*Co bylo na období před rokem 1989 pro vás osobně to nejhorší?

„To kupodivu pochopíte, až když je ta doba za vámi. Já jsem se narodila rok po únorovém puči a celý svůj dospělý život, čtyřicet let, jsem vlastně prožila před rokem 1989. Takže to, co bylo na tom období nejhorší, dokážu pojmenovat až dnes, s odstupem třiceti let. Žili jsme v totální izolaci, nesvobodě, neinformovanosti, nemožnosti cestovat, nebylo proč se učit jazyky. Co z toho bylo nejhorší? Asi ten všudypřítomný strach, který v nás vyvolávali a který nás ochromoval a zbavoval radosti ze života.“

*Měla jste to za zlé kolegům, kteří vás nahradili, ať už před kamerou nebo v divadle? Nebo to byl prostě tlak doby a máte pro ně pochopení?

„Ne, proč bych jim to měla mít za zlé? Byla to jejich volba a bylo mi jich vlastně líto. Všichni tenkrát měli za to, že ten režim nikdy neskončí a nikdy nevyjde najevo, čemu se zaprodali. Že jednou přijde chvíle, kdy se o těchto věcech bude moci mluvit a nazývat je pravými jmény. Ale dodnes mi nejde do hlavy, proč schopní a talentovaní lidé měli zapotřebí ten rudý průkaz ještě vlastnit.“

*Projevil někdo z nich po roce 1989 sebereflexi?

„S některými jsem o tom po revoluci mluvila. Jeden kolega se mě s nevinným úsměvem zeptal: ,Proč ty jsi v tom divadle tak málo hrála?ʻ Odpověděla jsem, že to přece museli na těch svých stranických schůzích probírat, ne? Byl to také jeden z těch talentovaných s bonusem stranické legitimace. A pak jedna kolegyně, které si vážím, proto ji nejmenuji, si svoje selhání uvědomovala a vím, že po revoluci si naordinovala jisté pokání. Někteří však nehnuli brvou a bez skrupulí se dodnes pohybují v uměleckém světě, mnozí už zase na svých předrevolučních pozicích.“

*Vyčítal vám někdo z kolegů, že jste nevstoupila do strany?

„Ano, jedna výrazná stranická kolegyně mi sdělila, že jsem si tím pochopitelně zničila kariéru a nám všem mladým v divadle vyčítala naši neuvědomělost a nechuť sloužit dobré věci.“

*Kterých umělců jste si v té době vážila pro jejich občanské postoje?

„Vážila jsem si všech, kteří si i v té totalitní mizérii udrželi určité morální zásady, neztráceli humor a nám mladým ukazovali cestu, že to jde i bez kolaborace s režimem. Ráda jsem s nimi spolupracovala a učila se od nich. Mladý člověk musí mít svého mentora, který je mu vzorem a kterého si váží. Jedním z nich byl pro mne Ilja Racek.“

*Zdá se být zázrakem, že v takovéhle době mohl vzniknout i seriál, jako byla Nemocnice na kraji města, kde bylo politikum potlačeno na nejnižší možnou míru. Nebyl tlak protlačit něco uvědomělého i tam?

„Nezapomeňte, že Nemocnice tehdy vznikla v redakci zábavy ČST. Měly to být vlastně odlehčující večery. Bez přítomnosti politických témat. Pochopitelně ale i tam musela být na oddělení svazácká buňka, ale jen okrajově, jako kolorit doby. Po smrti pana Högera se samozřejmě snažilo vedení televize prosadit některého ze stranických kádrů, ale pan režisér Dudek šalamounsky přivezl ze Slovenska pana Chudíka. V česko-slovenské televizi tenkrát nemohli nic namítat.“

*Za roli Alžběty Čeňkové jste v Německu získala cenu Bambi. Bylo to pro Československou televizi prestižní ocenění? Vážili si toho, pochlubili se?

