Scházíme se v deset dopoledne, co už jste stihl?

„Nasnídat se, odvézt dceru do školy, přijet do práce, vyřídit e-maily a udělat něco základního.“

Co obvykle snídáte?

„V poslední době takovou speciální kaši, směs semínek, ovoce, trochu javorového cukru. Dělá mi to dobře na zažívání, ale není to ideální snídaně pro každého.“

Proč ne?

„Protože model ideální snídaně podle mě neexistuje – vždy záleží na konkrétním člověku a situaci, ve které se momentálně nachází. Například hůře stravitelná míchaná vajíčka se slaninou a chlebem mohou být skvělou nedělní snídaní, kdy dopoledne strávíte doma v klidu. Ale pokud vás čeká náročný den plný stresu, jsou naprosto nevhodná.“

Co byste doporučil?

„Cereální kaši nebo celozrnné pečivo se šunkou, sýrem a trochou zeleniny. Na tři hodiny vás to zasytí, a přitom neodrovná. Proto je důležité tyto souvislosti znát a díky tomu zvolit správné jídlo.“

A opravdu je snídaně tak důležitá, jak se říká?

„Člověk by měl snídat vždy. Obecně platí, že čím dříve vstáváme, tím musí být jídlo lehčí. Ale záleží i na biorytmu. Skřivani potřebují vydatnou snídani mnohem víc než sovy, u nichž je příjem i výdej posunut do odpoledne.“

No, znám řadu lidí, kteří až obědvají, a přitom jsou štíhlí a energie jim nechybí.

„Protože je to hrozně individuální. Měl jsem dva přátele a oba dva žili stejně strašným životním stylem. Ani jeden nesnídal, ani jeden neobědval, oba dva těžcí kuřáci a konzumenti kafe, oba dva bez pohybu, ve stresové práci a oba dva jedli jen večer, kdy se přežírali. Jednomu z nich bylo 35, byl tlustý, nemocný a vypadal na 50. Druhému bylo 50, vypadal na 35, byl zdravý, štíhlý a působil, jako by sportoval každý den. Když dva dělají totéž, často to dopadne jinak. Pokud by se měl horník stravovat podle všeobecně platných zásad, pravděpodobně v dole umře pro absolutní nedostatek energie. Proto se tak strašně bráním univerzálním návodům a radám.“

Jak si vysvětlujete, že Češi patří k nejobéznějším nejen v Evropě?

„Podle mého to souvisí s naší historií. Nikdy jsme nebyli bohatý národ, byli jsme hladovější. A když po válce mizely přídělové lístky, začali jsme si dopřávat, což umocnila éra Gustáva Husáka. Ještě si pamatuju zasedání, kde se mluvilo o zvýšení životní úrovně, o kolik víc se spotřebovalo masa, mléka, vajec. Ale má to ještě jeden aspekt.“

A to?

„Žijeme v tom, že všichni máme na zdraví nárok, že zdravotnictví musí být dostupné všem a zadarmo. Takže většina z nás na svoje zdraví a kondici kašle. Není tady větší společenský tlak, preventivní politika, abychom se o sebe začali trošku víc starat. Pořád je pro člověka – z jeho kapsy – léčení levnější, než kdyby se sám víc věnoval prevenci.“

Nevidíte to moc černě?

„Spolupracuji s největší gastronomickou firmou, řešící závodní stravování, objíždím jejich provozy. A vidím, že i když mají strávníci na výběr zdravé čerstvé jídlo a »jídlo klasické české kuchyně«, jako třeba řízek s bramborovým salátem, většina zvolí jídlo nezdravé a těžce stravitelné, s příliš vysokou energetickou hodnotou. Já bych takové zaměstnance ve své firmě nechtěl.“

Proč?

„Protože by mne okrádali tím, že by po takovém jídle odpoledne jen dřepěli a napůl chrápali. Také by byli častěji nemocní a celkově méně výkonní než ti, kteří mají k sobě pozitivní vztah a starají se o sebe.“

Takže byste zakázal k obědu řízky a omáčky?

