Co jste si pomyslela, když přišla nabídka na tuhle roli?
Potěšilo mě to. Když jsem se dozvěděla, že budu hrát s Jitkou Smutnou, musela jsem se smát. Nedávno jsem jí v jednom seriálu odloudila manžela a teď se do ní zamiluju. Jitka je moje dlouholetá kamarádka, známe se dobře a dlouho. Měla jsem radost už z té nabídky hrát v Ulici a Jitka byla taková třešnička na dortu.

Máte s tématem coming outu, tedy přiznání sexuální orientace, nějakou předchozí hereckou zkušenost?
Lesbu jsem ještě nikdy nehrála, v tom jsem úplná novicka. A jsem přesvědčená, že to bude hodně diskutované. Mně to přijde naprosto normální. Myslela jsem však na některé diváky, kteří milují Ulici, že to pro ně bude možná těžko skousnutelné téma. Ale třeba se jim to bude líbit. Třeba se nám podaří ukázat dvě ženy jako lidské bytosti, které jsou si blízké, mají si co říct – a navíc se mají rády.

Jste na případné negativní reakce připravená?
Probíraly jsme to s Jitkou a jsme na to připravené. Obě. Uvidíme, jak nás diváci přijmou, jsem na to zvědavá. Mám možná štěstí, že nepoužívám facebook ani instagram, takhle budu asi řady reakcí ušetřená.

Co vám řekli doma na to, že budete hrát v Ulici?
Byli rádi za mě, že budu mít hezkou práci a že se při ní uvidím se spoustou milých lidí. A tady jsou milí snad všichni. Přijedu sem v sedm ráno a pan vrátný mi řekne: „Dobré ráno, sluníčko.“ Hned máte pak lepší náladu!

Sondovala jste u vašeho švagra Rudolfa Hrušínského, jak to v Ulici chodí?
Nic jsem nezjišťovala, nechala jsem se překvapit. A i pro Rudu to bylo překvapení, když jsem sem přišla.

Slyšela jsem, že si chcete otevřít cukrárnu? Už ji máte?
Cukrárna je můj sen. Pořád. Ale jenom sen, u kterého zůstane. Někdy je lepší jenom zavřít oči a představit si to.

Představy vám ušetří starosti...
Když jsme před sedmnácti lety budovali divadlo, začala jsem ho pokládat za čtvrté dítě. Byla a je s ním každodenní starost. Největší tíha je na Honzovi (manžel Jan Hrušínský – pozn. red.), já mu vytvářím zázemí a klid. Občas si přečtu nějakou hru, ale do organizace se nezapojuju.

Pro vás je rodina velmi důležitá, že?
Vždycky jsem se ráda starala o rodinu, o děti, aby bylo navařeno, napečeno. Děti vyletěly z hnízda, mladší dcera Bára odletěla do Ameriky, syn Nikola do Austrálie, jen Kristýnka nám tady zaplaťpánbůh zůstala, a navíc jsme měli kliku, že ji chytlo divadlo. Bydlí s námi v jednom domě, takže ji i vnoučka Vojtíška vidím denně.

Říkáte, že jste ráda, že vaše dcera Kristýna šla k divadlu. Řada herců své potomky od divadla naopak odrazuje…

I my jsme Kristýnce doporučovali jinou školu, když chtěla jít na konzervatoř. Oba s Honzou ji máme a moc dobře víme, že je to svým způsobem okleštění. Studovala tedy cestovní ruch, ale láska k divadlu ji nepustila. Do divadla chodila od dětství: za mnou do Národního, za Rudou do Činoherního klubu, za Honzou do ABC, do Řeznické. A protože ji to stále drželo, řekli jsme jí: „Tak dobře, zkus to.“ Udělala zkoušky na DAMU a dneska s námi hraje. Když jdeme společně na představení, jsme pořád ještě máma s dcerou, ale jakmile překročíme práh divadla, jsme najednou dvě kolegyně.

V souvislosti s rodinou mě napadá, proč jste si nikdy nevzala manželovo slavné příjmení?

Ale já ho mám, v občance jsem Hrušínská. Na třídních schůzkách jsem byla Hrušínská. Jen v branži používám rodné příjmení Šplechtová. Přála jsem si, aby dál žilo. Mám ještě dva bratry, ale chtěla jsem to tak kvůli rodičům, kteří mi brzy zemřeli.

VIDEO: První polibek Miluše Šplechtové

Video
délka: 01:36.72

První polibek Miluše Šplechtové Jan Jedlička, Markéta Reinischová

Fotogalerie
30 fotografií