9°C
Přichází na rozhovor do příjemné kavárny v centru Prahy a hned při pozdravu překvapí, když poruší jedno z největších tabu etikety. Zeptá se fotografky na její věk. „Je to strašné faux pas, ale nikdo by se mi nedivil, kdyby paní fotografku viděl. Vypadá neskutečně mladě.“
Nesvazuje vás důsledné dodržování etikety?
„To je častý omyl, etiketa nesvazuje, etiketa nám dává jistotu. Když víme, jak se máme chovat, cítíme se lépe, jistěji a svobodněji, než když netušíme, co máme dělat. Zda se můžeme napít, kam máme dát ubrousek a jak uchopit sklenici. Zkušený řidič jede přece bezpečněji, může se uvolnit, chová se přirozeně, nezkušený řidič je nejistý, drží se křečovitě volantu, nebaví se s vámi, pro spolucestující je taková jízda spíš nepříjemný zážitek. Etiketa je životní styl.“
Co vaši přátelé, nejste v jejich očích »suchar«?
„Nejsem suchar a moji přátelé to dobře vědí. Etiketa nás vede k tomu, abychom byli dobrými společníky, jen tak budeme úspěšní v byznysu i osobním životě. Lidé, kteří se chovají ohleduplně a pozorně k ostatním, jsou oblíbenější než burani.“
Jaký byl Ladislav Špaček před tím, než se změnil v ikonu etikety?
„U mě nedošlo k zásadnímu přerodu osobnosti. Pokud se chcete věnovat práci na určité úrovni, musíte mít k tomu dispozice. Mít to takzvaně »v sobě«, což se u mě projevovalo od mládí.“
K takovému chování ale musí být člověk veden od dětství…
„Tatínek byl velký gentleman. Měl několik obleků, každý na něco jiného. Věděl, že šedý se nosí přes den, černý měl na večery. Pokaždé, jakmile šel ráno pro noviny, se oblékl do obleku s kravatou, která byla v devadesátých letech ještě povinná.“
Existuje něco, za co se dnes stydíte?
„Když se teď dívám na fotky staré třeba dvacet, třicet let, tak se občas velice stydím. Jsem tam jen v šortkách mezi lidmi na městské ulici. To je přímo skandál, takové oblečení se nosí pouze do přírody nebo k vodě. Nebo jsem nosil košili s krátkým rukávem, a to je nemístné. Takový ohoz se hodí maximálně v odpoledních hodinách na zahradu. Rozhodně to není společenské oblečení. Je přímo neetické, abychom si takovou košili vzali večer do společnosti, a to ani pod sako.“
Tomu říkáte faux pas?
„Ano, to jsou drobné prohřešky, které se mi občas objeví ve vzpomínkách na mládí nebo je vidím na fotografi ích. Ale to hlavní, jako je galantnost vůči ženám, takt, empatie… to jsem měl v sobě prakticky celý život. Nemusel jsem se přetvořit.“
Kdy jste se rozhodl věnovat etiketě profesionálně?
„Vlastně teprve nedávno, když jsem skončil na Hradě.“
Kde jste dělal tiskového mluvčího prezidentu Havlovi.
„Ano a tam jsem měl možnost večeřet se všemi korunovanými hlavami, takže jsem to vybrané chování viděl. Když jsem pak odešel a nemusel si toho svého prezidenta »hlídat«, začal jsem si všímat více lidí a zjistil, jak jsou bezradní.“
Jakou bezradnost máte na mysli?
„Neumí si ani nabrat plátek šunky z rautu, o tom, jak drží příbor či skleničku, nemluvě. Řekl jsem si »vždyť já tohle všechno umím«. Více jsem se tedy na etiketu zaměřil.“
Jak jste začínal?
„Natočili jsme se synem pořad Etiketa. Později jsem začal psát knihy, kterých už je momentálně devatenáct. A nakonec jsem se začal věnovat přednášení.“
Chodí na vaše přednášky hodně lidí? Zdá se mi, že se s etiketou moc lidí neztotožňuje.
„Zájem velmi stoupá, mám plný diář až do ledna, což je skvělé. Firmy se zajímají, jak vypadají jejich manažeři, jak vystupují. Konkurence mezi službami stoupá a firmy se snaží nabízet to nejlepší. Také si zvolíte raději člověka slušně oblečeného a s vybraným chováním než nějakého šaška v teplákách.“
Jaký máte obecně názor na muže a jejich styl?
„Muži to mají trochu stereotypní. Všichni na večírku vypadají stejně. Žena je ten netušený kreativní prvek, odpovídá za to, jaká bude úroveň páru. Muž je její vizitkou. Vezměte si třeba vévodkyni Kate. Čtyři miliardy lidí čekaly na to, až se objeví, až uvidí její róbu. Co William, ten v té uniformě běhá pořád.“
Často u mužů v obleku chybí kravata, je to v pořádku?
