Představte si, že jste mladá a krásná dívka v rozpuku, po které letí polovina sociálních sítí, a vaši rodiče se rozhodnou, že si vezmete movitého a o patnáct let staršího pantátu. Dnes byste je s tímto nápadem poslali nejspíš k šípku a vaši followeři by je vypískali, ale za Boženiných časů se rodiče museli ctít a poslouchat. Takže namísto s pohledným mladým čeledínem skončila 17letá Němcová se "starým" nudným úředníkem Josefem Němcem.

Boženu milovali všichni. Ve spisovatelských kruzích byla oblíbená nejen pro svůj bystrý mozek, ale i pro zcela jiné půvaby! Dokonce i její ženská rivalka Karolina Světlá uznala, že Božena měla jakousi spalující jiskru, že byla zkrátka úchvatná. Zamotala hlavu nejednomu mladíkovi. Měla štěstí, kolem roku 1848 byla společnost značně liberální, a manželství se proto nepovažovalo za vadu na kráse. Kromě toho si manželé Němcovi zrovna dvakrát nerozuměli. Božena nebyla žádná puťka, kterou by Josef upoutal k plotně a čtyřem dětem, které spolu měli. Dnes by jejich (mnohdy dokonce fyzické!) neshody řešila terapie, tenkrát to řešily její milostné pletky mimo jejich svazek.

Němcová „chodila“ tu s bohatým Václavem Štucem, tu s chudým medikem Hanušem Jurenkou, porozumění hledala i u básníka Václava Bolemíra Nebeského… Mužů potkala opravdu hodně, s Josefem totiž často cestovali, takže se krom prohlubování znalosti lidových tradic vzdělávala i v jiných oborech.

Manželství bylo divoké, existují důkazy v jejích dopisech milencům, že ji Josef tloukl a byl věčně v nenáladě. Líbit si to nechala, ale přeprat ho samozřejmě nemohla. Bránili ji i její synové. Měli rozdílné představy o životě, výchově dětí a nejvíce si paradoxně rozuměli, když si psali dopisy a byli v odloučení. Oficiálně se však nikdy nerozvedli a zůstali spolu až do její smrti v roce 1862, nebylo jí ani 42 let.

"Tělo moje jste měli, činy moje, moji upřímnost, ale touhy moje šly do dáli, kam, tomu jsem já sama nerozuměla..." napsala v jednom dopise. "Žila nekonformně, věřila například, že žena smí milovat tři muže najednou. Byl v tom vliv Francie, kde měli na očích George Sandovou a kde se o takovém vícemužství hodně teoretizovalo," napsala literární historička Jaroslava Janáčková.

Prapraprapravnučka Boženy Němcové (†41) Renata je slavné spisovatelce neuvěřitelně podobná.
Prapraprapravnučka Boženy Němcové (†41) Renata je slavné spisovatelce neuvěřitelně podobná.
Autor: Lukáš Červený

Němcová se zřejmě narodila 4. února 1820. Datum narození zpochybňují školní matriky, podle kterých se narodila v roce 1817 či 1818. Němcová se narodila ve Vídni jako Barbora Panklová Rakušanovi Johannu Panklovi a služce Terezii Novotné. Starší životopisná literatura nezpochybňovala, že Panklovi byli spisovatelčinými rodiči. Někteří badatelé však vyslovili i názor o jejím možném šlechtickém původu - a to z okolí kněžny Kateřiny Zaháňské, u níž Panklovi pracovali. Podle některých spekulací mohla být Němcová dcerou mladší kněžniny sestry, Dorothey von Bironové (později hraběnky Talleyrandové) a hraběte Clam-Martinice. Týmu odborníků se v roce 2017 podařilo po dvouletém výzkumu získat mitochondriální DNA spisovatelky Boženy Němcové, což by mohlo pomoci při vyjasnění jejího původu.

Dětství prožila v Ratibořicích u České Skalice. Již jako sedmnáctiletou ji rodiče provdali za dvaatřicetiletého finančního komisaře Josefa Němce, kvůli jehož povolání se rodina často stěhovala. Němec byl vlastenec, ale člověk prchlivý a pro romantické představy své ženy neměl pochopení, což později přispělo k rozvratu jejich manželství. Němec ji také začátkem 40. let přivedl v Praze do vlastenecké společnosti, kde začala psát. "Nejen muž buď hrdý na to, že dá všecko pro svou vlast," vyzývala například v roce 1843 už jako Božena Němcová v básni Ženám českým.

Tehdy také začala sbírat materiál pro své pohádky. Lidové motivy přetvořila do literárních textů a doplnila je o řadu podrobností z venkovského života. "Přidám, kde je potřeba, ze svého, a to nehezké vynechám," napsala o své metodě Němcová, jejíž pohádky vyšly poprvé v letech 1845-1847 v sedmi svazcích jako Národní báchorky a pověsti. Známé jsou i jejich filmové adaptace, například Pyšná princezna, Princezna se zlatou hvězdou na čele, Bajaja, Tři oříšky pro popelku, Princ a Večernice či S čerty nejsou žerty.

Nejtěžší životní období postihlo Němcovou po roce 1853, kdy na tuberkulózu zemřel její nejstarší syn. A právě tehdy začala psát své nejslavnější dílo. "Začala jsem na tom pracovat po Hynkově smrti... když mne omrzelo v světě žít. Utekla jsem do toho osamělého stavení v malém údolíčku, k nohoum milé babičky," vyznala se Němcová, která tehdy také žila pod dohledem policie (kvůli vlastenecké činnosti své i svého manžela) a na jídlo pro další tři děti si musela půjčovat.

První část této delší povídky, kde jde o vyprávění o moudré, milované a vnoučaty obklopené stařence, k níž chodí pro radu rodina i sousedé, vyšla v květnu 1855 a jako soubor byla vydána poprvé v roce 1862. Existuje ve více než 300 vydáních českých a asi 40 cizojazyčných.

Po Babičce se s plnou vervou vrhla do dalšího psaní. "Mužovi se nelíbí, že se tak zcela oddávám spisovatelství, raději by viděl, abych virtuosní hospodyní byla," svěřovala se Němcová příteli Helceletovi dopisem v červnu 1855. V té době mimo jiné přispívala do literárních almanachů, vydala Slovenské pohádky, napsala povídku Divá Bára, delší prózu V zámku a podzámčí a svůj jediný román Pohorská vesnice.

V roce 1857 se ale prohloubila krize v manželství, Němec byl penzionován a o dva roky později podal návrh na rozvod. Němcová uvažovala o lecjakém úniku, včetně cesty do USA, nakonec se ale v září 1861 podruhé odstěhovala do Litomyšle. Další sliby a další nesplněné. Sil jí ubývalo a gynekologické potíže, jimiž trpěla od narození posledního dítěte v roce 1842, přerostly ve zhoubnou chorobu. Pro nemocnou Němcovou si tam pak v listopadu 1861 přijel Němec, spisovatelka zemřela v Praze 21. ledna 1862 v nedožitých 42 letech. Již pár dnů nato bylo navrženo zbudovat na jejím hrobě v Praze na Vyšehradě pomník, který byl díky veřejným sbírkám odhalen roku 1869.

Fotogalerie
6 fotografií