18°C
Kde se ten komediant ve vás vzal?
Vymýšlel jsem legrace už od malička. Akorát tehdy nikdo nevěděl, že je to »stand-up!«
Vzpomenete si na nějakou z vašich prvních scének?
Když mi byly asi čtyři roky, bavil jsem všechny napodobováním členů rodiny. Třeba maminky, která prala u babičky na zahradě na valše, a při tom měla v puse cigaretu. Nebo dědy – chodil se psem hlídat nějaký objekt a v aktovce míval buřta. Což pejska pochopitelně zajímalo.
Sklon k takovým exhibicím jste po někom zdědil?
Spíš ne. Rodičům se to docela líbilo, ale podobné kratochvíle neprovozovali. Tatínek byl normální číšník. I když, trochu dědičnosti v tom přece jen být mohlo – táta prý někdy v šedesátých letech dělal úspěšně pantomimu.
Bodoval jste pak se scénkami i ve škole u spolužáků?
Ani ne, já byl ve škole spíš tichá voda. Četl jsem si pod lavicí a tak. Ale taky jsem brzy začal jezdit na skautské tábory. A tam o mě zájem byl, protože se tam dělaly scénky u táboráku. A na tyhle zábavy jsem byl fakt hodně dobrej. Celý rok na to pak ostatní skauti vzpomínali a těšili se, co zas bude v létě.
No tak to mě nenapínejte a sem s tím, co jste pro ně vymyslel.
Vzpomínám si, že jsem už někdy v šesti letech hrál takového Švejka. Obsah scénky byl následující: Vojáci stojí na přehlídce, přijde za nimi generál a vyptává se jich. Když se zeptá, co měli k obědu, vojáci mají odpovědět: „Švestkové knedlíky, pane generále.“ A já jsem místo toho řekl: „Švestkový generále, pane knedlíku.“ To byl aplaus!
A co ještě?
Když jsme jeli se školou na lyže, slavil jsem úspěch s tím, jak jsem hrál tehdy slavného skokana Mattiho Nykänena. Měl jsem na to i pěknej kostým s medailemi nakreslenými na hrudi. Zkrátka, úspěšné začátky jsem měl. Ale pak jsem toho nějak nechal.
Proč?
V tu dobu jsem chtěl být spíš básník než komik. Taky jsme měli kapelu, hráli jsme v Praze v hospodě Nad Viktorkou i po jinejch podnicích. Bavilo nás to, taky proto, že nás bavil alkohol…
Vy že jste chtěl být básník?
No, ne že bych někdy úplně na legraci zanevřel… Ale chtěl jsem být jako básník Bukowski. Zavíral jsem se jako on doma a psal dekadentní básně. I když je v Bukowskim hodně humoru, dost mě to naučilo. Ale pak jsem začal pociťovat, že mě to táhne moc do temnoty, a tak jsem začal zase víc bavit lidi. Ale mě vlastně vždycky bavilo obojí – být seriózní básník i komik, jen jsem to zprvu nedokázal propojit. Až v poslední době umím dělat obojí.
A ta vaše kapela?
Říkali jsme si Backdoorman. A hodně souvisela s mou cestou ke stand-upům. Já ji totiž začal vtipně uvádět a občas jsem si střihl nějakou scénku mezi písničkami. Časem jsem úplně přestal muzicírovat, to mi totiž vůbec nešlo. Radši jsem jen psal texty a mluvil.
Těch scének, při nichž bavíte publikum jen vy s mikrofonem, jste prý vymyslel už hodně přes sto. Kam chodíte na nápady?
Snažím se, aby to bylo opravdu ze života. A aby to bylo téma, které baví mě a zároveň zasáhne co nejvíc lidí. Nechci, aby to byla legrace jen pro nějakou malinkou skupinu.
Jak třeba vznikaly scénky pro váš stand-upový program Kdo nepláče, není Čech, který má za sebou už přes sto repríz?
