18°C
Vzpomenete si, jak jste v dětství trávila Vánoce?
Jasně. Dokonce mám ty vzpomínky ještě takový trošku rozdělený. Protože je Eťa (sestra, herečka Ester Geislerová – pozn. red.) o osm let mladší, pamatuju si i Vánoce ještě bez ní, když jsme byly s Lelou (druhá sestra, výtvarnice Lenka Geislerová – pozn. red.) ještě úplně prťavoučký. Vzpomínám si, jak jsme u babičky v Dobrušce chodili na půlnoční, já ležela na sáňkách natažená na břiše a dívala jsem se mezi těma šprušlema. To mi mohly být tak tři čtyři, byla jsem velká přesně jak ty sáňky, pořád slyším, jak to klouzalo i jak křoupal sníh. A pak už byly Vánoce s malou Eťou.
Měli jste nějaké speciální zvyky?
To asi ne, ale dělali jsme všechny ty tradiční věci, jako je jablíčko, šupiny a oříšky se svíčkama, to jsem měla ráda. Chystali jsme kapra, řízky, salát. Byli jsme doma a pak jsme jezdili k babičkám. Byly naprosto rozdílný, jedna pražská pařížská, protože bydlela v Pařížské ulici, a druhá z městečka v Podkrkonoší. Obě byly top v tom svém žánru. V Dobrušce jsme měli asi třicet druhů cukroví, bylo to strašlivý obžerství, maximálně jsme šli na procházku do lesa nebo na půlnoční do kostela.
A u té pražské babičky?
Děda byl právník, babička herečka, takže tam to zase byly decentní salonní Vánoce s přípitkem, vždycky jsme se nafintili a pak šli na Staromák. Pravdou ale je, že ačkoliv babi Róži téměř nevařila, na Vánoce vždycky udělala hrnec maďarského zelí a to bylo skvělý. Teď jsem tuhle tradici vzkřísila.
Vzpomenete si na vysněný dárek?
Džíny. Když jsem je dostala, byl to úplný vrchol Vánoc, byly z Tuzexu. Když jsme pak byly se ségrama větší a odstěhovali jsme se ze starého domu, tak jezdila celá rodina na Štědrý den k nám. Tak jsem tehdy zjistila, že Ježíšek není.
Jak to?
Bylo mi asi devět nebo deset, nakoukla jsem ze schodů a viděla jsem dědu, jak táhne basu piv. Přišlo mi divný, jak ji sune pod stromeček, a když ji pak rozbalil asi devatenáctiletý bratranec, který u nás bydlel, tak mi to celý došlo. (smích) Já jsem měla Vánoce jako dítě ráda, a pak jsem je zas hrozně dlouho vůbec ráda neměla.
Proč?
Asi to bylo i tím, že se ta moje rodina tak trošku rozpadla a rozutekla, naši se rozešli – a ty Vánoce najednou byly takový divný a nekomfortní. Ale postupem času se to spravilo a začali jsme svátky trávit zase společně. I když už jsem byla starší a s někým jsem žila, nedokázala jsem je trávit mimo svou rodinu. Jen jednou jsem Vánoce trávila bez nich, jenom s partnerem a kamarády, a to bylo opravdu strašně divný, byla jsem z toho nepříčetná, toužila jsem po rodině, chtěla jsem být s nimi.
Říkala jste, že dobrušská babička pekla třicet druhů cukroví. Ovlivnila vás? Pečete taky?
Jo, ale jenom proto, že mám ráda ten rituál. Já to ve výsledku skoro nejím a jsme na tom doma vlastně všichni stejně. Takže pečeme rohlíčky a linecký, protože to děláme spolu, voní to a máme to na stole, ale pak to většinou rozdáme nebo dáme slepicím. Neděláme si násilí, nevadí mi ani cukroví koupit v dobrý pekárně. (smích)
Kde budete trávit svátky letos?
U nás. Jezdí obě sestry s rodinama, máma a její nový kluk Míla, kterýho máme všichni hrozně rádi. (smích) Můj vztah k Vánocům se postupem času různě měnil a dneska jsem jejich milovník, mám to strašně ráda. Ale potřebuju, aby všechno klapalo, i když mě to stojí nejvíc práce. Odpočítávám čas a ke stolu můžou jen ti, kteří mají všechno přichystaný. Protože v mojí rodině bylo běžný, že ještě ráno nebyl stromeček a po večeři se někdo zvedl a šel balit dárky. Pak se to různě natahovalo, čekalo – a to já nenáviděla. U mě je všechno nachystaný, prostřeno, povinně se jde do hospody, zpívají se koledy, pije se pivo, povinná pohoda musí bejt. (smích) Všechno se už jenom ohřeje, dosmaží – a je to. I když u nás je i to dosmažování s deseti kily řízků náročný. (smích)
To vám docela závidím, u nás se taky jede za pochodu, tak třeba se letos hecnu.
