„Začínala jsem ve Slovenském rozhlase. Ovšem v čase revoluce jsem byla už asi čtyři roky na volné noze, protože z pořadu Pozor, zákruta mě vyhodili z politických důvodů. Emigroval mi manžel, takže najednou jsem byla nežádoucí i já. V mezidobí jsem spolupracovala s kdekým. Slovenská televize v té době potřebovala lidi, kteří nebyli viditelně spojeni s dosavadním režimem (a že jsme v té době byli spojeni všichni), uměli držet mikrofon a dokázali klást otázky. A tak jsem se asi v polovině roku 1989 dostala do STV, kde jsem pracovala na smlouvu. V té době vypukla revoluce. Začala jsem být v redakci nonstop. Najednou se volilo nové vedení redakce a mě v tom revolučním kvasu rovnou zvolili zástupkyní šéfredaktora! Rázem jsem byla například nadřízenou Karola Poláka, legendy, ke kterému jsem vzhlížela jako k něčemu nedostižnému.“

*Takže 17. listopadu 1989 jste už pracovala v televizi?   

„Ano. Ten den jsme právě s Karolom Polákom moderovali noční zprávy, kterým se říkalo 'nočky'. V bratislavském studiu je sledovalo celé vedení televize. Protože jsme si sami psali texty, které jsme pak řekli na kameru, hlídali nás a zkoumali každou větu, každou skulinu. Škrtali nám v tom, přepisovali… Polák se chytal za hlavu, že když něco řekneme špatně, bude se za to věšet. Jemu, který dělal sport, to de facto mohlo být jedno, ale já opravdu vážila každé slovo, abych nebyla tendenční. Komplikované to bylo i v tom, že z Prahy přicházely zkreslené informace, třeba o Martinu Šmídovi. O tom se ještě nesmělo mluvit.“

*Bylo v redakci dusno?