10°C
Autorem knihy je spisovatel Petr Macek (39), který první verzi hereččiných vzpomínek s její spoluprací sepsal už před sedmi lety. „Ovšem jubileum, které se blíží, si doslova říkalo o to, abychom se k textu vrátili. Bylo v něm na můj vkus ještě příliš mnoho nepopsaných životních etap Ivy Janžurové, našli jsme i nějaké chybky a hlavně – od prvního vydání se v jejím životě odehrálo mnoho dalších zaznamenání hodných událostí. Proto jsme text výrazně revidovali a doplnili, jak o věci archivní, tak zbrusu nové. Iva se toho zhostila doslova z gruntu, a jsem tomu moc rád. V tomto případě „pomohla“ koronavirová divadelní pauza. Kdyby té nebylo, nevím, jestli bych dokázal usurpovat tolik jejího času pro práci na knize,“ říká Macek.
Na mrtvici z počítače
Netypické prý bylo také to, že se tentokrát autor a jeho respondentka nemohli nad rukopisem scházet osobně. „I za to mohl přirozeně covid-19, Iva se na jaře uchýlila na chatu a vše jsme spolu řešili po telefonu a po mailu. Lehkým zádrhelem se ukázalo být, že zatímco já pracuju s texty na PC, Iva používá počítač Apple, a než se naše dva textové editory sehrály, občas se nám poznámky toho druhého ztrácely v digitální černé díře, což nám přivádělo mrtvičné stavy,“ směje se Macek.
„Obecně musím smeknout nad úrovní Ivou psaných textů. Dohledal jsem pro knížku třeba její fejetony z roku 1968, které psala pro časopis Zítřek, v nichž reaguje na tehdejší společenskou situaci. Doslova z nich čiší, jak tehdy gradovaly emoce. Zatímco v prvním jsou ještě stopy černého humoru, při čtení toho posledního, psaného po smrti Jana Palacha, mrazí. Doplňovali jsme do knížky řadu pasáží, týkajících se témat, o nichž doposud nikdy nemluvila, a na všechny mé všetečné otázky Iva odpovídala naprosto upřímně. Myslím, že budou překvapeni i ti, kteří si myslí, že její život a kariéru znají důkladně.“
Poprvé o Bláhovi
Herečka v knize poprvé promluvila o své mladické zamilovanosti do hereckého kolegy Josefa Bláhy (†70). „Byl to takový celkem krátký zálet, který se odehrál v době, kdy jsem byla v divadle sotva rok, hned zpočátku. Pepíček byl ženatý. Už nevím, jak přesně to mezi námi začalo, ale prostě to zajiskřilo, na divadle jsme spolu hráli hodně. Náš vztah probíhal dost legračně. On byl obecně člověk, který okouzloval všechny kolegy. Neuvěřitelně vtipný, ale svým nenapodobitelným stylem, jinak než třeba Láďa Menšík. Pepíček s námi hrál takové roztomilé legrace, parodoval mnohé kolegy a kolegyně, ale laskavě, bez jediné stopy vulgarity ve slovech nebo v názorech, pořád jsme se smáli a nahrávali mu na jeho vtípky, byli jsme vedle něj jako rozmazlené malé děti okouzlené největším uličníkem z nás,“ vzpomíná herečka, která se pokusila si „vše“ vyříkat i s Bláhovou manželkou.
„Paní Lušinka o nás ale věděla, jednou jsem totiž taky přišla k nim domů s tím, že bez Pepíčka nemůžu být. Tak mě tam nechali přespat, byla jsem poněkud v dezorientovaném stavu po značném ‚požití‘ v divadelním klubu,“ směje se Iva.
Sabotáž Zemana
V knize Včera, dnes a zítra Janžurová také nechává nahlédnout pod pokličku svých slavných filmů a seriálů, od těch prvních až po ty nejnovější, notoricky známé i ty méně. Odpověděla také, proč se nevyvlékla z účasti v kontroverzním „Majoru Zemanovi.“ „Scénář jsem si přečetla a role mé Francouzky mi připadala hodně nesrozumitelná. Vlastně až dodnes nevím, jak ji hodnotit. Myslela jsem si, že její pravděpodobně obojaké špionské poslání se mi vysvětlí při práci. Seriál jsem jako divák nesledovala, pochopitelně, při své přebujelé zájezdové činnosti a závazcích v mateřském divadle jsem viděla sotva dvacet procent toho, co jsem točila pro televizi sama, a vzácné volné večery jsem věnovala svým malým dětem a budování chalupy a zahradě. Obávala jsem se odmítnout, vědoma si své neschopnosti takticky vyslovit to tak, aby to nezpůsobilo další sérii zákazů filmové práce, které bylo pro mě v tu dobu pomálu. A Jiří Sequens na mne vyzařoval pravděpodobnost, že by byl schopný mi to zařídit,“ vysvětluje herečka v knize. „Při natáčení spolu s jeho perfektně fungujícím štábem nebylo mnoho vřelosti, ale profesionálně filmařsky všechno vzorně klapalo a jeho režijní vedení bylo i zajímavé, jak se snažil předvést mě v nebývalé podobě. Měla jsem být elegantní, krásná, inteligentní a záhadná. Ty první tři věci jsem zvládla snadno a s trochou zadostiučinění doufám, že divák stejně jako já ani na konci nepochopil, co za tou záhadností vlastně má stát. Tak jsem se místo spolupachatelem toho díla stala jeho záškodníkem. No né?“
Šťastné dny
Velkou část svých vzpomínek herečka věnuje své divadelní práci, je jasné, že právě na jevišti zažívá chvíle největšího hereckého štěstí. Držitelka Ceny Thálie i Ceny Alfréda Radoka za Šťastné dny o rolích ráda přemýšlí, analyzuje a není pro ni větší odměny, než potlesk ve stoje – v současnosti si ho užívá třeba při Božské Sarah nebo při Audienci u královny.
Aplaus sklízí od řadových diváků i kapacit světového významu. „Jednou do Prahy přicestoval Milan Kundera i se svou paní, jako vždy tajně, a viděl, že v Divadle Kolowrat, které patřilo k Národnímu divadlu, dáváme jeho oblíbeného Becketta, tak se šli s manželkou podívat. Za mnou do zákulisí přiběhl na výsost rozrušený přítel islandské výtvarnice kostýmů a scény, že prý v hledišti je Kundera! No tomu se nedalo věřit! Zpětně jsem se dozvěděla od personálu v restauraci hotelu Hoffmeistr, že tam seděli na večeři Kunderovi a o tom představení nadšeně mluvili. Za pár dnů se předávaly nějaké televizní ceny a Marku Ebenovi se podařilo Věru Kunderovou získat k jednomu předání. Když se jí zeptal, jaké měli v Praze zážitky, zmínila mé představení. Viděla prý řadu inscenací Šťastných dnů, ale kdyby Beckett viděl toto pražské, řekl by: Pro tuhle herečku jsem to napsal…,“ pochlubila se Iva po letech.
Rozsáhlý archiv
Kniha Včera, dnes a zítra také obsahuje rozsáhlý faktografický i fotografický archiv. Kromě rejstříku divadelních i filmových rolí zde najdeme množství snímků ze soukromí, života i díla oblíbené herečky, dopisy, které jí poslali přátelé a kolegové, či seznam ocenění. A přestože herečka v knize hodně bilancuje, z její energie a vitality je patrné, že svou životní inventuru ještě zdaleka neuzavírá.
