9°C
Na obrazovky přišla už druhá řada seriálu Policie Modrava, ta první byla velmi úspěšná. Čekala jste to?
Já ten potenciální úspěch neumím nikdy dopředu odhadnout. Prostě dostanu nabídku, přečtu si scénář, a když se mi líbí, jdu do toho. Ten zbytek ale už není v mých rukou, je to pokaždé loterie. Už jsem v minulosti několikrát pracovala na projektech, které se mně osobně líbily moc, a sledovanost byla přitom dost špatná. Kdoví, čím to je… Ale úspěch Modravy mě samozřejmě moc těší, je to přece jen takové naše společné dítě. Řekla bych, že velký podíl na tom má Šumava, kde se seriál natáčel. Ne já, ale ta úžasná příroda tam hraje hlavní roli.
Když vám oznámili, že se bude točit pokračování, neváhala jste? Přece jen to pro vás znamená několik měsíců bez rodiny…
Neváhala jsem vůbec, měla jsem ohromnou radost. Já jsem vlastně doufala, že se bude točit pokračování, a těšila jsem se, až se znovu potkám s celým týmem. Samozřejmě to, že jsem daleko od rodiny, je náročné. Spoustu věcí jsem musela řešit na dálku. Ale syn už je větší a moji chlapci si umí doma dost dobře poradit i beze mě. A hlavně, o prázdninách mám syna s sebou na natáčení. To, že z natáčení nemůžeme několik měsíců odejít, má ale i svá pozitiva. Stala se z nás díky tomu skvělá parta. Takže když jsme měli »padla«, pořádali jsme společně večírky, chodili na procházky… Prostě jsme tam všichni spolu žili »na hromádce«. (směje se)
Opravdu jste byli všichni takoví kamarádi? Nebyl nikdo, kdo by vám nesedl?
Ono to možná zní až neuvěřitelně, protože to byl poměrně velký tým lidí a před první sérií jsme se v podstatě neznali. Ale vážně jsme si všichni sedli, nebyl tam nikdo, kdo by vytvářel dusnou atmosféru nebo nějaké problémy. Naopak jsme si všichni vycházeli vstříc a můžu říct, že se máme rádi a rádi spolu pracujeme. Když to takhle vyjde, je to super.
Je pro vás takové přátelské prostředí při práci hodně důležité?
Určitě je. Jde to samozřejmě i bez toho, člověk to přežije, ale rozhodně si to neužije. Já jsem ale naštěstí zatím nezažila žádný zásadní problém v tomto směru. Párkrát už se stalo, že byly ty vztahy s některým kolegou či kolegyní trochu chladnější, že jsme si neměli moc co říct… Ale jak říkám, šlo to vždy přežít.
Bude se druhá řada Modravy od první v něčem lišit?
Samozřejmě se budou vyvíjet osudy jednotlivých postav, řekla bych, že v několika případech dost překvapivě. Nechci, a ani nemůžu příliš mnoho prozrazovat, holt budou diváci muset Modravu pravidelně sledovat. (směje se)
Na Šumavě jste strávila čtyři a půl měsíce. To jste vůbec nejezdila na Slovensko?
Párkrát ano, ale častěji jezdila rodina za mnou. Ta cesta trvá sedm až osm hodin, jezdit to na otočku je šílené. Tím, že jsme točili přes prázdniny, se to dalo. Manžel se synem mohli přijet za mnou a užili jsme si společné volno tam.
V Česku v posledních letech točíte hodně, nepřemýšlela jste, že byste se sem přestěhovala?
Ne, protože by to bylo příliš složité. Možná, kdybych byla sama, tak bych o tom uvažovala, ale s rodinou to nelze. Navíc mám na Slovensku taky dost pracovních závazků, například skupinu Fragile, se kterou zpívám už třináct let. A toho bych se vzdát rozhodně nechtěla. Mně to pendlování docela vyhovuje, zatím jsem to vždy zvládla skloubit tak, abych nikde nemusela nic zanedbávat.
Říká se, že české herečky nejsou dvakrát nadšené, že jim Slovenky »kradou« práci. Setkala jste se s takovým názorem?
