Před rokem a kousek vyšla vaše biografie Dělte dvěma. Jaké jste měla na knížku reakce?
„Největším oceněním této naší spolupráce bylo, kam až se ta kniha dostala. Citace z ní se dostala třeba do žádosti o rozvod, kterou podal manžel. Jako by nestačilo těch čtyřicet let, co se známe. V knize nic, co by neznal, nebylo.“
Když jsme knížku připravovali, říkala jste si, jak bude reagovat vaše maminka. Četla ji?
„Ani moje děti, ani moje maminka. Oni se mnou ten život žili. A opakuju, že to je takové to oficiální soukromí. Když jsem nad tím váhala, přesvědčil mě Štěpán Kozub, který hrozně chtěl, aby někdo zmapoval osmdesátá a devadesátá léta českého filmu a televize.“
Velkou část čtenářů ale zajímají vaše osobní vzpomínky.
„Ono se to u herců nedá moc oddělit, protože herec čerpá ze svých životních zkušeností. Herectví je zrcadlo nastavené životu, takže velmi často se role v mém životě propojily s nějakou filmovou, nebo obráceně. V Její pastorkyni jsem ve třiadvaceti letech hrála, že mi umřel syn, a on mi pak umřel o dvacet let později. Kde jinde má herec brát emoce než z normálního života?“
Litujete dneska toho, že jste byla až tak upřímná?
„Ne. Možná, že jsem mohla být upřímná ještě víc. Kdybych věděla, jak moc to mnoha lidem pomůže v tom, že se ocitli v obdobné životní situaci, v nějaké etapě rozvodu, tápání, smutku, radosti... Myslím, že ta knížka je správným doplňkem mých divadelních, filmových a televizních rolí.“
Knížku jsme končili v optimistickém duchu, kdy jste si malovala budoucnost po boku vašeho manžela. Dnes je všechno jinak. Hrála v tom nějakou roli právě ta vaše knižní upřímnost? Když se citace z ní přetřásají u rozvodu?
„Ty citace jsou v podstatě takové alibi. Myslím, že každý muž, který opouští rodinu, hledá cokoliv, co by mu ulehčilo svědomí. Na Instagramu mám spoustu žen, které zažily něco podobného, a strašně si vážím jejich důvěry, že mi píší své osobní příběhy. Já jim nemůžu poradit, ale ony mají pocit, že v tom nejsou samy. Je to pro ně strašně léčivé.“
V jakém stadiu je váš rozvod?
„Rozvod je pozastaven, protože neproběhl soud o výši výživného. A nevím, proč se manžel nechce domluvit. Z mé strany tam nejsou žádné požadavky, je to normálně vypočítané z výše platu a z toho, že otec ze zákona má dorovnat životní úroveň dítěte podle té své. Kordulce bude v září osmnáct, takže od září už si soudy povede sama.“
Vídá se Kordulka s otcem?
„Rok se neviděli, a jak jsme se z televize dozvěděly, manžel dostane další velvyslanectví, takže se situace další čtyři roky asi nezmění.“
Pojďme se ve vašem životním příběhu posunout dál, protože žijete novou etapu s novým partnerem, s panem Holomáčem.
„Nežiju novou etapu s novým partnerem. Mám velmi dobrého kamaráda, kterého znám půl roku, a dostal nálepku partner. Chodíme spolu do společnosti, byla jsem s ním na dovolené, ale já žádného oficiálního partnera nemám, protože jsem vdaná. A zároveň se mnou nikdo nebydlí, protože já hrozně ráda bydlím se svými dětmi.“
Pan Holomáč se také rozvádí.
„V té rodině slovo rozvod lítá už dva roky. My jsme se potkali velmi romanticky, když jsem šla se psy na procházku. Máme takovou zahradní restauraci, kde bylo volné místo na lavičce, já si tam přisedla, vedle seděl on a náš hovor začal tím, jak je špatnej z toho, že se mu rozpadá vztah. A já odpověděla, že to říká té pravé. Začalo to jako dialog dvou lidí, kteří milovali své partnery, kteří nás nechtěli. Opuštěný poslouchal opuštěnou.“
Před pár dny se řešilo, jestli spolu budete, nebo nebudete bydlet.
„Jsem moc ráda, že vás všechny zajímá, jestli spolu dva senioři a důchodci budou bydlet, nebo ne. Mám pocit, že je mi sedmnáct a teď musím počkat, jestli mi novináři řeknou, že už jsem dost velká, abych s někým bydlela. Ne, nebudu s někým bydlet, budu bydlet sama se svými dětmi. V nejbližší době to nehodlám měnit. Jsem totiž trochu vdaná. Nemám tak silný žaludek jako můj manžel, abych si domů někoho nastěhovala.“
Nedávno jste skončila nečekaně v nemocnici. Co se stalo?
„Nechci probírat, s čím, jak, proč, protože to je, jak jsem v té knize napsala, třicet procent mého soukromí, tohle patří do kategorie těch dalších sedmdesáti. Nazvěme to prudké infekční onemocnění, které vyžadovalo, abych byla zaléčená.“
Dovolím si zastavit se ještě u vaší maminky. Teď je to něco více než měsíc od doby, kdy vaše maminka odešla.
„Byl to absolutní šok pro všechny. Maminka dostala zápal plic a byla to otázka pár hodin. Byla ještě v nemocnici, pak ji propustili na Štědrý den domů a šestadvacátého prosince zemřela. Věřím, že kdyby neonemocněla, byla by tu do sto pěti let. Všichni jsme s tím tak nějak počítali.“
Vaše maminka byla velice aktivní a vitální dáma do vysokého věku. V čem pro vás byla vzorem?
„V tom, že rodina je nade všechno. Možná, i kdybych tušila, jak to dopadne s mým manželstvím, stejně bych zvolila rodinu před partnerem. Myslím, že pro ženu jsou děti prostě víc než partner. Teda pro mě byly. Kdybych si měla vybrat, za koho položím život, tak to bude za děti. To mě naučila maminka.“
Na čem momentálně pracujete?
„Můžu začít tím, že letos nic netočím. Loni jsem natočila tři filmy, seriál a v Divadle Broadway hraju velmi úspěšný muzikál Okno mé lásky z písniček Petra Jandy. A musím říct, že jsem v činohře nezažila to, co zažívají muzikáloví herci – tolik aplausů a potlesků vestoje! A teď mě Olda Lichtenberg požádal, že by chtěl na Broadwayi zase činohru, která tam i v minulých letech byla. Dal mi zadání, že by chtěl nějakou komedii s poselstvím o tom, co dneska trápí celý svět. A já oslovila člověka, kterého si velmi vážím, Lukáše Pavláska, který napsal tragikomedii Já, diktátor. Styl komedie je inspirovaný West Pocket Revue Osvobozeného divadla, premiéru máme devatenáctého dubna. Stejně jako Voskovec a Werich varovali svět před druhou světovou válkou, tak my bychom rádi tímhle varovali svět před hrozbou diktátora. Protože smích je zbraň.“
Rozvádějící se Veronika Žilková: Děti vždycky upřednostním před chlapem! A proč s nikým dalším bydlet nechce?