„Jsou dvě cesty. Edukativní, která je tu dlouho a nic moc nepřináší. Druhá je regulační a velmi trnitá, což dokazuje hysterie kolem pamlskové vyhlášky, kterou považuji za dobrý krok, pokud se doladí. Může to pomoci dětem i rodičům.“

Čím si tu hysterii vysvětlujete?

„Jídlo je tady pomalu největší hodnota. Kdyby v listopadu 89 Ústřední výbor KSČ oznámil zdražení potravin, nikdo by na náměstích nebyl, protože by všichni nakupovali do zásoby. Ale mám pro to i jisté pochopení: Mnoho lidí je tak unavených, znechucených a vystresovaných ze vší té honby za vším, že jídlo se pro ně stalo jejich poslední radostí.“

Když se vrátíme k obědům – co by si tedy měl člověk dát, pokud většinu dne stráví v kanceláři?

„Něco lehkého. Rybu s přílohou, zeleninové saláty s trochou bílkovin v podobě dobře stravitelného sýru, masa, šunky, k tomu pečivo nebo třeba pečené brambory, vhodné jsou i různé velké obědové polévky, v nichž je maso, nudle, zelenina. Pro toho, kdo sedí na zadku, nemůže být nejtěžším jídlem z celého dne oběd, ale večeře, kdy si mohu dát i ten hovězí steak, protože jsem v klidu (snad) a jsem schopný ho dobře strávit.“

Večeřet by se mělo nejpozději v šest, sedm?

„Když půjdete spát kolem desáté, tak ano. Ale pokud jste sova a usínáte v jednu v noci, klidně si kolem desáté dejte ještě něco malého – kysaný mléčný výrobek nebo třeba ovoce.“

Sladké ovoce takhle večer? Slyšel jsem, že by se mělo jíst jen dopoledne.

„To je blbost. Když vám někdo něco takového říká, vždycky se zeptejte proč, ať vám dá logický argument. Vždyť za půl hodiny je strávené, je lehké, obsahuje samou vodu a trochu cukru - a samozřejmě ještě celou řadu zdraví prospěšných živin. Pochopitelně si ho nesmíte vzít kilo.“

Zmínil jste přílohy. Jak se díváte na jejich vynechávání?

„Pokud chcete zhubnout pět kilo do svatby a pak je v klidu přibrat zpátky, čert to vem. Pokud chcete na začátku rychle zhubnout a víte, jak se začít stravovat po dvou třech týdnech, může být. Ale jinak je to kravina.“

Proč?

„Když ze svého stravování vyhážete všechny sacharidy a máte správné množství bílkovin a tuků a doplňkové množství zeleniny, hubnete poměrně rychle, protože organismus je v náhradním energetickém režimu, ketóze, kdy tuk se stává de facto náhradním palivem. Ale je otázka, kdo a jak dlouho si to může dovolit a co nastane poté. Jo-jo efekt tam může být výrazný.“

A jíst celoživotně bez příloh?

„A proč? Aby byl zdravý člověk štíhlý, nemusí vynechávat přílohy.“

Sešli jsme se ve vašem centru. Jakou první otázku klientovi obvykle pokládáte?

„Jsou dvě. Proč je tady a proč – a to je mnohem důležitější – to chce.“

Co obvykle slyšíte?

„Nejčastější je, že potřebují upravit váhu. Druhá skupina cítí, že jim dochází energie, bojí se o zdraví. A pak je tu skupina aktivních lidí, kteří pro sebe chtějí udělat ještě něco navíc, kteří si uvědomují, že třeba ještě trochu plavou v jídle.“

Když někdo přichází s váhovým problémem, tak mu poradíte, jak zhubne?

„Ne. My jídelníčky nebo rady vedoucí jen ke zhubnutí nedáváme. Na to jsme příliš drazí a sofistikovaní. V první řadě řešíme příčinu. Tedy proč má kila navíc.“

A to zjišťujete jak?

