S vámi se život nikdy nemazlil. V osmdesátých letech jste dokonce šest měsíců strávila v pankrácké věznici. To, když vám přišly nedopatřením na účet peníze, něco kolem milionu korun, které patřily Karlu Gottovi. Mohla za to česká abeceda. Respektive to, jak v ní jsou písmena seřazena po sobě. Po G následuje H...
„Ano. Byl to, myslím, obnos za roční práci. Jenže já nevěděla, že nejsou moje. Já tady na ty věci, jako jsou papíry a účty, nikdy neměla hlavu. Ty peníze na mém kontě skončily omylem od agentury, ve které jsem byla v seznamu hned za Karlem. To ale byl jenom začátek důvodů, proč mne zavřeli.“
A co bylo dál? Soud vám tehdy připočítal i všechny vaše »prohřešky« proti režimu, viďte?
„Jo, tenkrát do Prahy přijelo auto ze západu s disidentskými knížkami. A oni mysleli, že v tom mám prsty. Věděli vždycky, že nejsem jejich, a mysleli si, že jsem zřejmě ty peníze utratila za tu dodávku. Víte, ale já už si na to špatně vzpomínám. Špatné věci, aniž bych se o to snažila, zapomínám.“
A pamatujete, jak jste se dostala na Pankrác?
„Bydlela jsem v Dejvicích a jednoho dne pro mne přišli dva pánové, že pojedeme na prokuraturu. Z té prokuratury mě odvezli už přímo na Pankrác. Bylo to v zimě, protože jsem měla holínky, kozačky, jak se tomu říká.“
A ve vězení jste strávila půl roku. Jak jste to přežila?
„Měla jsem tam takovou spoluvězeňkyni, které jsem měla snahu se vypovídat. A ona na mne křičela: Mlčte, neříkejte mi nic! Samozřejmě byla na mne nasazená a měla za úkol mě zpovídat. Já jí ale stejně všechno řekla. A jak jsem to přežila? Snažila jsem se tam to naše bytí zpříjemnit. Třeba jsem koupila voňavé mýdlo a ten závěs, který u záchoda sloužil místo dveří, jsem v něm vyprala. Všechno nám to tam potom vonělo. Taky jsem tam dělala ažury – výšivky, abychom snídaly na prostírání.“
A jak prosím vás?
„Požádala jsem o hadříky. Naštěstí jsem u sebe měla verzatilku a s tím jejím vrškem jsem z hadříků vytahovala nitě. Dělala jsem ažury a měly jsme krásné anglické prostírání. Sušila jsem ho potom pod oknem, kde svítilo sluníčko, takže bylo krásně vybělené. Mám ráda krásné a pohledné věci. Jednou týdně jsme se koupaly a já přiznám, že jsem v koupelně ukradla ručník. Ten jsem potom přehodila přes záchodovou mísu a na ni jsem postavila lavor na mytí, aby to bylo pohledné. Také jsem tapetovala.“
A čím?
„Měla jsem tam předplacené časopisy a v nich byla botanika. Krásné obrázky kytiček. Tak ty jsem vytrhávala a zubní pastou, to jsem se tam naučila, jsem potapetovávala ty hnusný bedýnky, ty ošklivé zelené skříňky. Hned bylo útulněji.“
A co vás ještě vězení naučilo?
„Telefonovat skrz WC tou rourou. Myla jsem záchod a v té rouře najednou slyším: Haničko, zdravím vás! Ohromné věci jsem v tom vězení zažila. Třeba koňovat. To napíšete dopis, papírek upevníte na tyčku, vystrčíte z okna a rozhoupete ji a dopis se nakonec dostane to těch správných rukou. To je život. Když vidím nějaký film z vězení, uvědomím si, že spousta lidí ho nemůže chápat, když to nikdy nezažili.“
A když jste vyšla po půlroce ven?
„Měla jsem holínky, bylo léto a bylo mi v nich horko. Ale doteď si nemohu na nic stěžovat. Hodně mě to obohatilo. A dodnes si vážím toho, že můj byt má kliku u dveří, kterou ty dveře mohu otevřít a zavřít. A že se můžu podívat na hodinky a vědět, jestli je ráno nebo večer. Ve vězení jsme se řídily sluníčkem, které do cely vstupovalo přes mříže. Zeptaly jsme se dozorčího, kolik je hodin, on nám odpověděl a my udělaly čárku na zeď, a potom už naše hodiny bylo jenom slunce.“
