7°C
Váš tatínek si zahrál přes sto dvacet filmových rolí, většinou to ale nebyli žádní klaďasové. Jaký byl ve skutečnosti?
Táta byl velmi vtipný a perfektní vypravěč, uměl každou historku skvěle vypointovat. Taky měl hrozně rád muziku a trápilo ho, že na ni nemá nadání, i když já si nemyslím, že by ho neměl. Obdivoval své herecké kolegy, kteří uměli zpívat, a když někde začalo hrát piano, celý se rozzářil. Řekla bych, že to byl v zásadě dost veselý člověk. Nebo spíš působil vesele...
Myslíte, že ve skutečnosti nebyl?
Myslím to spíš tak, že ho vlastně nikdo pořádně neznal.
Ani vy?
Ani já. On o spoustě věcí nemluvil, a když už vykládal něco opravdu ze života, vždycky tam byla ta možnost, že pravda byla trošičku jinde. O sobě ale nemluvil, dá se říct, nikdy. Aspoň já si to nepamatuju.
Nemrzelo vás to?
Mrzelo, ale víte, podle mě nikdo své rodiče stoprocentně nezná. A z pozice rodiče můžu říct, že bych ani nestála o to, aby o mně děti věděly všechno. (směje se) Táta byl vlastně dost uzavřený člověk. Se svými smutky a traumaty se vypořádával sám v sobě, neměl potřebu se o ně dělit. Ale hlavně byl neskutečně zaujatý svou prací. Divadelní režií, které se věnoval, opravdu žil. Film pro něj byl spíš taková zábava.
Ale někde jsem se dočetla, že se těšil do důchodu...
No ano, těšil, ale neměl na mysli nicnedělání. Ona to tehdy byla ošklivá doba a táta byl, jako ostatně mnoho ředitelů divadel, pod velkým tlakem. Býval předvoláván na výbor KSČ, aby podal vysvětlení k dramaturgickému plánu, co tím či oním titulem chce publiku sdělit, proč se hraje tohle a nehraje něco jiného, byl nucen inscenovat blbý titul jen proto, že hru napsal zasloužilý člen strany... Pak ho sice z pozice ředitele odvolali, ale ten tlak trval dál. Byl unavený, měl za sebou už tři infarkty, takže se těšil na svobodu. Chtěl v důchodu režírovat v mimopražských divadlech, dělat hry, které si vybere, a dělat je po svém. Bohužel se toho nedožil.
Jaký byl táta?
Naši se rozvedli, když mi bylo šest, takže byl takový hostující. (směje se) Ale vždycky, když přijel, tak to bylo úžasné. Ještě v tom útlém dětství, když jsme všichni žili v Plzni, jsme se vídali často. Ale pak se táta odstěhoval do Prahy a už to tolik nešlo. Nehledě na to, že jezdil i ven, režíroval například v Bruselu. To mi pak posílal krásné barevné pohlednice těch úžasných západních měst, když tady bylo všechno ještě takové šedivé. Byly popsané tím jeho půvabným písmem, které se mi vždycky hrozně líbilo… Dodnes je mám schované.
Rozvod rodičů váš vztah nepoznamenal?
Ani ne. Samozřejmě mi to bylo líto, ale v těch šesti letech jsem to prostě přijala jako fakt. I když je pravda, že jako malé holce se mi po něm hodně stýskalo, psávala jsem mu dopisy, ať si pro mě přijede, a i v pubertě jsem doma revoltovala, že se k němu odstěhuju. Ale upřímně si neumím představit, jak by to vypadalo, kdyby na to skutečně došlo. (směje se) On se pak ale podruhé oženil a jeho žena by mě ve své domácnosti nevydýchala, takže z těch plánů rychle sešlo. (směje se)
Měla jste možnost ho vidět při práci?
Mnohokrát při režii, jako herce téměř ne. Pamatuju si jen jeden hrůzostrašný zážitek, kdy mi byly asi tři roky a naši společně hráli v divadelní hře Dívka s bílými vlasy. Takové ukrutné drama, kde byl táta na maminku příšerně zlý a mlátil ji bičem. Doma jsem prý pak na něj křičela, že takhle by se teda k mamince chovat neměl! (směje se)
Měli jste nějaké své rituály?
