9°C
„Politika provázela ‚bohužel‘ celý můj život. Co si pamatuji, tak se u nás v Těptíně, v domečku předělaném z chaty, scházeli kolegové a kamarádi nejen z Činoherního klubu s mými rodiči. Oni totiž po roce 1968 na chatu prakticky emigrovali. Bylo to jediné, co jim zbylo po máminých rodičích, kteří emigrovali doopravdy. Nebyla tam zpočátku ani voda, ani elektřina, ale chodili k nám Jan Kačer, Václav Voska, Josef Abrhám, Jiří Hrzán, Věra Chytilová a mnoho dalších osobností tehdejšího kulturního světa. Pouštěly se zakázané filmy, třeba Panelstory, a hovořilo se. O politice, o hudbě, o zakázaných malířích a sochařích i o tom, jak se ctí přežít v divadle i ve společnosti… Řešily se i podpisy různých petic, ale abych byla upřímná, nás děti před těmito debatami chránili. Vím jen, že se tím trápili. Nikomu nebylo lhostejné, v jaké době žijeme. Byly to bouřlivé debaty plné vzdoru, vzteku, ale také humoru a ironie. Příkladně k tomu zněla hudba Elvise Presleyho, Toma Jonese, Bernsteina, Barbry Streisandové, Beethovena, Berlioze, a v kontrastu s nimi písně tátova dobrého kamaráda Ivana Mládka. Postupně někteří z tátových velkých přátel umírali. Odcházeli, mimo jiné i proto, že nemohli svobodně pracovat. Třeba Jiří Hrzán, František Husák… Prožívali jsme s tátou emoce z jejich ztráty. Zoufalství a bolest z nesvobody jako takové. Plakal. Přes všechno jeho fanfarónství a choleričnost byl táta laskavý člověk a skaut. Nikdy komunistům neodpustil. Tohle všechno se samozřejmě podepsalo i na tom, jakým způsobem jsem se projevovala na základní škole, zejména od 5. třídy výše.“
*Co jste prováděla?
„Začala jsem vzdorovat, odmítala jsem oslovovat paní učitelku ‚soudružko‘. A přestože jsem nejdřív toužila po tom být pionýr, později jsem pochopila tátův protest. Pojmenovávala jsem nahlas pravdu. Byla to rozporuplná doba, kdy člověk chtěl zapadnout do společnosti, ale zároveň nemohl, protože věděl, že to, co nás ve škole učí, je lež. Naštěstí jsem měla prozíravé učitele, kteří ‚slyšeli‘ na lístky do Činoheráku, takže jsem prolézala s dvojkami. Nad mou urputností a drzostí zavírali oči.“
*Neměla jste ale problémy, když jste chtěla studovat dál?
„Ano, přišla první velká rána. Milovala jsem divadlo a chtěla ho dělat, jenže ze základní školy jsem pro studium na Pražské konzervatoři nedostala doporučení. Nevyhrála jsem Pražské vajíčko. (smích) Zkoušky jsem sice udělala, ale nebýt pana profesora Valy a dalších členů herecké komise, nedostala bych se tam. Přijali mne až na třetí odvolání, jako dcera herce jsem prostě nebyla žádoucí. Vždycky říkám, jaké jsem měla štěstí, že revoluce přišla tak brzy. Se svou povahou bych to měla velmi těžké. Asi bych byla zavřená, nebo v emigraci. Neprocházelo by mi to jako mému otci.“
VIDEO: Barbora Kodetová o sametové revoluci: Pamatuji si každou hodinu ze 17. listopadu
Barbora Kodetová o sametové revoluci: Pamatuji si každou hodinu ze 17. listopadu David turek, Aleš Brunclík
*V čem byla jeho výlučnost?