Je tam například velká část věnovaná našemu vztahu k alkoholu. Vyšel jsem z toho, co kdysi prohlásil John Lennon, a sice, že většina z nás přišla na svět „díky láhvi vína o sobotní noci“. Já tuhle tezi rozpracoval podle druhu alkoholu, který naši rodičové v noci našeho vzniku patrně pili. A vymyslel jsem, jak nás to ovlivnilo – že jinačí jsou ti, jejichž máma s tátou pili whisky, a jiní zase ti, kde se pila vodka.
A když se před tím pilo pivo?
Tak v tom případě podle mě vznikli malí tlouštíci.
Co pili vaši?
Já na představeních vždycky říkám, že pili čučo. To má velký ohlas. Ale co pili doopravdy, nevím, ono se to většinou moc nepamatuje. Alespoň máma mi nic říct nedokázala.
Ty stand-upové pořady jsou čím dál tím oblíbenější, a ten asi nejslavnější – Na stojáka – slavil nedávno patnácté výročí velkou show, ve které jste vzpomínal na devadesátá léta…
Mně bylo počátkem devadesátých let dvanáct. Takže jsem na to nahlížel pohledem puberťáka, který objevil sex. Říkal jsem: „Někdo objevil v devadesátých letech podnikání, já masturbaci.“ Prostě jsem mluvil o tom, jak dějiny kráčely kolem mého penisu.
Není to už přes hranu?
On stand-upový divák snese poměrně hodně. A jak jsem říkal, mám rád náměty ze života.
Slavným vás ovšem udělala především reklama s Tydýtem. Jak jste se k ní dostal?
To vymyslela reklamní agentura, která to produkovala. Potřebovali dvojici herců, jeden měl být jako chytřejší, jeden jako blbější. Obsadili Vojtu Kotka a hledali k němu parťáka. Nevím, jestli to byl režisér Daniel Růžička, nebo Vojta, kdo si vzpomněl, že by to mohlo být něco pro mě.
A nevadí vám, že vám tím zařídili dost nelichotivou hereckou přihrádku? Ty někdy vydrží navěky.
Nevadí mi to vůbec, pro komika je vždycky dobré, když má postavu, kterou si každý vybaví. A s Danem se mi dobře pracovalo. Dokonce spolu teď něco píšeme. Nemůžu moc prozrazovat, ale když se vše podaří, mohl by z toho být televizní seriál.
Přesto vás budou někteří diváci brát pořád jako… jako to trdlo!
Najdou se takoví, ale těch je mi dost líto. Svědčí to jenom o jejich omezenosti. Mě by nikdy nenapadlo posuzovat člověka podle jedné postavy. Když mě někdo zaujme, tak si o něm přece vždycky snažím zjistit něco víc – co udělal jiného, co umí a tak. Mít jasnou komickou figuru je pro komika samozřejmě vynikající, můžete s ní točit filmy a grotesky, ale je fajn, když si diváci najdou i věci, které děláte v civilnější poloze, třeba stand-upy, večery o poezii nebo teď od února budu mít na Primě vlastní show, kam si budu zvát hosty.
Já myslím, že vy se s tím bojovat snažíte. Třeba tancováním ve StarDance. Přiznám, že jste mě před čtyřmi lety dost šokoval, když jste vybojoval třetí místo! Skoro bych tehdy řekl, že jste to bral vážně!
Jasně, že jsem to bral vážně. I když mi někteří vyčítali, že jsem to moc zlehčoval. Ale upřímně – já jsem se to skutečně chtěl naučit! Maloval jsem si, že to pak využiji.
A využil?
Ne, všechno jsem zase zapomněl. Přítelkyně dokonce tvrdí, že tančím hůř než předtím.
Proč jste do toho šel?
Víte, já mám takovou vlastnost, že si občas myslím něco jiného, než co je realita. Já jsem si fakt před prvním natáčením myslel, že mi to jde! Byl jsem přesvědčenej, že ukážu výborný tanec. A porota půjde do kolen se slovy: „Mysleli jsme si, že to bude komická vložka, a přitom koukněte, jak ten Pavlásek skvěle tančí!“ Jenže oni mi pak dali jeden bod. To mě štvalo.