„Jak by mohli? Cena se udělovala v Mnichově, v tehdejším Západním Německu! Museli mě pro tu zlatou sošku pustit, ale v tisku se, myslím, neobjevila, kromě rubriky ‚stalo se ve světě‘, žádná zpráva. Na slavnostní večer nebyl akreditován žádný novinář. Jediné, v čem se ČST angažovala, bylo školení, že se v Mnichově nesmím setkat s emigranty, ani je vyhledávat. Samozřejmě po mém příjezdu v hale hotelu Four Seasons už na mne někteří čekali s gratulací, protože Bambi je v Německu opravdu velmi prestižní ocenění.“

VIDEO: Barbora Kodetová o sametové revoluci: Pamatuji si každou hodinu ze 17. listopadu

Video
délka: 04:46.04

Barbora Kodetová o sametové revoluci: Pamatuji si každou hodinu ze 17. listopadu David turek, Aleš Brunclík

*Kdy jste poprvé slyšela jméno Václav Havel?

„Jakmile jsem se seznámila se svým mužem. Bydleli s Václavem nedaleko od sebe, chodili na stejnou školu ve Vojtěšské, moje tchýně se s paní Havlovou znala, kluci si hrávali na Žofíně. No a pak jsem ho vídala osobně na akcích Palety vlasti, klubu, jehož je můj muž členem. Jako prezidenta jsem ho pak potkávala velice často při různých společenských příležitostech. Moc ráda taky odlétám a přistávám na letišti, které nese jeho jméno. Ve světě, kam se občas vydám, slyším jeho jméno pořád.“

*Co pro vás bylo první známkou blížícího se bodu varu ve společnosti?

„To už se kolem nás všechny satelitní státy osvobozovaly z područí Sovětského svazu, jen my byli pořád jakýsi skanzen. Mysleli jsme si, že už se vymanit ani nedokážeme. Jednou ale přijel můj muž z letního festivalu mladých filmových tvůrců a řekl mi: ,Ti mladí filmaři se vůbec nebojí, velice odvážně a beze strachu pojmenovávají problémy ve společnosti!ʻ Přijel úplně nadšený z jejich tvorby. ,Díky těm mladejm to musí prasknoutʻ, řekl. A díky těm ,mladejmʻ to pak na Národní taky prasklo.“

*17. listopadu měli oficiální informační zdroje ještě v rukou komunisté a zprávy o zásahu proti studentům na Národní třídě se šířily mezi lidmi ústně. Jak jste se o něm dozvěděla vy?

„Tu akci samotnou jsme viděli ve vysílání zahraniční televize. Měli jsme doma asi dva měsíce satelit umístěný na balkoně Ondřeje Suchého, bydlícího v bytě o patro výš. Přiběhl a říkal: ,Zapněte si satelitní zprávy!ʻ Viděli jsme to téměř v přímém přenosu. Pozdě v noci mi pak zavolal Tomáš Töpfer, že sedí v Realistickém divadle a jednají, co udělat jako reakci na to, co se stalo na Národní třídě. Vyhlásili tam datum generální stávky. Tak pro mne začala revoluce.“

*Následující dny byly jistě velice hektické, jaké jsou vaše nejsilnější dojmy z nich?

„Už druhý den se sešel celý soubor Divadla na Vinohradech. Domluvilo se, že večer nebudeme hrát, předstoupíme před diváky a budeme s nimi o masakru na Národní třídě mluvit. Nevím, kdo tenkrát pronesl první slova na jevišti, ale vím, že celé publikum povstalo, pak zase v tichosti usedlo a začala diskuse. Byly to nádherné večery. Na jeviště jsme zvali zajímavé osobnosti, mnohdy lidem neznámé, které měly upadnout v zapomnění. Diváků chodilo na tato večerní setkání čím dál víc, až se musely nainstalovat na náměstí Míru celoplošné obrazovky a lidé zůstávali venku a sledovali, co se děje uvnitř. Třeba rezignaci prezidenta Husáka jsme sledovali společně. Všichni chtěli být u toho. Nikdo nechtěl zůstávat v tyto dny doma.“

*Kdy nastal moment uvědomění si, že tohle je ta chvíle, kdy už není cesty zpět?

