Sledujete osudy lidí, u kterých jste byl?

„Vůbec ne. Já jsem takový chirurg. Přijdu na sál, tam je zarouškovaný pacient, odoperuji ho, řeknu: zašijte to a jedu pryč.“

Před více než rokem jste říkal, že už nechcete natáčet Ano šéfe!...

„To platí.“

… protože jste unavený a nechcete lidem mluvit do života. To se v Superšéfovi neděje?

„Děje. Znovu mluvím lidem do života, ale fakt je ten, že tyto prohlášení se vždycky říkají v určitém čase a situaci. Jsem přesvědčený o tom, že pořad Ano šéfe! v té formě, v jaké jsme ho celé ty roky dělali, se vytěžil do maxima. Tím, že teď děláme věc, která je tomu sice příbuzná, ale rozjetá a pojatá jinak, mě donutilo rozhodnutí přehodnotit a vyzkoušet si něco to. Ano šéfe! bylo už stereotypní a časově náročné a vlastně mě to už moc nebavilo.“

Superšéf není časově náročný?

„Pro mě je to na rovinu daleko rychlejší a jednodušší práce. Je to udělané více filmově. U šéfa se ten příběh vyvíjel v čase. Tím, že jsme tady udělali dost velkou dávku přípravných prací – výběr podniku, sestavení nového menu a konceptu, přípravy k rekonstrukci, skrytá kamera - tak se natáčení odehrávalo podstatně rychleji. Bylo to pestřejší, byl větší rozpočet. A i ten výsledek pro ty lidi, se kterými se natáčelo, byl, myslím si, zajímavější.“

Co zůstalo ale stejné u obou pořadů, je vaše ostřejší povaha.

„Každý má svou roli. Někdo hraje celý život padouchy, někdo prince. Já hraju padouchy.“

Hrajete nebo padouch jste?

„Tak jako padouch… Kdo v dnešním světě ví, kdo je padouch a kdo hrdina? Všichni jsme jedna rodina, jak říkal klasik. Já to dělám svým způsobem, jak mě to napadne. Ale hrát neumím, nejsem herec.“

Chodí vám i nenávistné zprávy, když se chováte přísně?

„Samozřejmě, ale to je vlastně skvělý. Protože nenávist si musíte taky zasloužit. Jsem rád, že to lidi berou natolik vážně, že jim za to stojí si k tomu sednout.“

Předpokládám, že ona přísnost bude ve vašem oboru i potřeba?

„Myslím si, že je to nezbytnost. Obecně jsem toho názoru, že po dobrém ty lidi stejně nikdy k ničemu nedonutíte.“

Tuto teorii razíte i doma?

„Tam držím hubu a krok. Na děti jsme hodný, i když stoprocentně víme, že jim to v životě uškodí, ale taková je dnešní doba. Každopádně si myslím, že gastronomii lze přirovnat k armádě. To je zhruba stejný princip. Jede se na rozkazy. Máte své vojsko a nemáte čas se zabývat hlubokomyslnými úvahami, jestli to tomu dotyčnému vyhovuje. Nevěřím na vysokovýkonné týmy s liberálním přístupem. Mně se to nikdy nepovedlo a ani se nehodlám do tohoto experimentu pouštět.“

V práci jste tedy generál?

 „Já jsem vrchní velitel ozbrojených sil a moji generálové, které jsem delegoval do jejich pozic, musí velet svým podřízeným tak, aby byl výsledek co nejlepší.“

 Dostanete se jako vrchní velitel k vaření?

„Dělám pro podnik věci, které pro něj, abych tak řekl, nemůže udělat nikdo jiný. Moje síla není v tom, že míchám polévku. To není nikoho v mém postavení. Jsem starší pán, já tam nebudu stát 14 hodin. Ale u důležitých věcí chci být, třeba u vymýšlení receptů.“

Doma se k plotně dostanete víc?

„Doma vařím nábožně a dovolím si tvrdit, že z nás dvou lépe, takže ano, doma vařím.“

A na cukrařinu máte syna? Při našem prvním rozhovoru jste mi říkal, že studuje na cukráře…

„Už z něho nebude cukrář, přešel do kuchyně.“

Proč jste o něm řekl, že nebude asi tak geniální, jak jste si myslel?

„Je to chytrej kluk, dobrej. A asi jako všechny děcka, potřebuje dozrát a dospět. Když jsem to kdesi někdy řekl, tak to asi znělo, že je to moje zklamání. On není žádné zklamání. My rodiče máme tendenci si myslet, že naše děti mají na to, být prezidenty Spojených států. Ale musíme se podívat pravdě do očí a zařídit se podle toho.“

Váš syn se tedy zařídil tak, že přešel na kuchaře?