Je fakt, že se to traduje, ale já se s tím osobně nesetkala. Možná tedy proto, že se mi to jen nikdo do očí neodvážil říct. (směje se) Svým způsobem chápu, že to tak některé kolegyně můžou vnímat... Já se ale stále cítím spíš jako Českoslovenka, to, že jsme se rozdělili, jsem vnitřně nikdy nepřijala.
Jste z rodiny učitelky a lékaře, vy i vaše mladší sestra jste se staly herečkami. Nebyli rodiče proti?
Naštěstí ne, naši vždy chtěli, abychom dělaly to, co nás baví. Znám ty případy, kdy hercům doma říkali: Kdy už si najdeš normální povolání? Protože herectví přece není normální. (směje se) Ale my to se Zuzkou nezažily, rodiče nás podporovali. Já jsem v tomhle stejná, ať se syn jednou rozhodne pro cokoliv, budu se snažit ho podpořit. Teda pokud se nerozhodne stát se automobilovým závodníkem, to by asi šel ten model chápavého rodiče rychle stranou. (směje se) Rozumím, že někomu se herectví nemusí pozdávat, přece jen herců je hodně a práce málo. I když dnes už je to lepší, když jsem začínala já, točilo se podstatně míň.
Proč tedy myslíte, že zrovna vy jste z toho množství uspěla?
Podle mě jsem měla prostě jen štěstí. Mám spoustu kolegů, kteří jsou fantastičtí herci, ale nějak na ně režiséři zapomněli… Taky jde o projekty, které děláte. To, že jsem se stala součástí úspěšného seriálu, který se líbí a točí se další řady, je taky štěstí. Ale rozhodně to není moje zásluha, že bych já měla něco navíc, co jiní, třeba méně úspěšní nebo méně vidění herci, nemají. Štěstí – to je to jediné, co hraje roli.
Měla jste nějaký plán B, kdyby se na vás to štěstí neusmálo?
Kdysi, právě v době, kdy se ještě tolik netočilo, jsem nad tím uvažovala, protože práce bylo maličko. Měla jsem nějaké podnikatelské nápady, ale nic konkrétního, a u nápadů to taky vždy zůstalo. Naštěstí nebylo potřeba je nikdy realizovat, protože nakonec se vždycky nějaká ta herecká práce objevila.
Herci jsou na očích a na rozdíl od těch »normálních « profesí musí hodně dbát o svůj vzhled. Vy vypadáte výborně, ale prý to nemáte zadarmo…
Vůbec ne! Mně váha celý život lítá nahoru a dolů. Teď jsem zrovna v té dobré fázi, asi k tomu tedy přispěly i zdravotní problémy, kvůli kterým jsem musela určité věci vyloučit z jídelníčku. Například lepek nebo mléčné výrobky. K tomu jsem přidala lehké cvičení a jde to. Ale měla bych toho pro sebe dělat víc, jsem ve věku, kdy je ta péče o sebe hodně důležitá. Nejen kvůli linii, ale i kvůli zdraví. Každopádně je fakt, že kdybych se nehlídala, je ze mě koule. A já jídlo miluju! Navíc mi stačí málo k tomu, abych přibrala, a hned je to na mě vidět. Celá tak nějak nabobtnám, projeví se to v obličeji… Takže se musím hlídat, protože když jsem o pár kilo lehčí, nejen že líp vypadám, ale i se líp cítím.
Dokonce držíte každý rok nějaký půst, je to pravda?
Ano, pravidelně jednou do roka si ho naordinuju. Celkem trvá dvacet dní, ale fáze, kdy jste úplně bez jídla, jen deset. To pijete jen šťávy s obsahem důležitých minerálů, jinak nic. Zní to možná brutálně, ale je to celkem v pohodě zvládnutelné. Většinou ho tedy držím, když nemám příliš mnoho práce, protože jsem pak přece jen víc unavená. Názory na tyhle půsty se různí, někdo je úplně proti. Ale já to mám na sobě vyzkoušené a vím, že mi to vždy udělá dobře.
Snad každá žena si v dospívání projde obdobím, kdy se sebou není spokojená. Měla jste i vy nějaké komplexy?
