„První zlomový moment byl pro mě leden 1989. Svolat manifestaci na Palachův týden, sejít se k uctění heroického činu Jana Palacha z roku 1969, který vybízel společnost k nesklopení hlavy před sovětskou anexí, na Václavském náměstí, byl podle mě geniální tah. Účast na manifestaci totiž byla masová. Namísto pár stovek lidí, které chodily na akce doposud, jich přišly tisíce. A míra brutality, s jakou režim proti protestujícím zasáhl, byla neskutečná. Nastoupili na ně totiž už s obušky, plexiskly a vodními děly, a takové dělo, když vás trefí z několika metrů do hlavy a mrští s vámi o zeď, vydýcháváte několik týdnů nebo měsíců. Byť už se takto zasáhlo hned první den, protože bylo jasné, že se budeme scházet až do pátku, hned druhý den přišlo dvakrát tolik lidí. Komunisté, podle mě, počítali s tím, že zásahem lidi odradí, jenže to mělo opačný efekt. To byl klíčový okamžik. Síla a chuť protestujících se neoslabila, ale navýšila. Bylo to inspirující. Signál, že se jich nechceme a nebudeme lekat.“

*Mluvíte z osobní zkušenosti? Čelil jste takovému zásahu?

„Ano. Připomínalo mi to doslova lov. Šli po účastnících manifestace archetypálně. Přijížděl jsem ten první den na manifestaci ze zkoušky o něco později, vystoupil nahoře na Václaváku z metra, šel dolů a ozbrojené složky měly zrovna tendenci zatlačit protestující dav do spodní části Václavského náměstí, pod Jindřišskou ulici. Jenže se jim protrhla zábrana, někteří lidé se jí prosmýkli a utíkali zpět na horní část náměstí, které bylo v tu chvíli skoro prázdné. A tím se stali lovnou zvěří. Nezáleželo na tom, zda se jednalo o muže, ženy nebo teenagery, po všech vystartovali policajti, uniformovaní i v civilu. Já běžel směrem dolů, protože jsem se chtěl připojit k demonstraci. Najednou jsem si to uvědomil a zastavil se. Byli jako predátoři ve volné přírodě, jednali na animální, zvířecí úrovni. Tím, že jsem se zastavil, jsem je přestal zajímat. (smích) Zásahy byly každý další den tvrdší a tvrdší, ale chodili jsme dál a dál. Ve čtvrtek se mi stalo, že po mně skočil muž v civilu, vytáhnul mě z chodníku na silnici a v nastalém zmatku mě předával dál a dál, až jsem se dostal k jeho kolegům v uniformách. Křičel u toho: ‚Už ho mám, už ho mám!‘ Odtáhli mě k připraveným antonům, mezitím jsem dostal pár ran, opřeli mě čelem o zeď, roztáhli mi nohy a prohledávali mě. Nebyl jsem ale sám, bylo nás tam víc. Pak nás naložili do antonů, nechali chvíli vysmažit a převezli do Školské ulice, kde byla a je policejní stanice. Tam mě zavřeli do cely předběžného zadržení.“

*Už jste byl známou tváří, mohlo to ve Vašem zadržení hrát roli?

„Takhle jsem nad tím nikdy nepřemýšlel. Svádí to k tomu, ale jistě to říci nemohu. Nikdy předtím se mi nic takového nestalo, ale vlastně to bylo něco, s čím jsem mohl počítat. Čekali jsme v klecích, nic se nedělo. Den ubíhal, odpoledne se přelilo v podvečer a já věděl, že večer mám školní představení DAMU v divadle Disk. Bylo už dost hodin, proto jsem se u příslušníků začal domáhat komunikace s tím, že mám povinnosti, ale marně. Dozvěděl jsem se, že to není jejich problém a že jsem si to měl rozmyslet dřív. Dali mi prostě najevo, že je to vůbec nezajímá. Trčel jsem tam ještě další dvě hodiny a po nich byl výslech – proč jsem tam byl, co jsem tam dělal a tak dále. Bylo to spíš formální, nevím, co chtěli slyšet. Výslech trval do noci, takže představení jsem opravdu prošvihl. Režim v té době samozřejmě ještě vládl tvrdě a prošvihnuté představení bylo porušení mých povinností coby studenta. Mohl z toho být velký problém, mohli mě i vyhodit ze školy. Naštěstí už naladění a vědomí lidí v kulturní sféře bylo podobné, takže i na škole byla většina profesorů protirežimně vymezená – byť to nedávali explicitně najevo. Říkám to s velkou radostí a vděkem.“  

*Vzal jste si z toho ponaučení? Byl to třeba signál zařadit zpátečku?

„Nikdy se mi v hlavě nerozsvítila kontrolka, že něco dělám špatně. Na to nebylo místo. Spíš mě tahle zkušenost utvrdila v tom, že je v pořádku dávat najevo svůj názor, a pokud to někomu vadí, tak na tom něco bude. Druhý den jsem byl na demonstraci zpátky. Neměl jsem pochybnost. Kdy jindy, když ne teď? Je to těžce přenosné, ale tohle všechno bylo součástí čehosi, na čem nám záleželo, a bylo jasné, že to za nás nikdo neudělá. Byl jsem hluboce přesvědčen, že dělám to nejlepší, co můžu, aby přišla změna.“

*Takže jste se účastnil víceméně všech akcí až do listopadu?