Opravdu to jde a je to strašně příjemný. Pak už jenom povídáme, připíjíme si, těšíme se na večeři. Vážně je to jenom o tom hecnutí. Všechno se připraví a pak máme pohodu. Jinak to prožívám hrozně těžce, protože nechci být závislá na tom, že někdo něco nepřipraví, to si to radši udělám sama, než abych prskala, že to někdo neudělal. (smích) Ale i já se u toho hroutím, ať si nemyslíte…
Jak důležité jsou pro vás dárky?
Zrušila bych je. Snažíme se je redukovat. Předloni jsme dokonce měli jedny Vánoce úplně bez nich, to bylo geniální. Nebo je podmínka, že můžou být jenom k jídlu, to budeme mít i letos. A co nejmíň, protože nás je v rodině strašně moc, takže jsou to vždycky hromady dárků pro každýho, to je šílený.
Nebylo dětem líto, že dárky buď nebyly, nebo byly jenom jedlé?
Desetiletému Maxovi už někdo vykecal, že Ježíšek není, takže ten dárky dostává, ale ví, že jsou od nás. No a pubertálním dětem, kterých je u stromečku taky hodně, už prostě dáváme jenom obálky. Nebo to, co si opravdu přejí.
Jeden dáreček jste si ale už přece jen nadělila. A nejen sobě, ale i čtenářům, kteří na další vaši knížku čekali osm let. Tehdy to byl soubor fejetonů P.S., nyní jste vydala povídkovou sbírku Co tě nezabije. Kdy jste se pro ni rozhodla?
Oslovili mě, abych napsala povídku do soubornýho vydání od různých autorů, takže polovina těch povídek už vlastně jednou vyšla. Ale od chvíle, kdy jsem začala psát druhou nebo třetí, jsem věděla, že to chci jednou vydat jako knížku.
Aňa Geislerová: Na zahájení festivalu vynesla 300 litrů piva! Markéta Reinischová
Která z těch knížek je pro vás osobnější?
Přestože fejetony byly o mně a mých tématech, mnohem osobněji vnímám tyhle povídky. Cítím, že je to mnohem krystaličtější. Je to nějak zformulovanej můj vnitřní svět. Mám pocit mnohem většího odhalení.
Sahala jste tedy při psaní knížky i do vlastních prožitků?
Celkově jsou tam z nějaký pravdy nebo reality jen atomy. Částečky. Všechno je to z mojí hlavy, ale nic z toho se mi nestalo. Je to fantazie doplněná o fragmenty ze života kolem mě. Nic, co jsem sama prožila, jenom něco, co ve mně probudilo tu fantazii.
Já ráda a hodně čtu, vždycky mě ale zajímají recenze ostatních čtenářů, i když někdy neodpovídají mému názoru. Jak to máte vy?
Nekoukám na ně. V tomhle jsem hodně pragmatická, ne-li cynická, protože jsem četla tolik špatných reakcí na fantastický knížky a tolik oslavných ód na úplně idiotský věci. Každá knížka má svýho čtenáře, každý umění má svýho obdivovatele a naopak. Takže když se to někomu líbí, tak je to krásný. A naopak je to taky v pořádku. Kritiky jsou takový kompas, co se vlastně pořád jen protáčí, a co je pro někoho sever, je pro jiného jih.
Takže by vám nezkazilo náladu, kdybyste si přečetla, že vaše knížky dostaly málo procent?
Ne, já se radši podívám, kolik se toho prodalo! (smích) Ale to není proto, že bych se vyhýbala špatným kritikám, mám to stejně i s dobrými. Já jsem šťastná, když z toho mají lidé hezký zážitek, a za pochvalu děkuju, ale zároveň mě to přivádí do rozpaků stejně, jako kdyby mi řekli, že to je příšerný. (smích)
Přivádí vás komplimenty do rozpaků i jindy?
