Co vás na StarDance nejvíce baví?

„Mě tam baví všechno. Myslím, že to je skupinou lidí, která se tam sešla a která je výjimečná. Počínaje vynikajícím a mimořádně vtipným moderátorem Markem Ebenem a Terezou Kostkovou, která pořadu dává láskyplnost a lidskost. Také se mi líbí, že soutěžící, kteří nikdy netancovali, najednou vidí, že se to dá, a zjišťují, jak je tento pohyb náročný. Já se na natáčení vždy těším jako na pionýrský tábor.“

Jak na vás působil tento ročník?

„Byl velmi vyvážený, protože tam všichni skutečně dobře tancují. V minulých letech jsme tam měli námi a diváky velmi oblíbená »dřeva«, která by tam velmi chyběla, kdyby tam nebyla, ale v tomto ročníku tancují kvalitně opravdu všichni.“

Kdo vás letos nejvíce překvapil?

„Všechny překvapila Pavla Tomicová. Nikdo nečekal, že bude podávat takové sportovní výkony. Od olympijského vítěze Davida Svobody čekám, že to zvládne, ale Pavla Tomicová má přibližně tolik roků jako já – a já přitom tanec pravidelně trénuji. Zdá se mi tedy jako zázrak, že ona se bez zranění, bez vody v koleni a namožené páteře dostala až do finále.“

Vy jste na začátku říkala, že obdivujete ty starší soutěžící. Zohlednila jste to u hodnocení?

„Možná jsem k nim podvědomě byla v hodnocení mírnější. Tanec je jako sport, který je logicky v pozdějším věku náročnější.“

Někdy jste prý měla problém se udržet, abyste se nesmála?

„To je pravda. Jednou mi po tvářích smíchy tekly slzy, třeba jak Dalibor Gondík tancoval sambu. Nebo Jiří Dvořák, který během jednoho tance směšně mával rukama.“

On byl přitom pro vás nejsilnější tanečník, že?

„Ano. Pro mě byl absolutně neuvěřitelně dobrý. Z celé historie StarDance bych ho mohla srovnávat s Tatianou Kuchařovou. Měl smysl pro rytmus, vypadal naprosto přirozeně, působil tak, že se u tance vůbec nenamáhal. Byl excelentní.“

Věděla jste, že se Jiří Dvořák před 35 lety soutěžně věnoval společenskému tanci?

„Ne. Tak už teď vím, proč mu to tak jde.“

Domluvili jste se s porotci vždy, kdo bude jak hodnotit?

„To vychází z naší přirozenosti. Když se nám něco líbí, tak to hodnotíme kladně, když ne, tak záporně. My ale nejsme pouze taneční soutěž. Pavla Tomicová nás strhávala výbuchy emocí, vháněla nám slzy do očí, ale kdybychom měli hodnotit jenom technickou stránku, tak bychom nemohli dávat tak vysoké známky.“

Na přenosy StarDance jste vždy jezdila z Hannoveru se svým manželem Hartmutem Hoppem, který česky neumí. Jak si to užíval?

„Jemu se to moc líbilo, vždycky se smál s ostatními, ale nerozuměl. Potom se mě ptal, co vlastně Marek Eben říkal. Já si to většinou moc nepamatovala, proto jsme si to doma pouštěli ze záznamu, já mu vše překládala a on se smál podruhé.“

A s manželem si někdy zatancujete?

„Můj manžel rád tancuje, má i smysl pro rytmus, ale se mnou nemá možnost, protože já mám tance dost v práci. Myslíte si, že když každý den šest hodin někoho učím tancovat, tak přijdu domů a začnu učit svého muže?“

To asi ne. A kdyby se přihlásil do vašeho kurzu?

„On chtěl, přihlásil se, hledal partnerku, ale žádná z těch paní, co s nimi mohl tancovat, mu nevyhovovala. A jedna, která se mu zamlouvala, nakonec odřekla, když se dozvěděla, že jsem jeho manželka. Asi se bála.“

A není škoda, že netančí?

