*Jaká byla před listopadem 1989 nálada ve společnosti?

„Houstlo to už někdy v polovině osmdesátých let. Hrozně mi to tu vadilo. Mohlo by se zdát, že jsem hrál v Divadle ABC, dařilo se mi, takže jsme neměli důvod se proti něčemu bouřit. I moje tehdejší žena Lucie Borovcová vystudovala dramaturgii na FAMU. Ale tady nešlo jen o to, že jsme s odřenýma ušima prolezli školou, šlo o jakýsi všeobecný pocit nesvobody. Když někdo dokončil DAMU jako kandidát strany, dostal hned angažmá v Praze, když ne, tak měl smůlu. Takhle to bylo jednoduché. Vzpomínám, že jsem někdy v roce 1985 seděl v kanceláři Národního divadla u Václava Švorce, bratra Jiřiny Švorcové, který vedl činohru. Tehdy tragicky zemřel herec Ivan Luťanský a oni zoufale potřebovali mladé kluky. Chtěli proto vzít Oldu Kaisera a mě, ale oba jsme jim řekli, že do strany kvůli tomu nevstoupíme. Což znamenalo opět stopku.“

*Projevilo se to nějak na vaší životní úrovni?

„Že jsme nedřeli bídu s nouzí, neznamenalo, že vedeme šťastný život. Je zapotřebí to připomínat. Dnes se normalizace líčí s nostalgií, že nebyla špatná, ale to říkají lidé, kteří byli mladí a na to špatné zapomněli. Nešlo jen o nesvobodu v cestování a nesehnatelné banány, tyhle často připomínané věci, ale o mnohem zásadnější záležitosti. Že si lidi vyřizovali mezi sebou účty, že ti méně schopní válcovali schopnější s pomocí strany. Mohl jste se snažit být v branži nejlepší, ale to všechno bylo málo. Stačilo, když vedle vás stál trouba, který to hnal po stranické linii, a pak na vás vyplázl jazyk, a místo dostal on. To bylo nejstrašnější. O to více je třeba vážit si lidí, kteří v té době třeba studovali jazyky, přestože nevěděli, jestli je vůbec někdy použijí. Nebo věřící. Na vojně jsme měli během vycházek zakázáno chodit do kostelů! Ne že bychom se tam chtěli modlit, nás z AMU zajímalo, jak to tam vypadá, co je tam za obrazy, ale z toho byl pokaždé malér. Atmosféra prostě byla dusivá, a jen lidem, kterým stačí namazanej chleba, plná miska a základní životní jistota, to nevadilo. Ostatním hrozně, a stupňovalo se to.“

*Pomyslel jste na emigraci?

„Chtěl jsem emigrovat v roce 1988. Všechno už mě štvalo. Když někdo nosil křížek na krku, tak na natáčení si ho musel sundat. Holky v inscenacích nesměly mít nalakované nehty. Vadilo mi, že jste se nerad přeřekl v textu, a bylo to vykládáno jako dvojsmysl. Řada absurdních, šílených omezení…“

*Proč jste neemigroval?

„Pečlivě jsem si zjistil, co emigrace všechno obnáší. Vzpomenu si na to často, když o nás dnes různé země mentorují, jak nám v emigraci pomohli. Ano, pomohli spoustě lidí po roce 1968, ale pak to bylo slabší. V druhé polovině osmdesátých let prakticky nebyl způsob, jak se odsud dostat. Nikdo vám neposkytl azyl. Možná Amerika, Kanada nebo Austrálie, ale probíhalo to podle docela drsného scénáře. Musel jste se dostat do Rakouska, kde jste byl několik měsíců v lágru, kempu, kde se dlouho čekalo. Zažádal jste si o azyl třeba v USA, jenže než to Rakušáci zprocesovali, trvalo to i několik měsíců. V kempech mezi uchazeči o azyl během té doby nepanovaly dobré poměry. Nebylo tam totiž co dělat a bez práce lidé začínají zlobit. A já už měl tehdy pětiletého syna. Navíc jste už musel mít ve Státech zajištěno, že seženete práci. Můj tchán Zdeněk Borovec se nám snažil pomoci, i když byl zoufalý, že bysme s jeho dcerou odešli, a kontaktoval v USA Miloše Formana, což byl jeho spolužák z FAMU. Přes něj jsem měl tedy vyhlídku, že bych mohl dělat nějakého pomocníka pomocníkovi u filmu. Jenže v USA bych po přijetí zase musel na čas do nějakého jejich kempu. A riskoval bych, že zjistí, že jsem v Praze vystudoval a měl práci. Nebyl jsem ve vězení, nemuseli by mi tedy azyl vůbec udělit a poputoval bych zpátky. Takže to padlo.“      

*Kdy jste začal pociťovat, že se systém hroutí?