Já si na ně opravdu úplně nepotrpím. A v práci je to pro mě dokonce problém. Když mě někdo pochválí, tak jsem příliš spokojená a zapomenu, že mám ještě něco dělat. Proto spíš vítám instrukce, co mám dělat nebo jestli to mám dělat jinak. Chvála mně neprospívá. A nekonstruktivní kritika taky ne. Jsem velice jednoduchej stroj, stačí zadat instrukce, určit směr – a já jdu. Mě třeba pochvala motivuje k další práci. No nesmí to být extrém. Taky si pamatuju, že jsem požádala režiséra, ať mě nechválí, a pak jsem se rozbrečela a říkám: „Ty mě vůbec nechválíš.“ Oponoval, že jsem mu to zakázala.
Co vy na to?
Že když už je to hotový, tak může. (smích) Ale i kritika pro mě může být konstruktivní, protože mě motivuje k tomu, abych, když dělám něco blbě, to udělala líp.
A zažila jste někdy režiséra, který by na vás při práci křičel?
(smích) To by si mohl někdo zkusit. Nikdo na mě nekřičel, ale dvakrát jsem zažila, že byl vztah na place úplně nesnesitelnej. Já se nezříkám zodpovědnosti za svoji problematickou povahu, ale nesnáším jakoukoliv autoritu vymáhanou na základě moci nebo falešnýho pocitu hierarchie, který je trošku matoucí, obzvlášť v tvůrčích procesech. Myslím, že režisér a herec musí být v dialogu, my nemůžeme bez sebe vzájemně být, těžko říct, kdo je v jakou chvíli vedoucí.
Já myslela, že režisér.
Samozřejmě, že režisér je vedoucí, ale zároveň musí nastat tvůrčí symbióza během hledání, co je pro film nejlepší. V tu chvíli jsou si rovnocenní. Ale když někdo trvá na tom, že nechce spolupracovat, ale je diktátor, tak to má se mnou velice složité. Jakmile totiž nemám logický argument, který přijmu, který vyvrátí moji tezi, tak to neumím a nedokážu zahrát.
Zaseknete se?
Není to tak, že bych se šprajcla, ale mně to prostě nejde, já to prostě nechápu, a tím pádem to nedokážu udělat. Když mi ten člověk není schopný nabídnout vysvětlení nebo vizi, tak prostě tudy cesta nevede.
Jak to tehdy dopadlo?
No byli jsme na sebe mírně vulgární, ale nějak jsme to natočili. Vždycky se to musí dotočit. (smích)
A ta druhá věc, kdy bylo na place dusno?
Tehdy jsem byla problematická já. Když se na to dívám zpětně, vlastně jsem byla v roli. Byla jsem nehorázná, pak mi to došlo, a zpětně jsem se tomu režisérovi tak jako částečně omluvila s tím, že to se mnou nebylo lehký. Ale jemu se to prý líbilo. (smích)
Jste jednou z nejobsazovanějších hereček u nás. Cítíte, že v tomhle máte oproti těm ne tolik známým vyhráno?
Tahle pozice je vlastně fiktivní. Herecká profese je nespravedlivá, je hodně o štěstí, ale i když jsem natočila bambilion filmů, stejně vždycky čekám, jestli mi někdo nabídne roli. A vůbec to neznamená, že mi ještě někdo zavolá. Nemusí se ozvat nikdo. Rok, dva… Nikdy. A v tomhle zase spravedlivá je, negarantuje vám vůbec nic. Třeba si řeknou: Dost už, stačilo. Mám za sebou hezkou kariéru, ale možná už ji mám fakt za sebou, to já nevím. V první řadě se musí každej porvat sám se sebou. A to je možná v životě pro každýho stejný, bez ohledu na profesi.
Mám z vás pocit, že jste srovnaná i s tou variantou, že už nikdo nezavolá.
Protože už jsem zažila taková období. Přestože jsem už natočila Jízdu nebo Válku barev, rok mi nikdo nic nenabízel, neměla jsem práci. Vlastně mě naprosto iritovalo, že jsem na něčem závislá, to je pro mě ten nejvíc nejstrašlivější pocit a odmítám to v jakýkoliv kategorii života, nechci být závislá nikdy a na ničem.
Jak jste takovou situaci řešila?
Prostě jsem si vždycky našla nějakou jinou činnost, třeba jsem si vytvořila příjem psaním rozhovorů do filmovýho časopisu, vždycky jsem psala, navrhovala jsem šaty a taky jsem měla cukrárnu. To není o tom, že bych se bála, že nebudu mít práci, život je potřeba naplnit i jinýma věcma než jenom herectvím, potřebuju čerpat i z jiných zdrojů. Protože jinak už bych jenom reprodukovala svoji představu o životě a ten samotný život bych už nežila. Jen bych furt někoho hrála.