„Ona mu ta cukrařina úplně nesedla, tak přešel na kuchaře. Teď už je vyučený a pracuje.“

Kde?

„Tady u mě, v Imperialu.“

Neposlouchá narážky, že jste ho sem protlačil?

„Já se na to neptám. Nemyslím si, že je to téma. Říkal jsem mu, že jednou je Pohlreich a musí se s tím naučit žít.“

Tu práci jste mu nabídl vy nebo chtěl on sám?

„Byl nejprve přes ulici v Next Dooru a pak řekl, že chce sem. To víte, že svému dítěti nějak pomůžete, ale nepletu se do věcí, které on řeší se svým nadřízeným. Sleduju to zvenku a držím jim palce. Zatím se to vyvíjí tak, že z toho mám radost. Není to blbý, a jestli se bude chtít do budoucna kuchařinou živit, tak bude. Je mu dvacet, tak uvidíme.“

Kdysi jste říkal, že kuchař by se měl jet učit do světa. Svého syna nikam posílat nechcete?

„Kdyby to bylo na mně, tak má sbaleno zítra. On o tom tak nějak přemýšlí, ale nemůžu se s ním na to téma bavit každý týden. Nechci žít jeho život za něj.“

Popravdě, když jsem si hledala něco o vás a dětech, ztratila jsem se v tom, kdo je a kdo není váš syn.

„My máme tři děti, ale ani jedno nemáme společné s manželkou. Moje žena má Honzu a Martina z prvního manželství a já mám Honzu také z předešlého manželství.“

Žijí s vámi všichni tři?

„Můj Honza žije s mámou. Staršímu synovi manželky je 19, takže je u nás tak nějak nárazově a druhý bydlí s námi, protože je mu 11.“

Bude nějaký z nich další kuchař?

„Ten starší pracuje v barber shopu a studuje tedy na lazebníka. Příští rok si chce udělat maturitu. Ten mladší? V jedenácti člověk moc netuší, co by chtěl dělat.“

Vy jste také nevěděl?

„Rozhodně ne. Někdo možná říká, že chtěl být kuchař odmalička, ale můj případ to nebyl. Neměl jsem vysněné povolání, které bych chtěl dělat. Jen se mi hrozně jako klukovi líbilo, když se skládalo pivo, na to jsem se vydržel koukat strašně dlouho. Za mého dětství se ještě sudy pouštěly přes kladku po provazech do sklepa. Navíc můj dědeček nebo pradědeček byl sládek.“

Tak nakonec je z vás kuchař a možná i trochu psycholog, když v pořadech v televizi vlastně pořád řešíte s lidmi jejich ne zrovna pozitivní příběhy.

„Spíš psychopat. (směje se) Možná, že bych si sám potřeboval lehnout na nějaké lůžko. Ale v podstatě se ty myšlenky a chování lidí odehrává v několika vzorcích, které se notoricky opakují. A já se jen snažím své životní a profesní zkušenosti využít k tomu, abychom to někam přivedli.“

Psychologii máte blízko i díky ženě. Ta si před lety prošla rakovinou a nyní dělá semináře a terapie, ke kterým využívá koně. To se zaměřuje na hipoterapii?

„To není úplně hipoterapie. Já do toho ale moc nevidím, protože ona když spustí na plné pecky, tak já jí moc nerozumím. Ale nějakým způsobem se posouvá k duchovnímu rozpoznání něčeho. Pro ni to funguje a na svých koních se snaží klientům dokázat chyby v chování, které třeba mají. Kůň je chytrý zvíře a docela dobře vám ukáže, jak se máte chovat.“

Koně jsou vaše společné?

„Její. Já jel na koni třikrát za život, jednou jsem z toho na půl spadnul.“

Vy tomu, co vaše žena vyznává, nevěříte?

„Já jsem praktický člověk, nemůžu si dovolit romantické myšlenky typu, že všichni lidé na světě jsou dobrý. To není moje vidění světa.“

Nerezonuje to mezi vámi, když máte každý jiný názor?

„Vůbec, my jsme si každý udělali v tomto ohledu svůj byznys. My děláme klasickou hospodu a ona si dělá ty holčičí věci.“

V jednom z rozhovorů vaše žena prozradila, že ji nemoc hodně změnila. Jak jste to pocítil vy?

„Myslím, si, že se dost uklidnila. Občas tedy říká věty, kterým já nerozumím. Nechci říct, že se zbláznila, to vůbec, ale vidí v tom světě jiné věci. A já si říkám, že když prožijete takovou věc, tak pokud jí to duchovno něco dává, pak na to má svaté právo.“

Na vás to nezkouší aplikovat?