„Už kolem let 1985–86 krunýř okolo Sovětského svazu slábl, ale naši hoši na ÚV KSČ byli papežštější než papež. SSSR byl tenkrát progresivnější, tam už byla perestrojka. Uvědomte si, že v roce 1989 už jsme, kromě Rumunska, byli poslední. Ruplo to v Polsku, v NDR, v Maďarsku. Mě už hanba fackovala. To, co se stalo, bylo z mého pocitu opravdu na poslední chvíli. A odpálilo to 20. výročí roku 1968 – 21. srpna 1988 byla první manifestace. Ne velká, ale ani ne malá. Byla také první, na které jsem byl, a pak už se chodilo pořád. Ten rok 1988 se šlo i 28. října, pak byl sprchovací týden z kraje roku 1989, posléze se podepisovala petice za propuštění Václava Havla z vězení, Několik vět, v létě opět výročí srpna, další říjen, a to už směřovalo k listopadu.“

VIDEO: Marie Tomsová o listopadu 89: V bytě jsem ukrývala zbité demonstranty!

Video
Video se připravuje ...

Marie Tomsová o listopadu 89: V bytě jsem ukrývala zbité demonstranty! David Turek

*Od koho se k vám takové petice dostávaly?

„Hodně jsme tehdy hráli písničky s Honzou Jiráněm, přes něj jsem měl úzkou vazbu na Ypsilonku, která v tom byla velmi angažovaná. Přes tu jsem se do toho dostal. Z Ypsilonky k nám tehdy přišel do Divadla Na Vinohradech papír s podpisem za propuštění Havla. A nemám odvahu reprodukovat debatu, která nad tím v rekvizitárně propukla. Někteří lidé by se za ni styděli. Podpisů pod ní rozhodně moc nebylo.“

*Kdo podepsal a kdo ne?

„Strašně nerad bych někomu ublížil. Když dostanete prázdný papír a není na něm žádný podpis… Pamatuji se, jak jsme stáli na chodbičce u záchodů, na kterých se často píší dějiny, společně s Tomášem Töpferem a Janem Vedralem, mým spolužákem z gymnázia. Tehdy jsme ještě všichni byli kamarádi. Nepochybovali jsme, že to všichni chceme podepsat, ale šlo o to, kdo bude tím prvním. Kdo bude stát nahoře na té první řádce, kterou si každý přečte. Během vteřiny nám hlavou prolétlo mnoho věcí. Neřeknu vám, kdo byl první, ale podepsali jsme to nakonec všichni tři. A pak už nějaké podpisy přibyly.“

*Měly pro vás podpisy petic následky?

„Když jsem podepsal Několik vět a potom hlásili signatáře na Svobodné Evropě, někdy v květnu nebo v červnu 1989, měl jsem hned všude stop stav. Jediné, co se nestalo, že by mě vyhodili z divadla, ale jinak jsem nemohl nic. Docela jsem se toho lekl. A přišla šílená situace – bydleli jsme tehdy v Říčanech. Jednou v neděli ráno pro mě přijel žigulík a z něj vystoupili zasmušilí pánové ve stejných slunečních brýlích a sakách. Asi je někde fasovali. Řekli mi, ať si zabalím nejnutnější věci, a odvezli mě do Bartolomějské k výslechu. Strávil jsem tam den, ale dopředu jsem nevěděl, jak dlouho tam budu. To bylo velmi nepříjemné, žena plakala… Proběhl normální výslech, nefackovali mě, nepolévali studenou vodou, ale člověk nevěděl, co se bude dít, o komunistických vyslýchacích metodách se říkalo všelicos.“

*Jak jste prožil 17. listopad?

„Ten den byl pátek. Hráli jsme tehdy relativně dlouhé představení, trvalo asi do půl jedenácté. Stihl jsem ještě předtím jít s průvodem na Vyšehrad, tam jsme skočili do auta a jeli do divadla, ale hlavama jsme už byli jinde. Atmosféra byla tak vyšponovaná, že se i během představení v šatně poslouchala Svobodná Evropa. Už o pauze v půl deváté bylo jasné, že se odehrává strašnej průšvih, malér. Když jsme slyšeli, že došlo ke střetu studentů s policií, sedli jsme ještě s jedním kolegou zase do auta a jeli na Národní třídu, kam jsme dorazili asi ve tři čtvrtě na jedenáct. Ulice byla prázdná, úplně mokrá, jak ji hasičáky umyly, aby tam nebylo nic vidět, aby nezůstaly stopy. Jen tu a tam ležel třeba kus spodního prádla, několik párů bot… když to vidíte na tom velkém, širokém, mokrém prostranství, je vám jasné, k jakému násilí asi došlo. Hrozný. Bylo to, jako by ty lidi někdo vypařil.“