Měla. Dokonce to dospělo tak daleko, že jsem téměř spadla do anorexie. Bylo to kolem šestnácti sedmnácti, kdy to tělo začíná získávat ženské křivky. Tehdy mi jeden člověk řekl, že bych měla zhubnout. Byla to celkem nevinná poznámka, myslel to dobře. Argumentoval tím, že nejsem typ herečky, které by kila navíc slušela, protože se v nich ztrácím. Nebyla jsem vysloveně tlustá, prostě taková baculka. Ale hrozně se mě to tehdy dotklo…
Jak jste to tedy řešila?
Rozhodla jsem se, že zhubnu. A jedny prázdniny jsem pak nejedla nic jiného než meloun a sem tam rybu. Navíc jsem hrozně moc cvičila, jezdila na kole… A opravdu se mi podařilo spoustu, spoustu kil shodit.
To už ale taky není úplně hezké…
To není, ale já už to v tu chvíli nevnímala. Když na mě někdo koukal, netušila jsem, že je zděšený, brala jsem to jako obdiv. A pořád jsem měla pocit, že bych ještě trochu zhubnout mohla, že jsem tlustá… Dokonce jsem si k tomu pomáhala zvracením, až tak daleko to došlo. Nikomu jsem se s tím nesvěřila, byla jsem na to sama.
Jak se vám to podařilo překonat?
Naštěstí mi zbyla trocha rozumu a nakonec jsem to překonala sama. Když už moje tělo přestalo zvládat jídlo zpracovat a zvracela jsem samovolně, tak jsem se lekla a řekla si dost. Přišlo vzpamatování a podařilo se mi z toho kolotoče vystoupit. Díky tomu si ale uvědomuju, jak málo dívkám v tom věku stačí, aby do toho spadly. Stačí hloupá poznámka, nevinný vtip na jejich adresu a může to skončit tragicky. Já se díkybohu nikdy nedostala tak daleko, ale je spousta holek, co se vyhladoví k smrti.
Dnes už jste se sebou spokojená?
V zásadě ano, ale samozřejmě se řeším, jako každá žena. Spousta věcí by z mého pohledu snesla vylepšení. (směje se) Byly i doby, kdy jsem se sebou byla spokojená míň, nicméně to nikdy nedošlo do fáze, že bych ze sebe díky injekcím nechala dobrovolně udělat nehybnou masku jako některé kolegyně, které už se nedokážou ani usmát. (směje se) Své blízké jsem instruovala, že kdyby mě někdy něco takového napadlo, ať mi to za každou cenu rozmluví. Mám ráda ženy, které umí stárnout s grácií. Například taková Emília Vašáryová, to je nádherná žena a vrásky jí vyloženě sluší.
Také jste jednou z tváří pochodu proti rakovině prsu. Vy sama chodíte na prohlídky pravidelně?
Ano, v tomto jsem velmi zodpovědná a měla by být každá žena. Protože u těchto onemocnění je nejdůležitější je zachytit včas. Navíc tím, že je tatínek lékař, mi všechny možné prohlídky vždy připomíná. Sice se pokaždé bojím, že mi něco najdou, ale ta prevence je důležitá.
Už jste nějaký nález měla?
Ano, týkalo se to právě rakoviny prsu. Proběhla i biopsie a velmi jsem se tehdy bála. Ty dva týdny čekání na výsledky byly hrozné. Naštěstí to ale nebylo zhoubné, dobře to dopadlo. Tím víc jsem si ale díky tomu uvědomila, jak jsme křehcí a jak málo stačí, aby se nám totálně obrátil život vzhůru nohama. Chodit na prohlídky, to je to nejmenší, co pro sebe můžeme udělat. Proto jsem se také stala tváří pochodu a to bych také chtěla lidem vzkázat. Aby se měli rádi a starali se o sebe, stojí to za to!
VIDEO: Sexy Slovenka Norisová: Kvůli krimi seriálu jsem se musela učit česky
Sexy Slovenka Norisová: Kvůli krimi seriálu jsem se musela učit česky Tereza Kühnelová, Jan Jedlička