„Podívejte, my se známe už sedmnáct roků. Jestli se předtím, než jsme se poznali, neučil tancovat, tak to už nemusí dělat ani teď.“

Vy jste se potkali docela kuriózním způsobem v roce 2004. Můžete říct, jak jste na sebe narazili?

„Nabourala jsem do jeho auta, pak jsem mu nechala svoji vizitku a on si ze mě dělal legraci, že mi jdou jenom piruety a řidičský průkaz jsem dostala jenom díky korupci na Slovensku. Najednou mě pozval na rande, jenže tři týdny se neozval. To mě překvapilo a vyvolalo zájem. Začali jsme spolu chodit a za nějaký čas jsme spolu seděli v autě, on vyndal prsten a dal mi ho. Byl to netypický kroužek s takovým kovovým kulatým plíškem. Nejdříve jsem si myslela, že to je přívěsek na klíč, pak mi to připomínalo známku, kterou nosí krávy, tak jsem se ho ptala: ‚Co to je?‘ A on mi řekl, že mě žádá o ruku.“

To je originální. On je detektiv v odvětví hospodářské kriminality. Nevadí vám, že není z vašeho oboru?

„Já mám těch tanečníků kolem sebe dost a jsem celkem ráda, že můj muž s tím nemá nic společného.“

Prý se vám líbí, že má český smysl pro humor…

„Celá jeho rodina má český smysl pro humor. Já tento typ legrace zbožňuji.“

Takže i když kolem vás zní němčina, cítíte se v Hannoveru jako doma?

„Cítím se v Německu, v Česku i na Slovensku jako doma. Všude, kde mám kolem sebe lidi, se kterými si dobře rozumím, tam se cítím doma. Doma pro mě není místo, doma jsou pro mě mezilidské vztahy.“

Působíte pozitivně. Trápí vás někdy něco?

„Samozřejmě. Nemám ráda Vánoce, protože mi o svátcích zemřeli oba rodiče. Proto jsem vždy kolem Štědrého dne smutná, ale bez smutku by si člověk neuvědomil, že mu je krásně.“

Co vám dělá největší radost?

„Můj muž. Kdybyste věděli, jaký je to veselý člověk, tak byste koukali. A taky mi dělá radost práce. Manžel mi říkává: Tam, kam chodíš pracovat, se chodí jiní ve volném čase bavit. Takže mám práci snů.“

Pracujete stále jako taneční trenérka. Jak dlouho se tomu ještě plánujete věnovat?

„Dokud to půjde. Já si to užívám a přeji si, aby se na mém životě, který takto funguje, vůbec nic nezměnilo.“

Takže budete dělat porotkyni ve StarDance i příští rok?

„Zatím nevím, jestli příští rok StarDance bude, ale pokud mi zavolají, budu nadšená a ráda nabídku přijmu.“

První manžel

„Když jsem v roce 1987 s mým prvním manželem emigrovala, tak jsem neuměla ani slovo německy,“ vzpomíná Tatiana Drexler na své začátky v Hannoveru. Nejdříve žili krátce v utečeneckém táboře. S manželem se přihlásili do jednoho hannoverského tanečního klubu, díky tomu se hned dostali z tábora a začali se věnovat tanci. Později se rozešli, protože měli jiné představy o budoucnosti, a po čase usměvavá porotkyně potkala svého druhého muže Hartmuta.

Matematička

Tatiana Drexler studovala v Bratislavě na vysoké škole matematiku a chvíli byla zaměstnaná ve Slovtnaftu jako programátorka, zatímco její tehdejší partner byl doktorem fyziky. Chtěli nejdříve dokončit studium a potom měli v plánu využít k útěku z komunistického Československa taneční soutěž v zahraničí. Původně měli jet do Anglie, ale nepustili je. Další soutěž byla v Německu – a tam v roce 1987 emigrovali.

Fotogalerie
24 fotografií