*Při dalších událostech už jste reprezentoval hereckou frontu…

„Byl jsem jmenován zástupcem stávkového výboru. Druhý den byla schůzka v Realistickém, dnes Švandově divadle na Smíchově, kde se lámal chléb. Přišli tam i ti zmlácení studenti. Pro nás to byl očitý doklad toho, co se na Národní stalo. Rozhodovalo se, jestli se půjde do stávky. A zase ta debata byla zajímavá, názory byly různé. Slyšeli jsme hlasy jako ‚kluci, nemá to cenu, neblbněte, nedrážděte je, nemá to šanci na úspěch…‘ Obecně, starší herci byli spíše opatrní, mladší naopak měli chuť do toho jít. Kolikrát i dnes studentům nadáváme, že jsou radikální, ale já myslím, že bysme jim měli naslouchat. Sice některé věci vidí zjednodušeně a bez životní zkušenosti, ale jdou do věcí čelem a prsama. Je to pro ně totiž jednodušší, nemají za sebou povinnosti a starost o rodinu. To odvaze pomáhá. Odvaha s věkem ustupuje, i s tím, jak si člověk zvykne na určitý životní standard. Marná sláva.“

VIDEO: Spisovatel Petr Macek: Osobnosti mi svěřují vzpomínky plné bolesti i naděje

Video
Video se připravuje ...

Spisovatel Petr Macek: Osobnosti mi svěřují vzpomínky plné bolesti i naděje David Turek

*Tehdy se ale rozhodlo, že stávka bude.

„Ano. Šel jsem s tím vzkazem k nám na Vinohrady, kde bylo pro zhruba osmdesát procent souboru. Což byl silný mandát. V divadle pak proběhl první z mnoha diskusních večerů, které jsem často moderoval. To na mě taky tak trochu šoupli. Asi že jsem byl mladý, bylo mi dvaatřicet, a přestože jsem byl už známý, nebyl jsem normalizační hvězda.“

*Proč byla tak důležitá podpora herců?

„Umělecká komunita byla v druhém sledu rozhodující – měla totiž ohromný vliv na veřejné mínění. Kdyby herecké hvězdy nejezdily po vesnicích, školách, fabrikách, tak nemyslím, že samotným studentům by se to povedlo. Vlna podpory rostla a rostla, rozšiřovala se, z hrstky podporujících se stal hlouček, pak dav, a pak za námi přišli i další – a teď to nemyslím ve zlém – herci, kteří byli za normalizace obden v televizi, v různých estrádách, a už měli připravená trička se srdíčkem a nápisem OF. U některých, co jezdili celou dobu na Západ, mi to přišlo úsměvné. Ale bylo to v období určité velkorysosti a usmíření. Někdo potřebuje na to, aby sebral odvahu, prostě více času. A někteří také měli zkušenosti ještě z roku 1968, kdy se spálili, a už nechtěli zprvu riskovat.“

*Byl někdo, kdo vám podporu odmítl?

„Je tam jedna taková dojemná mikropříhoda s panem Brodským. Říkali jsme mu, ať jde s námi jezdit, že jemu lidi všechno věří, protože prostě byl, jaký byl. Už byl starší a prosil, ať to po něm nechceme. Přesvědčovali jsme ho, ale on nechtěl. S těma svýma smutnýma očima nám říkal: ‚Klucí, já už to zažil hodněkrát, že mě někdo zneužil...‘ Nemyslel to na nás, ale celkově. Tehdy jsem byl naštvaný, ale s odstupem času jsem pochopil, o čem mluvil.“

*Nebáli jste se v těch prvních dnech, že režim revoluci potlačí násilím?    

„Možná trochu jo, ale ta euforie v nás byla příliš silná. Jako když na jaře cítíte probouzející se přírodu. Vše voní jinak, je jiný vzduch, světlo… V srdcích nahromaděná a potlačená touha po svobodě rostla, už nešla utlumit. Začalo se to v nás vařit.“

*Demonstrace každým dnem narůstaly až do shromáždění na Letné. Kdy pro vás nastal ten moment, že jste si uvědomil, že se podařilo režim definitivně zlomit?