„Přesně tak. V listopadu jsem za sebou ještě neměl promoci, stále jsem byl jednou nohou na škole, ale už jsem měl dvě inscenace v Divadle na Vinohradech, roli v Divadle Na zábradlí a od září jsme zkoušeli představení Romeo a Julie ve zbytcích studia Bouře s režisérkou Jaroslavou Šiktancovou. Odpoledne 17. listopadu jsem byl na Albertově. Věděl jsem, že bude důležité tam jít, tentokrát se uctívala památka Jana Opletala a uzavření vysokých škol nacisty v roce 1939, a do toho jsem zkoušel Romea. Bizarní bylo, že aby akce mohla být povolená, musely se na ní podílet některé bolševické přípravky jako SSM a podobně, takže nejdřív měli projev oni a hned po nich někdo, kdo hovořil o svobodě projevu. Pak jsem šel ještě na Vyšehrad a po něm pospíchal na zkoušku do divadla. Do toho jsem věděl, že do Prahy na Chmelnici přijelo jedno brněnské divadlo, na které jsem se chtěl jít podívat, takže jsem se vpodvečer ocitl v autobusu MHD, který jel Koněvovou ulicí nahoru. Najednou jsem spatřil, jak od památníku Jana Žižky, kde byly kasárny a garáže obrněné techniky ve službách ministerstva vnitra, vyjíždějí transportéry a vojenská bojová technika přemalovaná v policejních barvách na žlutobílo. Okamžitě mi došlo, k čemu mají sloužit. Že je to tady. Udělal jsem v tom autobuse šílenou scénu, že se režim nerozpakuje proti svým lidem poslat těžkou techniku. Proti lidem, kteří neměli v ruce vůbec nic, možná tak kytky. Málem mě z toho trefilo, lidé v autobuse si museli myslet, že jsem se zbláznil. Byl to pro mě šok.“

*Co jste udělal?

„Uklidnil jsem se a hned vyrazil zpátky do centra, ale už se blížil konec zásahu... Některé transportéry měly před sebou sítě, které dokázaly rozbalit do šíře, vznikly z nich takové drátěné zábrany, plochy, které obsáhly sedm až osm metrů. Viděl jsem pak, jak se s nimi u řeky rozjížděli proti lidem, které úplně slisovali…. Přitom neměli kam uniknout, vchody na Národní třídě byly všechny zamčené. Holky brečely a utíkaly, policajti za nima… Pak ten masakr skončil a rozhostilo se ticho. Zůstaly trosky, stopy krve, kusy svetrů, čepic. Někdo skuhral, seděl v šoku opřený o dům. Jako na bitevním poli. Bylo nám okolo dvaceti, chtěli jsme dát najevo, že se zajímáme o svou historii, přítomnost a tedy i o budoucnost, a režim nás seřezal a rozšlapal jako štěnice.“

*Revolucí jste žil každý den až do onoho 8. prosince, kdy jste jeli do Ostravy…

„Tenhle výjezd do Ostravy byl hrozně důležitý, protože tehdy televize nabídla, že bude naše setkání přenášet přímým přenosem. Účastnily se ho samé osobnosti kulturního života spjaté s Ostravskem. Jan Kačer tam patnáct let dělal divadlo, přišli Karel Kryl, Jarek Nohavica a další. Každý jsme dostali na chvíli mikrofon a mohli říci, co si myslíme. Celé to bylo kvůli tomu, že jeden zástupce té stotisícové armády dělníků těžkého průmyslu severní Moravy, horníků, kovotepců a ostatních, měl přijít a oznámit, jestli jsou dělníci pro nebo proti. Předtím se odehrála strašně intenzivní a vyostřená debata. Celou dobu jsem přemýšlel, proč to televize chce vysílat, až mi došlo, že počítali, že dělníci změnu režimu odmítnou. Tím by režim dostal záminku poslat proti Praze ještě armádu. Tvrdili by, že chrání občany v ocelovém srdci republiky. Ale Ostraváci nakonec řekli, že pro změnu jsou. A to bylo ohromně důležité.“

*A pro Vás to bylo zároveň poslední dějství revoluce. Poprvé jste řekl, že během těchto chvil byl každý den dlouhý jako týden, a tady jste po nehodě strávil tři měsíce v kómatu a probudil se do úplně nového světa. Jaký to byl pocit?

„O té nehodě bych mohl vyprávět celou hodinu. Měl jsem sedm procent, že přežiju. Prasklou spodinu lebeční, úrazy po celém těle, krvácení do mozku, prostě celý lékařský fascikl diagnóz. Ale ptáte se na ten pocit, když jsem přišel k sobě. A je to správně, protože to je ten zásadní okamžik. Když jsem se po třech měsících probouzel, nechápal jsem, co se dělo, kde jsem… Měl jsem v paměti černou díru. Nakonec za mnou na ARO pustili rodiče. Musel jsem mít na čele napsanou otázku, protože můj tatínek řekl takovým klidným hlasem geniální holou větu. ‚Václav Havel už je prezidentem.‘ To stačilo. V tu chvíli to bylo, jako by mi někdo vložil do hlavy šém. Vzpomněl jsem si na všechno. To byla síla…“    

Fotogalerie
14 fotografií