„Táta byl velice noblesní člověk, ale všichni se báli, aby při své cholerické povaze neudělal nějakou scénu, proto asi vším procházel relativně bez velkých problémů. Byl silná osobnost, se kterou si nikdo moc nevěděl rady, ani komunisté. To ale neznamená, že by se o něj alespoň nepokoušeli. Často před naším domem parkovalo bílé auto s anténami. Chodil na výslechy, měl deset let stopku na Barrandově. Respektive směl hrát jen malé a záporné postavy. Nebýt dědečka a babičky ve Švýcarsku, byl by náš život finančně velmi složitý. Byli jsme někde uprostřed mezi totálním vyhnáním a přežitím, tak se zkrátka žilo. Měli jsme vlastně kliku. Činoherák byl útočiště, zázemí a odboj divadlem. Divadlem se žilo, byla v něm naděje. A ve sdílení. Proto se u nás dveře téměř nezavíraly… a nejen u nás. Lidi se prostě scházeli a sdíleli spolu tichý, nebo hlasitý protest. Neměli jsme facebook ani sociální sítě. Měli jsme knihy, hudbu, rádio, kamarády.“
*Byli vaši rodiče v kontaktu s disentem, nebo se jejich nespokojenost projevovala v úzkém okruhu důvěrných přátel?
„Nebyli jsme rodina disidentů. Máma nechodila nikam mýt nádobí a uklízet, jako třeba moje velká přítelkyně Jaroslava Šiktancová, se kterou jsem se seznámila krátce před revolucí. Ta ještě při studiu režie na DAMU podepsala Chartu 77 a byla okamžitě vyhozena. Nesměla pak až do revoluce režírovat, dělat svou práci. Mohla uklízet, nebo dělat ve skladu. A tajně sledovat své kolegy z hlediště. Naši patřili k výlučné skupině lidí, kteří pracovat směli, ale jen v určitých mantinelech. Jméno Václava Havla u nás přirozeně padalo. Havel byl tátův přítel z mládí. Hodně se o něm doma mluvilo… Stejně jako o Karlu Krylovi, Lanďákovi, Kamile Moučkové, Vlastě Chramostové, emigrantech i dalších významných osobnostech. Později, už na Točné, kam jsme se přestěhovali, u nás pracoval třeba John Bok, jako takzvaná občanská výpomoc, když jej vyhodili z Činoherního klubu. Tam za ním chodila řada lidí z disentu, pro naši rodinu bylo samozřejmostí pomáhat, i když nás sledovali. Od mámy vím, že táta nepodepsal Chartu 77, protože vyzývala k dialogu s komunisty, a s tím táta nesouhlasil. Pan Havel se na něj za to prý trošku zlobil. Jak jsem řekla, byl tak vyhraněný, že nezapadal nikam.“
*Prožívala jste manifestace, které se od roku 1988 stupňovaly?
„V té době jsem maturovala na Pražské konzervatoři a kamarádila se s vysokoškoláky. Chodila jsem totiž s výtvarníkem Petrem Faltusem z UMPRUM, která s konzervatoří sousedí. Žila jsem tak vlastně na obou školách zároveň. A velmi mě to obohatilo. Také mne chránili, docela nekompromisně a razantně, ti starší studenti. Byla jsem pro ně i pro tátu taková víla. Na demonstrace mě nechtěli pouštět. Já jsem tam stejně šla, ale jakmile během Palachova týdne nasadili vodní děla, musela jsem pryč. Čekala jsem někde za rohem. Ale manifestace začaly už i dřív, pamatuji si třeba na leden 1986 a pohřeb pana Jaroslava Seiferta. V Břevnovském klášteře jsme stály, tři studentky z konzervatoře v první řadě, a modlily se. Ve vzduchu byla cítit elektřina a napětí ve všech směrech. Byli jsme jen krůček od toho jít na barikády a házet kostky. Napětí postupně gradovalo. A pokud by to nebylo 17. listopadu 1989, bouchlo by to o pár týdnů později. Jsme generace, která byla svědkem marasmu našich rodičů a která už tehdy odmítala řadu věcí akceptovat.“
*Je pravdou, že vaše generace revoluci prožívala asi nejintenzivněji…
„Ano. Nás to bavilo – bojovat. Byli jsme taková parta kamarádů, většinou z UMPRUM a DAMU, kteří si pouštěli zakázanou hudbu i filmy, četli Kafku a Hermanna Hesse. Mimo jiné nás ovlivnilo i představení Daniely Fischerové Hodina mezi psem a vlkem. První výrazná režie Jakuba Špalka. Tam vznikla přátelství na celý život. Lukáš Hlavica, Ivan Trojan, Pavel Chalupa…. Bože, těch by bylo. Na UMPRUM to byli, kromě Petra Faltuse, Bobeš Novotný, Peter Balhar, Martina Nevařilová, Viktor Korejs, Alenka Holá, Oto Bláha, Ivan Dlabač, Honza Uličný. Byli jsme mladá síla, která to hnala dopředu. Měli jsme pocit, že neseme vlajku, podobně jako za francouzské revoluce. A nebyla to póza!“
*Kde vás zastihl 17. listopad?
