Mariko, kdy jste byla naposledy ve svém rodném kraji a v Turanech nad Ondavou?

„Naposledy jsem byla ve své rodné vsi, když mi zemřela maminka. Tatínek odešel o pár roků později, ale bohužel se mi nepodařilo ho doprovodit na jeho poslední cestě. Zemřel náhle a bratři mi už jen zavolali, že pohřeb se uskuteční druhý den.“

A to jste nestihla?

„Velmi jsem chtěla jet, ale bratři a sestra mi to rozmluvili, protože bylo špatné počasí. Sněhové závěje a terénní zábrany by mi nedovolily, abych se autem dostala na hřbitov. Zkomplikovala bych celý pohřeb, a tak jsem se s tátou rozloučila v tichosti doma při svíčkách a modlitbách. Ještě dnes ho prosím o odpuštění, že jsem na jeho poslední cestě nemohla být s ním.“

Co vás vedlo k tomu, že jste do Turan zavítala po tolika letech?

„Při psaní mé autobiografické knihy Úlomky vzpomínek, která vyšla v roce 2016, jsem si zavzpomínala na překrásné chvíle mého dětství a v myšlenkách se vrátila na místa, která byla a pořád jsou mému srdci blízká. Tenkrát jsem pocítila potřebu a přání se tam vrátit. Při loňském setkání s mými bratry po mém koncertu v Košicích a opětovném pozvání pana starosty mé rodné obce jsem začala uvažovat o návštěvě svého rodiště. Začátkem léta jsem se rozhodla připravit pro bratry překvapení.“

Jaké?

„Jako třináctiletá jsem s nimi vystupovala v hotelu Ondava v nedalekém městečku Stropkov a já se rozhodla trochu vrátit v čase. Uspořádala jsem setkání a večeři s bratry a jejich manželkami právě v tomto hotelu, abychom na naše dávné vystupování v něm mohli zavzpomínat přímo na místě. Chtěla jsem to co nejdéle utajit, a proto jsem jim to zavolala jen týden dopředu.“

Jak reagovali?

„Byli velmi překvapení a mě zase moc potěšilo jejich nadšení a radost. Pana starostu Turan nad Ondavou jsem zase poprosila, že bych chtěla navštívit hřbitov, kostelík a prohlédnout si celou vesnici. Chtěla jsem to udělat v tichosti, ale na vesnici se nic neutají! To jsem ještě vůbec netušila, kolik překvapení mi pan starosta spolu s krajany připraví...“

S jakými pocity jste na východ Slovenska jela?

„Velmi jsem se těšila. Jsou tam veselí, temperamentní a pohostinní lidé. A to nemluvím o krásné panenské přírodě! Tentokrát ovšem byly všechny moje pocity smíšené. Radost se střídala s obavami, jak to všechno zvládnu, hlavně emočně.“

Člověk si většinou místa z dětství pamatuje krásnější, než byla. Jak vás zasáhla nebo překvapila skutečnost?

„Na cestě ze Stropkova do Turan se mi hned vynořila vzpomínka na tatínka, jak mě vždycky chodil doprovázet na autobusovou zastávku, která byla asi kilometr od našeho domu, když jsem po víkendu odjížděla do Košic do školy. Když jsem po té silnici jela, tak mě okolní příroda, kopce, pole i lesy přenesly zpět do dětských let.“

Vaše první cesta v Turanech vedla na hřbitov.

„Terén mezi hroby mi bohužel nedovolil, abych položila kytici a svíčky na hrob sama, a proto jsem vděčná, že mi bylo umožněno přijet autem co nejblíž k hrobu rodičů. Potom následovala návštěva kostela, to pro mě bylo emočně také velmi silné. Měla jsem obavy, zda to všechno zvládnu, a musím přiznat, že slzy jsem v některých momentech neudržela.“

A dál jste se vydala kam?

„Autem jsme projeli celou vesnici, zastavili jsme i u mého rodného domu, kde teď bydlí synovec. A nakonec následovala cesta do místního kulturního domu, kam přišlo s panem starostou několik stovek rodáků. Tak krásné přivítání jsem opravdu nečekala! Ani tam jsem se neubránila slzám... Moc jim za všechno z celého srdce děkuji!“

Jaké bylo setkání se sourozenci? A přišli všichni?

„Jsem velmi šťastná, že jsem prožila krásný večer plný emocí, dojmů a vzpomínek ve společnosti všech mých bratrů s jejich manželkami, se sestrou a mými nejbližšími. Bratři mi vyprávěli novinky ze svého osobního i rodinného života. Bylo to pro mě dojímavé a zároveň i velmi veselé setkání, protože mí bratři jsou velmi společenští a překypují humorem.“

Jak jste vlastně strávila léto a prázdniny, které pomalu končí?

„Celé léto jsem prožila a pořád ještě prožívám se svými psíky a přáteli v přírodě a na horách. Rozhodla jsem se pro to hlavně kvůli svému zdraví, protože mi nedělají dobře vedra, která jsou v posledních letech přes léto v Bratislavě. Místa obklopená lesy maximálně vyhovují mému zdravotnímu stavu, a hlavně působí blahodárně na mé dýchání.“

Jak se vám vůbec daří? Nedávno se opět začaly objevovat zvěsti, že se uzavíráte doma před světem.

„To asi to bude tím, že doma skoro vůbec nejsem! Všechen čas se totiž snažím trávit v přírodě a poslední půlrok jsem věnovala hlavně svému zdraví a zvýšení kondice.“

Také se proslýchalo, že se vaší firmě velmi špatně daří a je ve ztrátě. Je to pravda?

„Všechno je v nejlepším pořádku, do »důchodu« se nechystám!“

Takže se opět chystáte koncertovat?

„Ano, s mým týmem připravujeme na příští rok vánoční koncerty na Slovensku i v Česku. Ještě neznám všechny zastávky, ale určitě chci vystoupit v Praze, Brně, Bratislavě a Košicích. Dramaturgii koncertu chceme postavit na mých písničkách z let 1978 až 2005. Možná zařadíme i nějakou z novinek, které mám doma v šuplíku a které bych časem ráda natočila. Velmi se těším na své fanoušky a jsem jim vděčná za podporu, trpělivost a pochopení. Moc mi pomáhají vzkazy a vyznání, které mi píšou na můj Facebook Marika Gombitová Offi cial. Všechny je čtu a dávají mi velkou sílu jít dál. Děkuji vám a srdečně a s láskou zdravím všechny čtenáře Blesku!“

Video
délka: 04:26

Marika Gombitová: Do »důchodu« se nechystám TV JOJ

Fotogalerie
53 fotografií