8°C
Paní Hegerová, před pěti lety jste řemeslo pověsila na hřebík. Proč?
„Protože každý koncert už pro mě znamenal velký stres. Věděla jsem, že lidi zaplatili, aby mohli se mnou moje písně prožít, a už jsem se potřebovala tři hodiny před vystoupením plně soustředit a být v klidu. No a pak mi také našli tři bulky na krku, jedna musela ven. Pamatuju si, jak pan doktor říkal, dám vám tu jizvu do vrásky… No a já po té operaci nemohla zpívat.“
A byla jste doma, bez stresu, v pohodě…
„Ano, a přestože jsem tehdy měla spoustu vyprodaných koncertů, zavolala jsem své manažerce Daně Skalové: Dano, mám pro tebe jobovku, já potřebuju všechny koncerty zrušit! Chci skončit! Bylo to velmi složité, ale podařilo se, a já začala konečně žít v klidu. Konečně jsem si začala užívat život s mojí milovanou francouzskou buldočkou Babuškou.“
Jak se tedy mohlo stát, že jste před rokem a půl dostala infarkt, byla jste v bezvědomí a z umělého spánku jste se probudila jenom jako zázrakem?
„To jsem se taky v Nemocnici Na Homolce, když jsem se probudila, zeptala. A pan doktor mi řekl: To jsou ty nevysvětlitelný věci. Jsem tedy tu, ale už jenom nedopatřením. Nemůžu chodit, klouby zlobí a jsem uvězněna doma. Jsem odkázána na hole a přitom mám schody i do bytu. Kadeřník, manikúra i pedikúra už musí za mnou domů.“
Paní Hegerová, není opravdu škoda, že už nezpíváte? Chodit můžete stěží, ale hlas vám slouží stále stejně a je stále nádherný…
„Není to škoda. Já měla celý život ráda opery a zpěváky, kteří doopravdy umí zpívat. O sobě jsem neměla nikdy valné mínění. To, co ze mne šlo, jsem nikdy nepovažovala za hezký zpěv. A jestli to na vás působilo dobře, tak za to já nemůžu. Já mám čisté svědomí jen v jednom, a to že jsem si úzkostlivě hlídala dobré texty.“
To ale přece můžete dál…
„Nemohu. Když jsem chvilku učila, tak jsem všem zdůrazňovala: Jedno slovo vám nesmí spadnout na zem, musíte být soustředění! A to je právě to, co mne poslední dobu mé kariéry tak unavovalo a stresovalo. Proto jsem se veřejné činnosti tak ráda zbavila. Teď jsem v klidu, mám už na to nárok…“