„Říká se tomu »izraelský protokol«. Dokonce Obama si tak získával příznivce, je to ležérní, odlehčená forma. V dnešní době už to není nic špatného, ale když se podíváte na starší filmy, nikoho bez kravaty neuvidíte. Jedná se o aktuální módní trend, chodí tak i ministři na setkání vlády, což už mi přijde moc.“
Umí si mladá generace mužů ještě uvázat kravatu?
„Na svých seminářích zjišťuji, že spousta neumí. Je to tím rychlým vzestupem ležérního stylu a je to škoda, kravata byla symbolem gentlemana.“
Pak je tu ještě motýlek, to je jednodušší verze. Nosí se ještě?
„Ten může být samozřejmě náhradou za kravatu. Ke smokingu či fraku se nosí jedině motýlek. Ovšem tento styl vyznávají muži, kterým nevadí pozornost. Ti mají touhu po určité osobnosti. Teď mne napadá zrovna Karel Schwarzenberg, Vladimír Železný nebo kardiochirurg Jan Pirk. Tito muži vědí, že budou s motýlkem nápadní, ale nevadí jim to.“
To jsou muži, jak je to s ženami? Říkal jste, že ony jsou ten kreativní prvek.
„Ano, to jsou. Ovšem nepotřebují tolik radit jako muži. Odmalička se o módu zajímají. Muži ne, proto také mají přesně předepsané, který knoflík má být zapnutý. Mají daná pravidla, aby se svou róbou nemuseli tolik zaobírat. Žena to nepotřebuje, ta nad tím naopak přemýšlí.“
Říkám si, jak to chodí u vás doma...
„Pro mě je to profese, ale neznamená to, že chodím spát v obleku nebo že nejdu do hospody. Nechodím v kvádru dvacet čtyři hodin denně. Takže i moje žena a děti vedou normální život. Můj syn je dokonce velice vzdálen modelovému typu etikety. Je to bohém a dcera také nechodí v kostýmu. Ale pochopitelně z domu mají vychování, jak se správně stoluje, že večer se nosí jen černý oblek a můj syn si umí uvázat kravatu.“
Večer jiná barva obleku nepřipadá v úvahu?
„Určitě ne. Tendence směřuje k ležérnosti už dlouho, odložili jsme dvouřadová saka, nosíme jen jednořadová. Používáme jen opasky, šle už ne, odkládáme kravaty. Přece jen by to mělo ale mít svou hranici. Byl jsem na filharmonii a vedle mne seděl muž v zeleném svetru, ten člověk dával najevo, že koncert v Rudolfinu je pro něj něco jako jít do hospody s kamarády.“
Necítíte se zvláštně mezi lidmi, když chodíte stále upravený podle etikety? Přece jen, v dnešní době už tak chodí málokdo.
„Tak samozřejmě, taky se trochu musím přizpůsobit většině. I já chodím u moře v šortkách, ale do restaurace rozhodně ne. Většina dědečků dříve rozlišovala žánry situací. Jinak se oblékali do divadla, do práce, na nedělní procházku, na návštěvu k přátelům. Dneska na sebe navlíkneme jediný outfit a v tom jsme celý den. Zmizelo stylové rozlišení, lidé jsou líní.“
Líní v čem?
„Převlékat se. Říkají si »je to jedno«, ale není. Až v dnešní době je to každému jedno. Já si i u moře beru na večerní procházky dlouhé kalhoty, košili s dlouhým rukávem, který si mohu vykasat. Je to mnohem víc sexy než košile s krátkým rukávem. A hlavně, ukazovat chlupatý končetiny u mužů, tam už musíme opravdu zvážit, kde si to můžeme dovolit.“
Po celou dobu máte lokty na stole, je to tak správně?
„Ruce v klíně jsou etická neslušnost. Dříve rytíři museli mít ruce na stole, aby král věděl, co dělají, a nemohlo se stát, že vytáhnou z rukávu zbraň. Mimochodem, žena by měla sedět v první třetině židle, aby byla vzpřímená. Žena nesedí u stolu, aby se najedla, ale aby byla krásná.“ (smích)
Dáte si klidně rychlé občerstvení na ulici nebo třeba ve fastfoodu?
„Na ulici nejím, to bych se pobryndal, znám se. Ale do »mekáče« chodím často, na 66. km D1 mě tam vidí každý týden. Není problém jíst rukama, je důležité vědět, kde si to můžeme dovolit…“
Očima autorky
Ze setkání s panem Špačkem jsem měla obavy. Člověk si v jeho přítomnosti připadá jako pod drobnohledem. Po nějaké chvíli, co jsme si povídali, jsem ale došla k závěru, že je to naprosto normální člověk. Nesouhlasím s ním ve všem, ovšem určitá dávka jeho galantnosti by neuškodila nikomu.