Rituály asi vyloženě ne. Ale občas mě brával na výlety krajem, kde se narodil a kde žila moje babička. Tam mi ukazoval, kde co je a kde co bývalo, seznamoval mě s těmi Holicemi, což jsou vlastně východní Čechy, kde je to obecně takové trochu ploché a nezajímavé. Ale on tomu tím svým vyprávěním dodával lesk a barvu. To jsem měla hodně ráda. Ke konci života tam jezdíval čím dál častěji a skoro vždycky mě chtěl s sebou.
Stejně jako oba vaši rodiče, i vy jste se stala herečkou. Nebylo vám slavné příjmení někdy na obtíž?
Velmi. Ne snad, že by mě někdo podezříval z protekce, vědělo se, že žádné protekční dítko nejsem. Ale náročná byla ta očekávání. Pořád ode mě někdo očekával víc, všichni měli pocit, že když jsou mí rodiče vynikající herci, tak já budu taky taková, a to i v době, kdy jsem se všechno teprve učila. Často jsem slýchala takové ty poznámky: No to jsme si mysleli, že zrovna ty…
Podporoval vás táta v herecké kariéře?
Naši obecně neměli moc čas, aby třeba chodili na moje představení. Ti nebyli jako paní Medřická, která nevynechala jedinou synkovu premiéru. (směje se) Ale má to dvě strany – když náhodou dorazili, byla jsem tak nervózní, že mi to podrazilo nohy. No a když nepřišli, trpěla jsem, že nemají zájem. To si nevyberete. Co se ale toho slavného jména týče, ještě jedna věc mě příšerně otravovala…
Povídejte...
Velmi dlouho mě všichni představovali jako dceru Václava Lohniského. Často asi mysleli, že mi tím vlastně lichotí, že mi přidávají na důležitosti. Jednou už jsem se ale ohradila, řekla jsem, že je mi přece už pětapadesát, táta už je spoustu let po smrti, a že já jsem já, nejen něčí dcera. Dneska, jak už je to opravdu dlouho, co tu táta není, tak už si to lidi tolik nespojují. Díky tomu jsem získala i nějakou vlastní identitu a jméno. (směje se)
V čem jste po něm? Já četla, že byl takový…
Nervní, myslíte? (směje se)
Hledala jsem pro to jiný výraz, ale vlastně ano. Vy přitom působíte velmi vyrovnaným a klidným dojmem.
Já už jsem taky daleko starší, než byl kdy on. Myslím, že jsem po něm hodně, určitě víc než po mámě. Například jsem po něm historkář. Rozhodně jsem ale lepší řidička. On byl dobrý řidič, ale právě ta jeho nervnost způsobovala, že jezdil způsobem brzda-plyn dokonce i po dálnici. (směje se) Jen tak sedět a čučet na dlouhé cestě nebylo nic pro něj.
Jak jsme říkaly už na začátku, Václav Lohniský si zahrál velké množství rolí. Přesto měl, a má dodnes, několik škatulek – Smrťák, Hujer a Chocholoušek. Neštvaly ho?
Já bych to otočila. Většina herců dostane za život jednu roli, kterou si s ním lidi spojují, táta měl hned tři. To znamená, že každou z nich ztvárnil takovým způsobem, že byly nezapomenutelné. Byl prostě dobrej!
Který jeho film máte nejradši?
Miluju film režiséra Dušana Hanáka 322, kde si táta zahrál hlavní roli. Mrzí mě, že je trochu pozapomenutý. A film Touha, u toho jsem dlouho plakala, jak tam ta Věra Tichánková tátu odmítla, nevděčnice jedna! (směje se)
Jaké to je, když vám tatínek takhle „ožije“ skrz televizní obrazovku?
Táta umřel v roce 1980, to už je pořádná doba, takže dneska už je to takové normální. Někdy na něj koukám se svým vnukem, který ho samozřejmě nezažil, ale ví, že je to jeho pradědeček, je na to patřičně hrdý, a to je moc fajn. Mně jeho filmy dělají radost, jediné, co jsem vždycky nesnášela, byla Arabela. Tam ho totiž mluví někdo jiný a já ten cizí hlas ve spojení s mým tátou nemohla snést. Vždycky mě to tak vykolejilo, že jsem začala brečet. Po těch letech už ale snesu kdeco, když vidím tátu ve filmu dneska, tak je to pořád on, ale už je to bezbolestné. Je to jako prohlížet si fotky v albu, jen lepší.