„Na ten psychologický moment si vzpomínám. Policii a komunistům šlo strašně o to, aby se nepřekročila Vltava. Jednalo se o strategický pokyn, hranici, doslova Rubikon. Na jedné z prvních manifestací po sedmnáctém se zase šlo po Národní, a už nevím, který z šéfů Národního divadla to byl – hrdina, který se tím určitě dnes nechlubí – v budově na Nové scéně zamkl herce! Mávali nám přes skla oken a omlouvali se, že za námi nemůžou. Je to dodnes silný zážitek. Když jsme byli na úrovni Violy, kolem páté hodiny odpoledne, začali na nás z chodníků docela sprostě řvát lidé, kteří se zrovna s igelitkami asi vraceli z práce. Křičeli, že jsme vyžraní herci, dobře placení, ať jdeme do háje – jen mnohem expresivněji. Bylo v tom hodně zloby a hodně pěstí nad hlavou. Ve mně zatrnulo, že ne všichni jdeme za stejnou věcí. Pak se řeklo, že se pokusíme přejít most na Smíchov. Nevím, kdo to navrhl, v tom je dav hrozně nebezpečný. Když jsme byli asi v polovině, viděli jsme, jak je most na druhé straně zatarasený vojenskými transportéry a vojáky s vlčákama. V tu chvíli v nás byla malá dušička, kdo říká, že ne, tak lže. Ale šli jsme dál. Most byl úplně plný lidí, nebylo nás pár set, spíše tak tři tisíce. Když jsme byli na konci, policisti se rozeběhli proti nám. S jednou paní jsme proklouzli k nejbližšímu baráku, hned prvnímu činžáku, co tam byl, a měli jsme opravdu strach. Vlčáci od nás byli jen už jen pár desítek metrů. Dostali jsme se dovnitř a běželi po schodech nahoru a od třetího patra se pokoušeli zvonit na partaje. Nikdo nám neotvíral. Až v posledním patře nám otevřela nějaká starší paní s tím, že nás schová. Zní to jako z válečného filmu, že? Nechci si hrát na hrdinu, ale bylo to opravdu dramatické. Poslouchali jsme pak za dveřmi. Na chodbě bylo ticho, takže se za námi nevydali. Z okna jsme viděli, jak dole na ulici probíhají šarvátky, pak se demonstranti zase otočili na most. Nicméně k onomu psychologickému prolomení mostu došlo. Vedle pozdějšího Strahova, kde zazněl ten hlavní akord, tohle pro mě byl stejně důležitý moment. Klíčové také bylo, když se k umělcům a studentům přidali dělníci. Těch se režim bál nejvíc.“

VIDEO: Ilona Svobodová na křtu knihy o 1989: Jak se musela před revolucí živit?

Video
Video se připravuje ...

Ilona Svobodová na křtu knihy o 1989: Jak se musela před revolucí živit? David Turek, Aleš Brunclík

*Jaký to byl pocit?

„Úžasný. Když jsem poslouchal projev Miroslava Štěpána ve Vysočanech, který ho de facto zničil, měl jsem pocit obrovské satisfakce, zadostiučinění. Ten by se měl, podle mě, povinně promítat žákům devátých tříd. On byl tehdy krajským tajemníkem v Praze, měl pod palcem divadla, včetně toho našeho, a měl ve straně být za ty mladé, nadějné. Měl být jedním z těch, kteří by se asi chopili perestrojky, ale kdo ví. To byl také jeden ze zlomů.“  

*Vyvstala potřeba zúčtovat s lidmi, kteří během revoluce zůstali na opačné straně barikády?

„Nebyla žádná potřeba revanše. Ale bylo zapotřebí, aby řada lidí odešla z veřejného života. A těm, kterým se dokázaly nějaké kriminální činy, třeba při ostraze hranic, kdy se kluci, kteří tam sloužili, raději sami stříleli, než aby museli pálit na ty, kteří utíkali, a měli z toho strašná traumata, těm se moc odpustit nedá. Došlo tam k velkému množství sebevražd. O vraždách, kdy se lidé zabíjeli, ani nemluvě. Vítěz má sice být velkorysý, ovšem to, že si toho poražený neváží a mnohdy toho zneužije, to už je jiná kapitola.“

*Musím se zeptat na Jiřinu Švorcovou, která musela odejít z divadla…

„Švorcová… Když jsem se napoprvé nedostal na DAMU, přestože jsem byl v talentových zkouškách druhý, a brali asi osm kluků, napsal jsem odvolání na Svaz dramatických umělců, kterému ona předsedala...