„Pomocí dotazníků, testů, a především společného povídání na téma: Kde a kdy byly v životě přelomové zlomy spojené s váhou? Co se vám v té době v životě dálo? Co si jídlem kompenzujete…? Důležité je nechat klienta mluvit, nechat ho přemýšlet, dát mu prostor, aby se v sobě mohl bagrovat, aby pochopil, kde a proč v minulosti nastal problém, že se přestal starat sám o sebe, sám sebe začal odsouvat do pozadí.“

Možná odhalíte příčinu, ale sám jste zmiňoval, že důležitější je motivace. Existuje něco jako optimální motivace?

„Úplně jednoduše: Chci žít kvalitní život. Chci být svobodný. Protože obézní člověk je zajatec ve vlastním těle, se kterým se pere, které nemá rád. Je zajatec svého zdraví, je zajatec svého šéfa, kterému nedokáže říct ne, je zajatec své manželky, která ho třeba drtí… A on maká a často žije život někoho jiného. Až když se rozhodne, že už nechce být obětí, ale žít svůj život, má šanci zařadit se mezi těch zhruba 5 procent, kterým se opravdu podaří zhubnout a váhu si udrží. Protože začne nejvíc řešit sám sebe, své zdraví, svou kondici, což znamená být trochu sobec.“

Sobec?

„Ano. Abyste mohl být co platný pro své děti, vnoučata, ostatní, abyste byl aktivní, musíte na sebe myslet. Podstatou je zbavit se závislosti, protože jakákoliv závislost – na jídle, alkoholu, cigaretách, vztazích – je smrtící. Cílem je pomalu se stávat nezávislým. Být samostatnou jednotkou, existovat sám se sebou, mít radost z toho, že žiju, užít si to.“

Jak dramaticky vaši klienti mění své životy?

„Někteří bouchnou do stolu a ostatním dají stopku s tím, že teď se budou věnovat sami sobě. Ale to většina neumí, protože v tom není vychovávaná. A tak se učí věci v životě měnit postupně a na dílčích změnách si budují své sebevědomí a uvědomují si svou cenu.“

Nečekal jsem, že tak bude mluvit výživový poradce.

„Vystudovat třeba nutriční terapii je fajn, je dobré mít znalosti o jídle, ale mnohem důležitější je vnímat člověka naproti vám.“

Změnil jste přístup za těch třicet let, co se výživě a hubnutí věnujete?

„Výrazně. V kulturistice, které jsem v 18 letech nějak propadl, platila teze, že 70 procent výsledku je výživa, 30 trénink a nic jiného se neřešilo. Tomu jsem podřizoval i práci, na začátku jsem byl striktní, až dogmatický, že právě dobrá výživa z nějakých 70–80 procent zajistí zdraví, spokojenost a výkonnost.“

Ale pak přišel zlom?

„Protože potřebuju věci chápat, začal jsem se v tom vrtat a přicházel na to, že je to trochu jinak a všechno není jen o jídle. Že to, jak se stravujeme, je ve většině případů výsledkem toho, jak žijeme, jaký máme hodnotový systém a vztah sami k sobě a jak nás ovlivňují naše emoce a pudy.“

Projevilo se to i v pořadu Jste to, co jíte?

„Zpočátku jsme s Kateřinou Cajthamlovou řešili jídlo a pohyb. Bořili jsme mýtus »Chceš zhubnout, nežer«. Říkali jsme, že se musí jíst kvalitně, vyváženě. Bylo to poplatné době. Kateřina se do toho snažila tlačit i psychiku, ale doba na to ještě nebyla zralá.“

Vybíráte si nyní typově jiné účastníky než v prvních sériích?

„Nepochybně. Od vysmátých účastníků »Já si to zkusím a bude sranda« jsme se dostali k těžším příběhům. Chceme, aby se v tom divák poznal, aby si řekl: to je moje, v tom já žiju a tady mi nabízejí řešení.“

VIDEO: Co jíst a co nejíst, když chceme zhubnout?

Video
délka: 08:16.72

Rozhovor Redakce Blesk TV

Jak náročné jsou castingy do pořadu?

„Hodně. Lidé při nich často pláčou, protože si mnohdy už na castingu uvědomí, jak a v čem žijí…“

Dokážou vás pak během natáčení překvapit?

