14°C
Terezo, moc gratuluji k 25. výročí vaší nadace. To je asi něco, o čem jste před čtvrtstoletím nesnila?
„To určitě ne! Pamatuji si, když jsem tenkrát vcházela do kojeneckého ústavu, že jsem si říkala, kéž by se jednou ten kojeňáček zavřel. Trvalo to sice čtvrtstoletí, ale od roku 2024 se děti do tří let nebudou umísťovat v kojeneckých ústavech. Tím se mi v podstatě už jeden ze snů splnil. To jsem tehdy určitě nečekala.“
Když dneska zabrousíte zpátky do minulosti a vzpomenete si, kde se vůbec vzal nápad založit vlastní nadaci?
„Myslím, že tam vůbec žádné plány nebyly. Zrovna jsem byla v Česku, přijela jsem na rekonvalescenci k mamince domů. A právě v tom období zranitelnosti jsem si říkala, komu bych tak mohla pomoct. A napadly mě děti, protože ty jsou na pomoc dospělých odkázány. Po první návštěvě kojeneckého ústavu, kdy to byl takový polozapomenutý svět, jsem nechtěla jen tak odejít a poplakat si. Řekla jsem si, že s tím něco udělám.“
Šla byste do toho znovu?
To vůbec nevím. Ale pomoc je strašně důležitá, mělo by se pomáhat. Ono se vám to tisíckrát vrátí. Totiž ten pocit, když někomu můžete opravdu změnit život, je opravdu k nezaplacení.“