„Ve Studiu Bouře jsme pod dozorem pana Kačera zkoušeli s Janem Potměšilem Shakespearovu hru Romeo a Julie. Představení režírovala, jako svou první možnou režii, Jaroslava Šiktancová, a měli jsme pár zkoušek i v Činoherním klubu. Myslím, že právě i toho sedmnáctého. Pamatuji si, že jsem stála v předsálí s tátou a říkala mu, že vím, že se chystá nějaký pochod a že bych tam chtěla jít, ale že mě bolí hlava. Jsem trochu senzibil, když se má něco stát, mé tělo reaguje. Táta byl podobný, také to cítil. A poručil, že půjdu domů. Trošku jsem se s ním hádala, ale protože mi opravdu nebylo dobře, odvezl mne, i přes mé protesty, domů na Točnou. Usnula jsem a s těžkou migrénou jsem proležela celé odpoledne. Věděla jsem ale, že na Vítkově je můj kluk i s celou partou z UMPRUM. Když jsem se vzbudila, táta chodil po kuchyni. To dělal vždy, když byl rozrušený. Pořád chodil. Tušili jsme, že se něco děje. Postupně přicházely zprávy. Byly zmatené a děsivé. Konečně, asi okolo deváté, volal Petr, naprosto rozrušený, ale v pořádku. Byli v tom kotli, prohnali je tou uličkou, ztloukli je. Pamatuju si, jak říkal: ‚Je to dobrý, neboj, měl jsem batoh‘. Bylo to velmi emotivní, dodnes tu situaci vidím v živých barvách, telefon, lampu i jak tam stojí táta s mámou. Pak volali z Činoherního klubu, že se herci svolávají na druhý den do Realistického divadla.“
*Kde váš táta prý rozčísl celou tu debatu o tom, jestli se mají herci připojit ke stávce, nebo ne.
„Ano, tam řekl tu slavnou větu ‚Čtyřicet let hrajeme jako blbci, každý večer, a dostali jsme se tam, kam jsme se dostali! Jestli chceme udělat něco víc než dosud, tak nám zbývá jen nehrát.‘ A byl to on, kdo divákům v Činoherním klubu ten samý den řekl, že se hrát nebude. Byla jsem tak pyšná. Já se odstěhovala na UMPRUM. Vyráběli jsme plakáty, které jsme celé noci vylepovali. Pendlovali jsme mezi divadly, DAMU, konzervatoří… Prakticky jsme se na další dva měsíce nastěhovali do škol, spali ve spacácích a vyhlíželi, jestli nepřijedou tanky. Čekali jsme, co bude. Jestli jsme se báli? Jo, báli, ale tanky nepřijely!!! Byli jsme generace mladých, bouřlivých a rozhodnutých lidí. Zahlídli jsme svobodu, cítili jsme ji. Bylo to jedno z nejkrásnějších a nejintenzivnějších období, která jsem kdy zažila.
VIDEO: Marie Tomsová o listopadu 89: V bytě jsem ukrývala zbité demonstranty!
Marie Tomsová o listopadu 89: V bytě jsem ukrývala zbité demonstranty! David Turek
*Byla jste v Činoheráku i ten večer, kdy se zakládalo Občanské fórum?
„Ne, nebyla. A paradoxní bylo, že nepozvali ani tátu. Když tam volal, že se prý něco děje, omlouvali se, že na něj zapomněli. Možná chtěli klid a dialog s komunisty. (smích) Možná to bylo opomenutí. Možná by ale ten tehdejší tátův nekompromisní přístup byl z dnešního pohledu k věci. V každém případě na všech dalších setkáních už táta byl.“
*Zmínili jsme Jana Potměšila, který měl v prosinci 1989 těžkou bouračku. Nevědělo se, jestli vůbec přežije.
