou reportáží okamžitě začít vysílat. Bylo neskutečné, jak právě on dokázal namotivovat tolik lidí, aby Novu přivedl na svět. Jsem dodnes přesvědčena o tom, že bez Vladimíra Železného by tahle televize nikdy nevznikla.“
Jaké další vzpomínky máte spojené s prvními dny i měsíci vysílání Novy?
„Ty pocity jsou i po letech velmi silné. Bylo to vzrušení z něčeho mimořádného, co se dá opravdu srovnat jen s výletem kolem světa. Každý další den vysílání přibývali diváci, bylo to jak lavina, každý o Nově mluvil. O víkendu se vysílal jeden slavný zahraniční film za druhým, lidé byli přibití u obrazovek. A kritizovali, hádali se, nebo chválili.“
Nové a nečekané bylo i řazení zpráv…
„Fenoménem ve zpravodajství byly dopravní nehody, pamatujete? Bylo jich za den tolik a ty vážné se vysílaly na prvních pozicích scénáře. A byly mnohdy opravdu syrové, což paradoxně zvyšovalo sledovanost. S tím jsem měla osobně velký problém, nelíbilo se mi to. Natáčela jsem témata o lidech, zdravotnictví, energetice, ekologii, o sociálních věcech. Krev a syrovost mi na Nově od začátku vadily.“
Kdy jste si uvědomila, že jste známá, slavná?
„I když Vladimír Železný na startu televize občas poukazoval na to, že budeme jako reportéři poněkud známější lidé, než je běžné, na začátku jsme si to moc nepřipouštěli. A stalo se přesně to, co předpovídal. Byl na nás docela hrdý a po prvním komerčním úspěchu Novy nám nechal jako firemní benefit sjednat zvláštní podmínky pro leasing osobních aut. Abychom se jako hvězdy opravdu cítili. Myslím, že mi tehdy nabídl leasing na porsche… Zatímco já jezdila domů dál tramvají, protože jsem – stejně jako on – neměla řidičák…“
Byl okamžik, kdy vám někdo naznačil, abyste se vrátila zase na zem?
„Na zem mě vrátil můj syn, který se mi narodil po 3,5 letech vysílání. Byla jsem první »hvězdou« Novy, která se rozhodla pro rodinu a na obrazovce si vykračovala i v pokročilém těhotenství. S příchodem dítěte se nám ženám trochu otočí svět a já na rok opustila Novu, abych se věnovala ještě většímu přívalu štěstí, kterým je zdravé dítě. Návrat na obrazovku byl za rok, ale už jsem byla v jiné galaxii než Nova… Po dalším roce jsem z Novy odešla. Byl to nejtěžší moment mé kariéry.“
Na Nově jste byla do května 1998. Zůstalo vám z té doby nějaké přátelství?
„Kolegů ze zpravodajství bylo hodně, ale jeden příběh spojený s Novou mě opravdu dostal, a to zcela nedávno. V redakci jsme měli dva vedoucí vydání a jedním z nich byl velký pohodář, milovník života a kamarád Saša alias Šura. Uměl to s námi, v dobrém i ve zlém. Po čase jsme se ale jeden druhému ztratili. Zatímco já se věnovala komunikaci v komerční sféře, on odešel do důchodu. Až nedávno do firmy, kde jsem pracovala, nastoupila mladá půvabná dívka a jako marketingová specialistka se stala součástí mého týmu. A pak se to stalo. »Nepracovala jsi na Nově?« zeptala se jednoho dne s tím, že doma našla na půdě nějaké fotky. Jejím tatínkem nebyl nikdo jiný než kamarád Šura.“
Byla jste mluvčí a komunikačním stratégem v mnoha firmách, nyní působíte v technologické společnosti Eset. Co považujete za své profesní vrcholy?
„Nova byla v mém profesním životě první. A to říká vše. Bylo to nejšťastnější i nejnáročnější období mého života, zvlášť po návratu z mateřské. Byla to velká škola pro život a velká profesní výbava pro další práci s médii a v médiích. Díky Nově jsem z obrazovky nikdy úplně neodešla, jen jsem změnila role – z reportéra na tiskovou mluvčí. Hájila jsem dál zájmy Horního Jiřetína jako mluvčí ministerstva životního prostředí. Byla jsem součástí boomu internetu jako mluvčí Seznamu. Narodila se mi také dcera, věnovala jsem se farmaceutickému gigantu Tevě a řídila komunikační tým v CEE regionu. V současné době komunikačně podporuji bezpečnost v kyberprostoru. A pokud mohu mluvit o jakémkoliv úspěchu, pak jedině o tom, že mě při vší té hvězdné kariéře doprovází již 30 let jeden muž a naše dvě úžasné děti.“
Podívala jste se po 30 letech na vaši historickou reportáž?
„Podívala, jednou mi ji věnovala i moje rodina – staženou z internetu. Nevěřila jsem, co je to za holku v červeném a vlastně jsem ji poznala hlavně podle hlasu. Stejné se mi stává dodnes – promluvím a paní v lékárně řekne: Odkud já vás znám? Tak silná je Nova.“
Sledujete osud Jiřetína?
„Sleduji, protože na Mostecko jezdím za svými rodiči. A je smutné, že na osudu téhle obce se ani po 30 letech nic nezměnilo. Moje první reportáž by se dala vysílat klidně 4. února 2024.“
Rosnička Michaela Dolinová Prostě fenomén