V tom mají děti herců výhodu, „obyčejní smrtelníci“ mají jen ty fotky…
To ano, ale taky k tomu člověk musí dospět. Ta tátova smrt přišla z čistého nebe. Jistě, měl za sebou už ty tři infarkty, ale víceméně se těšil dobrému zdraví. Tehdy před natáčením filmu Krakonoš a lyžníci se u nás stavil, kreslil obrázek mé dceři, povídal si s námi a se svým sarkastickým humorem nám říkal, že bude konečně dělat něco, co doopravdy umí, a to je lyžování. Odjel a druhý den umřel.
Takže tehdy jste ho viděla naposled?
Ano, to byla poslední návštěva. Den před smrtí. A byl úplně v pořádku. Prostě se mu neudělalo dobře na těch horách. Bylo to velmi nečekané a hodně těžké, dost špatně jsem to nesla.
Naposledy jste si podali ruku? Váš tatínek byl prý na nějaké větší vyjadřování emocí příliš stydlivý, takže vás neobjímal.
To je pravda. A podali jsme si ji i tehdy. Ale nemyslím si, že to byl problém jen mého táty, podle mě je to do jisté míry generační záležitost. Otcové z té první půlky 20. století byli velmi rezervovaní, byli vychovaní k tomu, že chlap nemá dávat najevo city. Táta měl vždycky velmi veselé oči, když jsme byli spolu, ale jinak… Trošku si s tím otcovstvím v tomhle směru nevěděl rady.
Blíží se Vánoce, takže je nemůžeme nevzpomenout. Trávili jste je společně?
Od rozvodu rodičů už ne, já měla vlastně dva Štědré dny – jeden doma s mámou a jejím partnerem a druhý později s tátou. I když někdy jen poslal dárky, protože byl zrovna v cizině, byl hodně rozlítaný. Když pak se svou ženou bydlel v Karlíně, tak už jsem za ním chodila jen tehdy, když ona nebyla doma. (směje se) Milovala jsem jeho knihovnu, táta byl sečtělý a celkově měl velký přehled, takže jsem od něj v tomto směru hodně čerpala, to bylo moc fajn. Jednou jsem u něj takhle objevila Tři kamarády a taky flašku martini, tak jsem si nalila, abych toho Remarquea vnímala všemi smysly. (směje se) V tomhle byl táta dost tolerantní, byla s ním legrace a alkoholik se ze mě naštěstí nestal, takže v pořádku. (směje se)
Co vám dával k Vánocům? Knihy?
To ani ne, on netušil, co už mám, co ne… Žádný dárek si asi nevybavím, zřejmě byly takové běžné. Ale já ani žádné nečekala, vždycky jsem hlavně chtěla být s ním, strávit s ním den nebo dva. To bylo mnohem důležitější.
Když zemřel, bylo vám třiatřicet, byla jste dospělá, měla vlastní rodinu… Ale pořád to bylo dost brzy.
Je to brzy a je to těžké. Zvlášť, když máte pocit, že jste si všechno nestihli říct…
Vy ho máte?
Měla jsem. Protože jak jsme se vídali málo, tak to často byla taková spíš společenská setkání, kdy nebyl skoro na nic čas. Zůstalo mezi námi hodně nedořešených věcí, spoustu jsme si toho neřekli, a to mě dost trápilo. Trvalo asi sedm let, než jsem se s tím vyrovnala.
Na film Krakonoš a lyžníci už se dnes taky zvládnete podívat?
Ale jo, on tam tedy táta skoro není, i když já ho najdu. Víte, ta jeho smrt, i když přišla brzy, byla vlastně krásná. On miloval Krkonoše, opravdu miloval, a umřel s pohledem na místa, která měl rád. Bože můj, když už zemřít, tak ideálně ve spánku nebo na místě, které má člověk v srdci. To přece není vůbec blbý.
MICHAELA LOHNISKÁ
Dcera herecké dvojice Zory Jirákové a Václava Lohniského se vydala ve šlépějích svých rodičů a stala se také herečkou, ačkoliv k tomu v dětství neměla žádné sklony a vystudovala Střední sklářskou školu v Železném Brodě. Věnuje se především divadlu, její domovskou scénou je Divadlo F. X. Šaldy v Liberci. Aktuálně ji můžeme vidět například v představení Funny Girl.