Přesto – zopakoval byste si to?
Zážitek to byl celkově dobrej, takže asi jo.
Sice vám nejde tancování, ale jste dobrý v psaní. Teď vám vyšla nová kniha povídek, předtím dvě knížky Z deníku ajťáka a Ajťák vrací úder. To jste měl tolik historek z doby, kdy jste pracoval u počítačů?
Vůbec ne. Já jsem vystudoval knihovnickou školu. I něco o počítačích jsem se tam dozvěděl, ale už v té době jsem věděl, že chci být komikem a hercem. Dál jsem ale studovat nechtěl, a tak jsem hledal nějakou práci, u které bych mohl vymýšlet scénky a hrát. A náhodou se mi naskytlo místo v počítačové firmě. Žádný ajťák jsem ale nebyl, spíš úředník, měl jsem na starosti zálohování dat. Spíš než k ajťákovi to bylo bližší tomu knihovníkovi.
Ale knihy o ajťácích jste z toho vytěžil…
To vzniklo později, až když už jsem byl docela známý humorista. Z jednoho počítačového časopisu mi nabídli, abych tam psal o ajťácích fejetony. A tak jsem to vzal. Samozřejmě to, že jsem prostředí počítačových »mimoňů« poznal, mi pomohlo, a navíc o ajťáckých samorostech se píše dobře, oni opravdu myslí trochu jinak. Ale upřímně řečeno, kdyby mi tehdy nabídli psát do lékařského časopisu, klidně bych psal o doktorech.
Nová knížka Soutěž jedlíků na ajťáky nějak navazuje?
Ne, já už léta psal do šuplíku různé povídky, a teď jsem se je rozhodl vydat. Některé jsou už docela staré, jiné vznikly před pár měsíci.
Je rozdíl v psaní scének a povídek?
Je. U scének typu »Na stojáka« by se lidi měli zasmát za každou větou. U povídek to není tak nabité, máte trochu víc času na přípravu vtipu, pointy. Podobné je to, že moje povídky také vycházejí z normálního života, jenom jsou samozřejmě nějak rozvinuté a ozvláštněné, aby to byla legrace.
Třeba?
Třeba je tam povídka o klukovi, který proflámuje noc a přítelkyni posílá esemesky s výmluvami, proč ještě nedorazil. Jenže jak mu v krvi přibývá alkoholu, tak jsou ty výmluvy čím dál blbější. Nebo je tam historka o prodavači hot dogů, kterého zaskočí strašně hubený zákazník, který ale dokáže sníst obrovské množství párků. Nebo je tam popis dne internetové influecerky, která přemýšlí, jak se vyfotí…
A ti jedlíci v názvu knihy?
To je povídka o chlapíkovi, který se chce zúčastnit reality show v jedení jídla. Jenže sám moc velký jedlík není, tak musí švindlovat.
Myslím, že jste si tou knihu řekl o pozvánku na nějaké to pojídání knedlíků.
Jedno jsem už absolvoval!
Jak jste dopadl?
Hanebně jsem prohrál! Moc velký jedlík nejsem. A ani neumím vařit. Nebaví mě to. Představa, že bych měl třeba jen hodinu strávit u sporáku, mě vůbec neláká. To si radši něco přečtu!
Soutěž povedených jedlíků
Pavláskova nová kniha Soutěž jedlíků obsahuje celkem 18 povídek. Při jejich čtení zjistíte, že Lukáš skutečně dokáže najít legrační situaci prakticky ve všem, je to ale humor nahořklý a jeho hrdinové dostávají od života co proto. »Jedlíci« v názvu knihy nejsou náhodou, o jídle se tu hovoří dost. Dostane se ale i na sex v různých podobách, alkohol požívaný v množství větším než malém – a dokonce tu najdete i krimi.
VIDEO: Tvoje Tvář: Co je to za tanečníka na natáčení Tváře?
Tvoje Tvář: Co je to za tanečníka na natáčení Tváře? TV Nova
