Richarde, Marika vám, aniž by o tom tehdy věděla a znala vás, zachránila život. Teď si vás vybrala jako hosta svého předvánočního česko-slovenského turné Vyznanie. Jak se to všechno semlelo?

„I ty nejtajnější sny se mohou splnit. A já si už jako kluk moc přál se s Marikou osobně setkat. Jinou odpověď na to nemám.“

Kdy jste vůbec zaregistroval, že existuje Marika Gombitová?

„Někdy v sedmdesátých letech. Jsem přesně o deset let mladší než ona, a už jako kluk jsem naprosto propadl jejímu určitě dodnes největšímu hitu Vyznanie. A protože jsem už tehdy hrál na klavír, tak jsem tu písničku ve svojí úpravě brnkal o přestávkách spolužákům na základní škole. No a potom jsem od gymnazijních let vnímal Mariku nejen jako naši nejlepší zpěvačku, ale i jako výbornou skladatelku.“

Svého času jste dokonce jezdil s aparaturou Mariky v autobuse.

„Přesně tak. To bylo v osmdesátkách, když jsem během studií v Banské Bystrici viděl její koncertní pořad Adresa ja, adresa ty, a to celkem šestkrát. V té době jsem se seznámil s muzikanty z Maričiny skupiny a právě díky nim jsem jezdil po Slovensku v upraveném autobusu s její aparaturou. A byl jsem naprosto blažený z toho, že jsem mohl vidět zákulisí i zkoušky před koncertem. A z takové blízkosti. To byly zážitky a zkušenosti na celý život.“

Potom ale přišel rok 2000, vážný úraz, několik operací, nový jícen... Ocitl jste se mezi životem a smrtí. Co se vám vlastně stalo?

„Omylem jsem si lokl silně koncentrovaného louhu, který si nalil můj kamarád do petky, na které bylo napsáno Dobrá voda. Chtěl tím vyčistit náhrobní kámen své maminky. Bylo to peklo, rozleptalo mi to jícen, naštěstí to nestačilo zasáhnout žaludek. Během čtyř měsíců jsem ztratil pětadvacet kilo, půl roku jsem nemohl jíst a pít a tekutou potravu jsem dostával injekční stříkačkou rovnou do tenkého střeva. Dvakrát mi šlo o život. Nakonec mne zachránil profesor Pafko a nový jícen. Kdyby ale nebylo Mariky, tak bych to asi nedal.“

Díky Marice jste našel sílu bojoval o život?

„Stala se pro mne poté, co se dokázala na invalidním vozíčku vrátit na pódium, symbolem velké vnitřní síly. Tak intenzivně jsem na ni myslel, že jsem najednou cítil, jak mi tu sílu skutečně dává. Ustavičně jsem si říkal: Když to dokázala Marika, dokážeš to i ty! Myslím také, že to bylo především díky Marice, že na mně nikdo nikdy neviděl, s jakými problémy jsem se potýkal. Neskutečně jsem totiž na ní obdivoval, že i přes tragédii, která se jí stala, nezanevřela na život. A hlavně nepřestala zpívat. Se svými koncertními programy Mince na dne fontán a Adresa ja, adresa ty absolvovala po nehodě a na vozíku přes 150 koncertů, množství televizních a charitativních pořadů a ještě k tomu nahrála sedm alb. Neuvěřitelné! Kdo jiný by mně měl dodat víc síly než ona?“

Toužil jste se s ní určitě i setkat.

„To jsem toužil už dávno předtím. Když mi v devadesátých letech dělal na moje první album kolekci fotek Robert Vano, řekl mi: Svá přání si píšu na papír a ten si dám na lednici nebo na zrcadlo a potom si ta přání čtu každý den stále dokola. Tím udělám pro splnění svých přání maximum, a to na vědomé i podvědomé úrovni.“

Tak jste si připevnil přání setkat se s Marikou na lednici?

„Právě že ne. Měl jsem v životě řadu přání, ale jen jedno – setkat se s Marikou – bylo tak niterné, že jsem se ho bál vyslovit, natož napsat do seznamu snů. Opravdu moc jsem toužil po tom, abych si s ní mohl popovídat o životních zkušenostech, o její hudbě a říct jí, jak moc si jí vážím jako umělkyně a především jako silného člověka, který rozdává naději, lásku a krásu.“

Sen jste si nenalepil na lednici ani na zrcadlo, a přesto vás Marika ke konci roku pozvala k sobě domů do Bratislavy.

„Neuvěřitelné se stalo uvěřitelným. A když jsem byl na cestě a za volantem na dálnici mezi Prahou a Bratislavou poslouchal její písničky, dospěl jsem k závěru, že se zřejmě i ty nejtajnější sny mohou splnit. Když jim ovšem bezmezně věříme. To jsem ale ještě netušil, že mě čeká jedno z nejemotivnějších odpolední mého života.“

Copak se stalo?

„Povídali jsme si u kávy o životě a o hudbě. A když mi Marika řekla, že zná mou práci, že některé mé aranže písní jsou blízké jejímu srdci a že by byla ráda, kdybych byl hostem jejích letošních koncertů, měl jsem pocit, že je to sen. Nabídla mi dokonce, abych si upravil její píseň Úlomky spomienok, pro mě nejkrásnější melodii, kterou kdy napsala, a na těchto koncertech ji zpíval. Zvlhly mi tehdy oči dojetím a trochu se mi zatočila hlava. Zmohl jsem se jen na: Bude mi obrovskou ctí!“

Jak se o vás vůbec Marika dozvěděla?

„Jsem její skalní fanoušek a také jsem ji o své práci průběžné informoval. Posílal jsem jí svoje CD a DVD, a když v roce 2017 měla Marika koncert v Praze, na chviličku jsme se setkali. Bylo to velmi milé, ale krátké setkání, že si mne pozve domů, tak to mě ve snu ani nenapadlo. Když jsem od ní potom po necelých třech hodinách odjížděl domů do Prahy, docházelo mi, co se mi právě v životě přihodilo. Měl jsem možnost poznat Mariku Gombitovou, popovídat si s ní a mám před sebou i možnost si s ní zazpívat na jednom pódiu. Je dobře, že se přání plní.“

Budete mít i duet?

„Samozřejmě že bych si to velmi přál. Metou mého života určitě ale je, že si mne Marika pozvala k sobě domů a že budu hostem jejích koncertů.“

Maričino předvánoční turné bude čtyřkoncertové. Vědí se už termíny?

„Určitě to bude 5. prosince Bratislava, a to Zimní stadion Ondřeje Nepely a 12. prosince Steel Aréna v Košicích. A pak to budou ještě koncerty v Praze a Brně, ale jejich termíny a jejich místa budou známa na jaře. Rozhodně to ale bude listopad.“

VIDEO: Marika Gombitová: Do »důchodu« se nechystám.

Video
délka: 04:26.50

Marika Gombitová: Do »důchodu« se nechystám. TV JOJ

Fotogalerie
36 fotografií