Naposledy jste stála před filmovou kamerou před 28 lety, když jste natáčela slovenský film Pozemský nepokoj. Bylo vám 34 let. Kde se ve vás vzala ta odvaha – říci ano na roli královny v Princi Mamánkovi po tak dlouhých letech nehraní?

„Odvaha? Ne. Byl to můj skoro třicetiletý sen, který se mi splnil. Jako v pohádce, princezna usne na třicet let, a když se probudí po něžném polibku prince, znovu ožívá a stává se v mžiku královnou. Je to jakýsi symbol dospělosti a zralosti.”

Zahrát si znovu ve filmu jste tedy ani na okamžik nikdy nevzdala.

„Vzdávat se? Já? To mě asi dobře neznáte! Jsem ve znamení Kozoroha, nad kterým vládne planeta Saturn. Ženy v tomto znamení jsou velmi ctižádostivé, pracovité, zodpovědné a vytrvalé. Mají silný charakter a jsou prý okouzlujícně ženské, ale i ledově vznešené. Poznáváte mě? Vznešenou královnu Ludmilu? Dostala jsem prostě nabídku, prostor a možnost úspěšného návratu k filmu od herce a režiséra Jana Budaře a velmi mě tím nadchl. Okamžitě jsem samozřejmě věděla, že cesta k novému úspěchu po tolika letech absence bude dlážděná nejen potem, ale i slzami. Přesto jsem se nezalekla a roli královny s přirozeným půvabem a matky prince Mamánka už v březnu vzala.”

Jak vás vůbec Jan Budař oslovil?

„To bylo velmi zajímavé. Pan režisér nejdřív prostřednictvím Instagramu oslovil moji dceru Sophii Emmu s tím, aby předala pozdrav a zprávu mamince. A já jsem mu potom odepsala, dala svůj mobil a e-mail. Pro roli jsem se rozhodla okamžitě, ale až po přečtení scénáře, který jsem zhltla za pár hodin v mobilu. V té době jsem byla zrovna u dcery ve Vídni.“

Bylo pro vás těžké učit se po tak dlouhé době scénář? Paměť slouží stále stejně, anebo o trošku hůř?

„Učit jsem se začala, až když jsem scénář dostala v klasické podobě. Já musím držet i knihu v ruce, když čtu. Nenávidím elektronické knihy. Přestože mám nové čočky, tak ta elektronika oči stejně moc namáhá. Učila jsem se poctivě český text měsíce a Jan mi velmi pomohl s výslovností českých samohlásek a souhlásek. Stejně tak mi pomohl zvládnout melodiku řeči, když mi poslal na mobil namluvené texty. A paměť? Ta si musí znovu zvykat. To je jako když je někdo v umělým spánku, a když se potom probudí, musí se pomalu učit mluvit a všechno zase do paměti zašprajcovat.“

Věděla jste, že roli královny měla hrát nejdřív Libuše Šafránková? Ta se jí kvůli nemoci potom zřekla. Poté měla hrát královnu Hana Maciuchová, ta ale zemřela. Jaký to je pocit, že tu roli po těchto dvou velkých herečkách nakonec máte vy?

„To je otázka velmi wackelig, jak se u nás říká. Zpočátku jsem tohle vůbec nevěděla. Až když jsem začala k filmu a tématu shánět informace, dozvěděla jsem se tyto bližší podrobnosti z tisku a internetových portálů. Potom jsem se na to ještě zeptala samotného režiséra, který mi všechny tyto okolnosti potvrdil. Situace je to velmi srdceryvná a smutná, až to leze pod kůži. Ještěže nejsem tak pověrčivá, protože v opačném případě bych do tohoto projektu nešla. Na druhé straně, jedná se o příběh čarovný a magický a já jsem tento režijní debut všestranného mladého umělce Budaře chtěla rozhodně podpořit. A potom, není to poprvé, co jsem převzala roli po naši nebohé Popelce Libušce.“

Poprvé to byla role Arabely. Když na ni režisér Václav Vorlíček vypsal konkurz, absolvovala jste ho, ale neprošla jste. Roli tehdy dostala hned napoprvé Libuše Šafránková. Jenže potom onemocněla...