„Honza je pro nás všechny, kteří jsme ho tehdy znali, hrdina revoluce. Byl první na barikádách, jezdil a debatoval, kde se dalo. Všichni jsme ho milovali. A obdivovali. Pak se to stalo…Víte, kolik nás stálo před nemocnicí, kde ležel v kómatu? Kolik z nás se za něj modlilo, když měl jen malou naději, že přežije? Dvacet, třicet, čtyřicet lidí denně! O Vánocích ještě víc. Když se to stalo, byla jsem zrovna v Litoměřicích u rodičů svého přítele. Táta telefonoval a pamatuju si doslova, jak mi to řekl. ‚Báro, hlavně klid, sedni si a buď v klidu. Podívej, já jsem taky přišel o Hrzána. Honza Potměšil a Honza Kačer měli nehodu…‘ Pro mě v tu chvíli umřel můj Romeo a s ním i všechno předtím. Sama jsem si pak zahrála poslední scénu. Tím jsem hru Romeo a Julie uzavřela a už jsem ji nikdy nehrála. Bez Honzy nechtěl pokračovat nikdo, a tak se inscenace těsně před premiérou zrušila. Když se potom Honza po dvou měsících probral, byli jsme tak šťastní… Byl zelený, křehký, vyhublý, s přeraženou páteří, ale žil a měl funkční mozek. Byl to zázrak, že přežil. Věřím, že mu pomohla i energie nás všech, kteří jsme ho měli rádi a nenechali ho odejít.“
*Jak ty dny prožíval táta?
„Žili s mámou aktivní politický život. Byli oba velmi zapálení. Moje máma založila OF na Točné, byla následně zvolená do zastupitelstva v Modřanech, pracovala jako manažerka pro ODS a když táta zemřel, vystudovala vysokou školu CEVRO – Institut se zaměřením na právo, ekonomiku a politologii. Já v té době žila hlavně na UMPRUM, takže s tátou jsme si jen telefonovali, kdy a kde se uvidíme. Spíš to byly kusé informace, co je potřeba zařídit, udělat, předat.“
*Starší, už etablovaní umělci, přistupovali ke kolegům, kteří byli před revolucí v KSČ, různě. Řada lidí z minulosti musela odejít, jiní ale hráli dál. Studenti ale bývají radikálnější…
„Vím, že jsme na konzervatoři měli začít zkoušet absolventské představení. Měla ho režírovat paní režisérka, poplatná minulému režimu. Shodli jsme se, že chceme změnu. Byla jsem to já, kdo jí telefonoval, že s ní nechceme zkoušet, a přivedla místo ní Jarku Šiktancovou. Ta s námi pak představení nazkoušela. Nevím, jestli jsme v tu dobu na to měli právo, ale narostla nám křídla.“
*Kam jste na nich doletěla? A váš táta?
„Velmi se těšil, co bude. Fandil všemu pravicovému. Já vzala nový způsob života jako fakt, s obrovskými nadějemi a v dobré náladě. Máma rozhodla, že když se může cestovat, mám odjet do Ameriky a do Kanady. Tak jsem v roce 1991 na půl roku odjela k příbuzným, abych se naučila anglicky. Po návratu jsem nastoupila do Národního divadla. Co víc si mladý člověk může přát. Mojí první premiérou po revoluci byla ale Havlova Žebrácká opera, v Činoherním klubu. Hrála jsem Polly, před panem prezidentem Havlem. Ráda vzpomínám i na slavnostní otevření Stavovského divadla, kde jsem díky panu Kačerovi byla opět u toho, v Topolově hře Sbohem, Sokrate… Na premiéře byla i paní Chramostová, se kterou jsem později hrála v Národním. Tehdy mne objala s takovou radostí, šťastná, že může opět hrát. Často jsme se držely v zákulisí za ruce. Pokaždé, když se vidíme, o tom mluví. Přišly jsme tehdy do divadla spolu, říká. To bylo vítězství. Myslíte, že tohle někdo pochopí? Mám jedno veliké štěstí – byla jsem vychována přísně a v úctě k tradičním hodnotám. A byla jsem přítomna u významných událostí naší historie, i když jako velmi mladá. Tehdy i nyní si stále uvědomuji, co jsme tím získali. Vážím si svobody. Jsem hrdá, myslím i konzistentní, a to je důsledek toho, v čem jsem vyrůstala. Díky tomu tichému i hlasitému odporu mohla přijít Sametová revoluce. Jen škoda, že se na ni čekalo jednadvacet let.“
Další rozhovory najdete v knize 1989 očima 30 slavných osobností!