„To byla taky jedna z nezapomenutelných chvil z počátků revoluce. Jezdili jsme tenkrát s kolegy do různých měst a obcí, abychom dovezli zprávy, co se v Praze vlastně děje. Jak jste řekl, oficiální informační zdroje drželi v rukou samozřejmě komunisté a lidé neměli dostatek informací. S Radkem Brzobohatým jsme vyjeli do našeho rodného kraje – já ze Vsetína, on z Valašského Meziříčí. Přijeli jsme večer, byla připravena tribuna a nás vyzvedli nahoru. Nikdo z nás tehdy nebyl táborový řečník. Lidí přišlo mnoho, třebaže Vsetín byla, myslím, tehdy dost silná komunistická bašta. Budově, kde sídlili, se říkalo Kreml. Ocitla jsem se na osvětleném prostoru a moderátor večera mě představil. Chvíli bylo ticho a pak se potichounku ozvalo skandované ,vi taj doma, vi taj doma, vi taj doma.ʻ Tak to mě tenkrát mí milovaní Valaši dostali. Nemohla jsem chvíli pro slzy mluvit. A to byla chvíle, kdy jsem věděla, že už není cesty zpět.“

VIDEO: Jan Potměšil o listopadu ´89: Masakr na Národní ve mě zapálil oheň

Video
délka: 12:48.17

Jan Potměšil o listopadu ´89: Masakr na Národní ve mě zapálil oheň David Turek, Aleš Brunclík

*Když se člověk poprvé po tak dlouhé době nadechne svobody, otevře se hranice, je to jistě opojný pocit. Jaké jste měla představy, plány pro nejbližší budoucnost?

„Otevřely se sice hranice, ale my jsme najednou nevěděli, co si se svobodou počít. Museli jsme se naučit být svobodnými lidmi. Bylo to, jako když vyjde vězeň před bránu věznice. Každý z nás chtěl pro tu novou svobodnou zemi něco udělat! Plány jsme neměli připraveny žádné, zasáhlo nás to jako blesk z nebe a nikdo nevěděl, co mu nejbližší budoucnost přinese. Věci se ale daly rychle do pohybu.“

*Co jste považovala za to nejdůležitější z těch praktických věcí, co by se po revoluci mělo udělat?

„Nejdůležitější bylo vyklidit ten Augiášův chlív, který nám tady minulý režim zanechal. To byla práce ne pro jednu, ale pro dvě generace. Dneska vidíme, že ani dvě nebudou stačit.“

*V létě 1990 proběhly první svobodné volby, na první výročí 17. listopadu přicestoval americký prezident George Bush – jak jste prožívala tyhle chvíle a jakou jste vnímala náladu ve společnosti? Vydržela ona pozitivní nálada vítězné revoluce?

„Na první svobodné volby si pamatuji jako na zázrak a už jsem nedoufala, že se ho dočkám. Odvolili jsme nabízené osobnosti, které jsme najednou znali jménem a znali jsme i jejich tváře. Házeli jsme své hlasovací lístky poprvé s radostí a dobrovolně. Pak jsme se šli projít po Václavském náměstí a tam nás zachytil zahraniční televizní štáb a nás oslovil k našemu úžasu – Paul Simon. Byl tu jako zahraniční pozorovatel regulérnosti voleb. Tak jsme mu s hrdostí oznámili, že vše, alespoň v našem případě, proběhlo v pořádku, a že jsme ,very happyʻ.“

*Otevřely se archivy StB a každý do nich dnes může nahlédnout, využila jste toho? Zajímá vás, kdo je kdo a co je zač, nebo to raději nechcete vědět?

„Ne. Nechtěla jsem se dovědět, kdo z mého okolí na mne donášel. Bylo by to možná kruté zjištění. Někteří mí přátelé tenkrát do Pardubic zajeli a myslím, že jim to nepřineslo klidné spaní. Stejně to na mnohé z agentů StB vyplulo na povrch a dodnes mám problém je potkat a pozdravit. Oni s tím problém určitě nemají. Ale každý svého štěstí strůjcem, jak říkávala moje babička.“

*Co je pro vás odkazem sametové revoluce, na který by se nemělo zapomenout?

„Že pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí!“

Celý rozhovor v knize 1989 očima 30, v níž plejáda českých osobností vzpomíná na události sametové revoluce.

Fotogalerie
34 fotografií