Cukrárnu jste vedla tři roky. Jak vás to napadlo?
To byl takový zvláštní mezičas, kdy byla Stella maličká a Bruno už ve školce, já chtěla být stejně doma, můj muž dělá v Divadle Na Zábradlí a přišlo nám, že tu kavárnu si budeme jenom tak pinkat vedle těch dětí a tý jeho práce, že to bude klidovka, kterou nějak pokryjeme. Strašně se to rozjelo a bylo to úplně fantastický období, my to fakt zvládli. Pak najednou začalo být husto, přišlo natáčení a my to prodali. Skončilo to pro nás velmi dobře a byla to nádherná zkušenost a i taková jistota, podle mě to můžeme začít dělat kdykoliv znova, překvapilo mě, že na tom není nic složitýho, já se přitom podnikání vždycky bála. A myslím, že právě to slovo podnikání to zatěžuje, prostě prodáváte dobroty, lidi chodí do cukrárny a vy se snažíte, aby byli šťastní, nic složitýho na tom není.
Vyrůstala jste se dvěma sestrami, sama máte také tři děti. Byl v tom nějaký vzorec?
No, takhle: Já jsem původně žádný děti nechtěla. (smích) Měla jsem představu, že budu taková Cruella de Vil. (smích) Mojí obranou před fantazií a city bylo, že se toho zbavím a budu velice krutá a chladná žena, která bude ideálně nějakou multimilionářkou vládnoucí světu. (smích) Jako dítě jsem se viděla jako takovýhle záporák. A do toho děti teda rozhodně nezapadaly. Ani muži. Ti pro mě byli jenom nějakým spotřebním zbožím, nic takového mě nezajímalo.
Kdy vás to přešlo?
Když jsem pak potkala muže, různé muže. (smích) Přestože mi jako malé přezdívali chůvička, tak vlastní děti mě ale dlouho, třeba až do pětadvaceti, vůbec nezajímaly. No a když jsme se pak potkali s mým manželem, byli jsme takový legrační děti a potomky jsme si představovali jako takovou milou hračku. Takže jsem nikdy neměla plán, že budu mít tři děti, ale prostě je mám.
Jaká jste pro ně maminka? Směrujete je, nebo jim necháváte volnost?
V naší rodině platilo pravidlo, že to vy si musíte přijít na to, co v životě skutečně chcete, a potom ho nepromarnit. Když si představím, že bych dětem podsouvala, co mají chtít, tak je mi z toho úplně úzko. Směrování se mě tedy netýká, já mám ráda usměrňování, výchovu a mantinely, nejsem rodič, který chce být kamarád. Respektive jsem velice vstřícná, ale jsem rodič a řekla bych, že ty věci dost zodpovědně řeším, a protože myslím, že v rodičovství je sebereflexe málo, konzultuju je i s terapeutkou. Baví mě řešit, co je správně a co ne, zabývat se teorií výchovy, protože já si pamatuju, že spousta věcí, který určitě moji rodiče dělali v dobrý vůli, mně tenkrát nevyhovovala, i když zpětně vyhodnocuju, že vlastně byly správný. V tomhle je ta puberta strašně nespravedlivá. Teď jsem já ten strašný rodič.
Jak to myslíte?
Protože ty věci jsou vždycky správně a vy na ně vždycky špatně reagujete. Vyrovnat se s tím je někdy složitý, ale baví mě to a dávám opravdu velký prostor, protože mě by tehdy v pubertě taky nikdo nezastavil. Potřebuju, aby určitý věci fungovaly, a právě na to je vhodný ten dobrý rodičovský teror. Ale abych mohla dát prostor, tak musím mít důvěru. Důležitý je i brát to tak, že nad vším prostě nelze mít kontrolu. Protože kdo ji chce mít neustále, tak ten většinou ty vztahy poškodí. Říká se: Nechte dveře zavřené a odejdou, nechte dveře dokořán, vždycky se vrátí.
Očima autorky
- Některých umělců je všude plno, a jakmile vejdou do místnosti, připomínají vichřici. To ale není případ Ani Geislerové. Mimo zapnutý diktafon působila velice tiše, klidně, vlastně až introvertně. Což ale nic neměnilo na její vstřícnosti a příjemném vystupování.
Ester Geislerová: První slova o druhé svatbě! Markéta Reinischová