„Skoro vždycky. Třeba Máchovi, jejichž příběh už diváci viděli. Na castingu jsme je měli za šťastnou rodinku, která ve vztahu zlenivěla a začala si dopřávat, což se projevilo na jejich váze. Po prvním natáčecím dni už to tak růžové nebylo.“

V díle to bylo jen naznačeno...

„Společně s psycholožkou Laurou Janáčkovou, která na pořadu nově spolupracuje, jsme si s nimi bez kamer na dvě hodiny sedli. Problém byl v tom, že ona nechápala jeho a jeho pohled na věc, on nechápal ji a její argumenty, takže si nebyli schopni mnoho zásadních věcí vhodnou formou říci a bobtnal konflikt.“

Pomohlo, že s nimi seděli dva poradci?

„Spíš prospělo, že tam byl druhý muž a druhá žena. Byli jsme schopni se s Laurou i chytnout, říct si naše názory, oni se v tom našli a jak ty spory začali řešit, jejich vztah dostal nové otáčky. A i když od natáčení uběhl skoro rok, pořád to drží.“

Říkal jste, že většina vašich klientů se neumí věnovat sama sobě, protože v tom není vychovávaná. Problém je v rodině?

„Přesně tak. Vychovat kvalitního, zdravého, výkonného a sebevědomého člověka je ten nejdůležitější a nejtěžší úkol, ale žádné školy na to bohužel nejsou. A tak buď napodobujeme rodiče, nebo – pokud nás štvali – snažíme se dělat pravý opak. Je snadné teoreticky říct, že nejdůležitější je dávat velké množství lásky a současně nastavit mantinely pravidel. Ale právě vhodně lásku projevovat a trvat na dodržování pravidel je pro mnohé z nás problém…“

A vám se to daří?

„Někdy blbě. U mne převažuje velká láska. Mám dvanáctiletou dceru a často povolím mantinely pravidel. A vím, že to pro ni není dobré. Protože vnímá, že jako dívka dokáže svého mužského vzora (tatínka) dotlačit tam, kam občas potřebuje. A na to si zvyká, a jednou v dospělosti jí to může začít dělat problém v jejím partnerském vztahu. Ale teď se snažím na tom pracovat, protože se mi co nevidět narodí syn a u něj budu muset být ve výchově mnohem důslednější, protože budu jeho prvním mužským vzorem.“

Chcete na něj být i drsnější, přísnější?

„Také, což ale nevylučuje láskyplnost. Jen bych mu hrozně nepomohl, kdybych dopustil svým přístupem, aby z něj vyrostl mamánek a bolestín. Já říkám, že naše západní společnost má málo správných chlapů. Chtěl bych, aby se zařadil mezi ně.“

Jaká je vaše definice správného chlapa?

„Slovo dělá chlapa. Není to kejklíř, který kličkuje, aby byl se všemi zadobře. Dokáže říci svůj názor a stát si za ním, ale netlačit jej násilím všem. Lidem kolem sebe umí dát svobodu, která ale není nezájmem. Má přehled. Není to agresivní idiot, ale když je potřeba, ve správný okamžik dokáže použít sílu. Jsem rád, že jsem si na svého syna počkal do svých 48 let, předtím bych to nezvládl, a i teď budu mít asi honičku.“

 

Petr Havlíček v pořadu Vím, co jím: Tmavé pečivo se hodí k hubnutí? Zapomeňte! Je to složitější.

Video
délka: 05:41.12

Tmavé pečivo se hodí k hubnutí? Zapomeňte! Je to složitější. Vím co jím

Ani po jídle v restauraci nemusíte přibrat. Co si dát třeba k pivu?

Video
délka: 09:35.60

Ani po jídle v restauraci nemusíte přibrat. Co si dát třeba k pivu? Vím, co jím

Petr Havlíček v pořadu Vím, co jím: Mléčné výrobky obsahují příliš mnoho přidaných cukrů.

Video
délka: 04:31.68

Mléčné výrobky obsahují příliš mnoho přidaných cukrů. Vím, co jím

Fotogalerie
8 fotografií