„Jenom v den, když jsem na tom konkurzu byla i já, se o tu roli ucházelo přes sto potencionálních princezen. A popravdě, napoprvé jsem opravdu neprošla. Teprve za pár dní mi volali, že mě pan Vorlíček chce ještě jednou vidět. Náhoda? Já říkám, ve správný čas na správném místě. Libuška onemocněla a režisér Vorlíček si vzpomněl na mě. Nebrala jsem to ale vůbec jako z nouze ctnost. Já jsem tu roli považovala za obrovské štěstí. Že jsem měla tu čest převzít roli po Libuši Šafránkové, která nakonec mou roli ale stejně předabovala. To jsem si tehdy vůbec neuvědomovala. Ale asi ta moje čeština nebyla nejlepší.“

Ve druhém pokračování seriálu jste nejdřív roli Arabely vzala, potom ale odmítla. Roli potom Vorlíček svěřil Libuščině sestře Miroslavě Šafránkové. Se sestrami jste byla nějak stále propletena. Znaly jste se vůbec?

„Mirku Šafránkovou osobně neznám. Roli Arabely sice tehdy dostala a i ji bravurně zvládla, do povědomí diváků jsem se zapsala jako Arabela ale stejně já, což mě moc potěšilo a těší dodnes. No a s Libuškou jsme se znaly a vzpomínám na ni s hlubokou úctou. Dabovala jsem ji v jedné slovenské pohádce a také jsme spolu hrály v trilogii Miloslava Luthera Triptych o lásce.“

Proč jste nakonec hrát v pokračování úspěšného seriálu pod názvem Arabela se vrací aneb Rumburak králem Říše pohádek v roce 1993 odmítla?

„Žila jsem tehdy už v Německu a měla svoji agentku. Nikoliv kvůli Arabele, ale chtěla jsem být někde registrovaná. A tahle agentka za mě komunikovala s produkcí seriálu. To bylo už v době, kdy jsem byla v Praze a zkoušela v kostymérně. Už se na mě šilo. No a tehdy produkce seriálu řekla mé agentce, že mi 500 eur za jeden natáčecí den nedá. I podle mne to byla ale nepatrná suma, když si člověk uvědomí, kolik tehdy braly jinde herečky nebo hlasatelky. To víte, že mě to mrzelo, že jsem v Arabele nepokračovala. Ale říkala jsem si, že to je asi osud. V konečném důsledku jsem ale vlastně ráda, že jsem se této druhé Arabely už neúčastnila. Nakonec, přestože byla natočena ta druhá série, stále si lidé spojují Arabelu se mnou. Což také napovídá i o divácké odezvě na to pokračování.“

První větší roli jste v Česku dostala až ve filmu Smrt stopařek, kde jste se také seznámila se svou budoucí seriálovou sestrou Xénií – Dádou Patrasovou. Scéna brutálního znásilnění vypadá ve filmu opravdu realisticky. Musela jste z ní mít jako devatenáctiletá holka pěkný strach.

„Ono to nebylo tak hrozné. Ano, měla jsem z toho obavy, ale nakonec to dopadlo celkem dobře. I když pan Perepeczko, který ztvárnil toho násilníka, byl chlap jak hora, a jen když mě uchopil, jímala mě hrůza. Spíš jsem ale při natáčení téhle scény utrpěla řadu oděrek a šrámů. Točili jsme to asi natřikrát v hustém roští. Ale zdaleka nejhorší scéna toho filmu pro mě byla, když jsem si musela lehnout na tu skládku, kde mě našli odhozenou. Víte, to byla skutečná skládka! Pan režisér mě uklidňoval: Neboj se, my tě podložíme igelity. Ještě půl roku potom, když jsem si vzpomněla na tuhle scénu, jsem měla husí kůže. No a přesně v době, kdy se točila tato násilnická scéna, byl vypsán konkurz na roli Arabely.”