„Pár zkoušek bylo, ale starého psa novým kouskům nenaučíš.“

Vaše žena se hodně lidem otvírá, projevuje emoce. Máte také nějakou svou vrbu, které se svěřujete?

„Ne, soukromí je svatá věc. My máme jen taková rituální rána. Sedíme u stolu, já ze sebe vychrlím všechno, co mi leží na srdci a pak se usmívám a jdu do světa. Během půl hodiny je to venku, po ní se to sveze. Ona u toho pije kafe, někdy o tom diskutujeme, jindy ne… Já jsem jí to vysvětlil, že mám v sobě hrnec, který občas potřebuju vylít a komu jinému to mám říct? Já poslouchám ji, ona mě, ale nijak si to nemáme za zlé.“

Co vám na srdci leží nejčastěji?

„Nejčastěji jsou to věci, se kterými se stejně nedá nic udělat, nestojí to za řeč.“

Dbáte nějak více po manželčině zkušenosti s rakovinou o zdraví?

„Je naivní si myslet, že se na všechno vykašlete a dobře to dopadne. Ruská ruleta není dobrý nápad. Jíme kvalitní jídlo, to máme velkou výhodu. Snažíme se z toho života nezbláznit, udělat si radost. Mně stačí, když se jdu na hodinu projít se psem.“

Hodně jste také zhubl. To bylo kvůli zdraví?

„To byl takový marketingový tah kvůli mé knize. Ale já jsem na tom vlastně hrozně vydělal, myšleno zdravotně.“

Držel jste přísné diety?

„Jen jsem ze svého jídelníčku vyškrtal pár věcí. Třeba jsem si přestal sladit kafe. Ale nejdůležitější z toho všeho je hlava a jíst jídlo pravidelně a normálně příborem u stolu. Nejhorší je jídlo, které nevíte, že ho jíte. Dneska se každý u jídla kouká do počítače nebo mobilu. To je degradace společnosti, když si nenajdete čas na něco tak důležitého, jako je jídlo.“

Lidi se často vymlouvají, že nemají čas…

„Otázka je, co udělají s tím časem, po který by jedli. Myslím si, že ho stráví naprosto bezcenným brouzdáním po internetu. Jídlo je elementární věc, základ lidské existence. Stravování po americku - do ruky a za pochodu, to nikdy neskončí dobře.“

Možná je to nikdo v dětství nenaučil, že mají jíst u stolu…

„Naši haranti přijdou, naloží si jídlo a vezmou si ho k počítači. Já z nich šílím. Říkám jim: Vy debilové, já tady u toho hodinu stojím a vám to nestojí za to, abyste si sedli ke stolu a normálně se najedli? A to nejsem žádný familyman, abych věřil na rodinné stoly. I když si myslím, že je to klíčově důležitá věc.“

A proč jim to nenakážete?

„Tak ten malej, s tím to ještě jde. Když mám čas od času výchovné záchvaty, tak mu řeknu: Tady si sedneš a sníš to. Samozřejmě jsem si za svůj život prošel i tím, že se jídlo jedlo různě, ale myslím si, že žádná práce nestojí za to, abychom se kvůli ní nenajedli v klidu.“

Při natáčení Superšéfa, kde jste měli všeho všudy 24 hodin, jste se dokázal najíst v klidu?

„Já si klid na jídlo najdu vždycky. Pokud bych to neudělal, musel bych si myslet, že jsem pěknej zoufalec, protože je to pro mě radost a užitečná věc zároveň. Šidit jídlo? To pro mě nepřichází v úvahu, to je začátek osobního úpadku.“

Úpadek zažily jak restaurace přihlášené do Ano šéfe, tak ty v Superšéfovi, do kterého se přihlásili přes casting s tím, že věděli, že se bude natáčet něco v podobě Jak se staví sen. Za 24 hodin jim kromě rad ve vaření, obsluze také zrekonstruujete restauraci. Je podle vás interiér stěžejní?

„Velmi. Ale my neděláme jen interiér, ale i na kuchyních. Podle toho, jak jsme kde usoudili, co je potřeba.“

Také jste přiložil při rekonstrukci ruku k dílu?

„Klobouk dolů před nimi. Je to ukázka toho, že když se chce, tak to jde. Ale já jsem tam po štaflích nikdy nikde neběhal, to není můj styl. Na ruce moc šikovný nejsem.“

Vaření je také práce rukama.

„To jsou jiné ruce, to není šroubovák.“

K čemu bylo dobré, abyste přišel v utajení?

„Potřebovali jsme ty lidi tam šokovat v tom smyslu, že najednou se tam děje něco nepředvídatelného a je na to málo času. Chtěli jsme je tím dostat pod tlak, že se to neudělá zítra, ale hned.“