18°C
Váš tatínek byl premiér, takže okolo vás byla odmalička média. Vadilo vám to někdy?
„Byla jsem moc malá a ochranku jsem brala jako hodné strejdy. A to, jak na mě cvakají fotoaparáty, se mi vždycky líbilo. Pozornost mi nevadí.“
Zažila jste jako jiné děti známých rodičů šikanu?
„Nikdy jsem o tom moc nemluvila, ale ano. Na základce jsem byla takový vyvrhel třídy. Nejhorší to bylo, když byla třída plná holek, ty byly extrémně zákeřné! Dostávala jsem spoustu věcí sežrat a neuměla jsem se tomu postavit. Každý den jsem brečela a máma se to snažila řešit tím, že mě neustále nechávala přesunout do jiné třídy. Uklidnilo se to, až když jsem pak byla ve třídě jen s kluky. To už bylo v pohodě.“
Chodila jste proto i k psychologovi?
„Ano, ke školnímu. Ale spíš jsem to řešila s mámou. Máme spolu strašně krásný a otevřený vztah.“
Jak vzpomínáte na tátu?
„Byl skvělý. Hrál si s námi, vedl nás k víře, a i když neměl tolik volného času, ve všem mě podporoval. Když byl pak nemocný, vždycky mě poprosil, ať si k němu sednu a něco mu zazpívám.“
Věděla jste, jak zlá je jeho nemoc?
„Táta se jednou vzbudil a nemohl hýbat prstem. Bylo to divné, ale my se tomu ještě smáli, že mu možná upadne! Nevěděli jsme, co mu je…“
A později vás připravovali na to, že to nemůže dopadnout dobře?
„Pamatuji si, jak mi máma vysvětlovala, co je to za nemoc. Byla jsem dítě, takže mi to podala tak nějak zaobaleně, ale chápala jsem, že asi někdy přijde konec. Tehdy jsem to tolik nevnímala, ale když odešel, postupně mi začalo docházet, jak moc bych ho potřebovala a na co všechno bych se ho zeptala…“
Táta byl politik a řada lidí ho neměla ráda. Setkáváte se s lidmi, kteří ho z něčeho viní a vybíjejí si to na vás?
„Docela často. I nechutné věci. Ať bych na tohle reagovala jakkoliv, těmto lidem to nevysvětlím. Mrzí mě, že mají potřebu ubližovat někomu i tolik let po smrti a psát jeho dceři hnusné a ohavné věci. Děje se to i sestře, s tím se holt musíme smířit.“
Napadlo vás někdy zvolit si místo tátova příjmení pseudonym?
„V sólové tvorbě, ve které se snažím vydávat původní písničky, jsem Natally. Jinak si jméno měnit nebudu, jsem na něj pyšná!“
Legendární Bídníci se vracejí! S Brožovou, Uličníkem i Grossovou! Petr Macek
Od 17. února se do GoJa Music Hall vrací legendární muzikál Bídníci, kde budete mít velkou roli. Jak se těšíte?
„Bídníci byli úplně první muzikál, kde jsem jako sedmiletá zpívala. A už od chvíle, kdy před lety skončil, ho opět vyhlížím. Je to jeden z nejoblíbenějších muzikálů na světě, má nádhernou hudbu, kulisy a kostýmy. Bude to opravdu božské!“
Tehdy vám dal šanci váš kmotr František Janeček. Máte pocit, že to mělo vliv?
„Mnoho lidí si myslí, že mám protekci, ale je to přesně naopak. Je dost přísný, i zvýší hlas, a všechny bere stejným metrem. Nechtěla bych, aby okolo mě chodili po špičkách. Navíc o tom obsazení úplně sám nerozhoduje. Hlavní slovo mají vlastníci licencí, ať už to bylo na Fantomovi opery, Plese upírů nebo teď v Bídnících.“
Měla jste jako sedmiletá, když jste vystoupila před publikum, trému?
„Vůbec ne. Měla jsem takové to dětské sebevědomí. V pubertě se to úplně změnilo, protože si uvědomuji tu zodpovědnost. Začala jsem být migrénistka - a to trvá dodnes. Ale když lidé tleskají, nabíjí mě to neskutečnou energií.“
Hvězda Bídníků Grossová „kápla božskou“ v Blesku: Vzpomínky na tátovo odcházení. Blesk TV