Se stopařkou a posléze seriálovou sestrou Xénií Dádou Patrasovou jste se potom už moc neviděly.

„To ne. Mám s ní ale příhodu, na kterou nikdy nezapomenu. Konal se, myslím, první porevoluční Ples v Opeře a já jsem si na něj nechala ušít ve Vídni nádherné šaty. A když jsem tam přišla, myslela jsem, že omdlím. Dagmar Patrasová na ten ples přišla v šatech Xénie! Rozumějte, já jsem si nechala ušít krásné a drahé šaty a ona si půjčí svůj kostým ze seriálu, a je středem pozornosti!“

Vraťme se k Mamánkovi. Kolik máte už za sebou filmovacích dní, kde točíte, kde spíte, jaký je Budař?

„Mám za sebou pět šest dnů, točíme v Dětenicích a okolí a je to všechno kolem moc krásné. Ubytována jsem v zámeckém Hotelu Dětenice a v noci mě tam straší středověcí rytíři. Jan Budař je velmi citlivý, všestranně vzdělaný, zajímavý až mystický mladý muž. Je to hezký typ člověka, romantický, spirituální, vstřícný, nápaditý a duševně mě velmi podporuje i s jeho životní partnerkou.“

A co Martin Huba, který zase převzal roli krále po nemocném Josefu Abrhámovi?

„S Martinem Hubou jsem, myslím, nikdy předtím ve filmu nehrála, ale paradoxně s jeho tatínkem ano. Martin je skvělý a dobrý filmový partner, manžel, kolega, který to umí se ženami.“

Měla jste první natáčecí den trému?

„Trému jsem měla měsíce předtím, ale první natáčecí den jsem byla absolutně klidná a vyrovnaná. Všechno, co se kolem mě dělo, mi bylo najednou blízké a připadalo přirozené. Lidé kolem mne jsou všichni moc milí a na place mě přijali velmi srdečně.“

Jak se jako matka díváte na tzv. mamánkovství?

„Mamánek je krásné slovo, odvozené od slova máma. Já sama jsem mámou tří dětí. A můžu vám říct, že mateřská láska je největším darem, který máma může dítěti dát a dítě dostat. Tahle láska se koupit nedá. A kdo dostane téhle lásky moc, anebo až přespříliš, určitě ji zúročí. V životě bude milovat stejně, jako to prožil u své mámy, a lásku bude umět rozdávat. Ale v našem příběhu je to všechno předimenzované, aby se ukázalo, co všechno se dá ve výchově i pokazit, respektive přehnaně přeexponovat. Ale nebyla by pohádka pohádkou, kdyby se všechno nakonec neobrátilo v dobro.“

Co vás ještě čeká?

„Za pár dní mě ještě čeká natáčení v exteriérech a v říjnu se už, bohužel, se štábem, produkcí, maskérkami, kostymérkami, zvukaři, osvětlovači, stavbou, kamerami, režisérem a pomocnými režiséry musím rozloučit a říct jednoduše: Adieu und Auf Wiedersehen!”

Před lety jste mi říkala: Hercem je člověk nadosmrti. Pokud jsem jednou hrála, můžu se k tomu vrátit i po dvaceti letech. A pokud bych viděla, že ji zvládnu, tak beru jakoukoliv roli. I ježibabu! Od té doby uplynulo osm let a z ježibaby je královna. Co myslíte, rozjede se zase vaše kariéra herečky?

„Když se vlak jednou rozběhne, už se nezastaví. Jenom když budu vyskakovat během jízdy. A to ještě nemám v úmyslu. Nejlepší je ale nic neplánovat a nechat se překvapit.“

Video: Takhle dnes vypadá princezna Arabela! Nagyová přijela na narozeniny Vorlíčka!

Video
délka: 05:10.98

Takhle dnes vypadá princezna Arabela! Nagyová přijela na narozeniny Vorlíčka! Hana Höschlová, Dan Černovský

Fotogalerie
34 fotografií