Poprvé vás diváci zaznamenali v seriálu Ordinace v růžové zahradě, kde jste strávila pár let. Po vašem odchodu asi každý očekával, že se začnete objevovat jinde, po vás se ale slehla zem. Co se stalo?
To je pravda. I já jsem čekala, že se objeví další nabídky na natáčení, ale nepřišly. Dřív jsem to docela řešila, že asi nejsem dost dobrá… Dneska už to ale vnímám trochu jinak. U nás je prostě skupina »áčkových« herců, do které se zdaleka nepočítám. Ti jsou obsazovaní, protože svou práci zaprvé dělají skvěle a zadruhé za nimi už něco stojí, mají zkušenosti. Já sice už taky prošla víc projekty, ale to, co bylo tak nějak nejviditelnější, je právě Ordinace nebo teď nedávno První republika. No a úskalím bude asi i můj typ.
Jak to myslíte?
Myslím, že prostě nejsem úplně multifunkční typ, tedy vzhledově. Málokterý režisér by mi dal roli hodné holky nebo nějaké éterické bytosti. Na první pohled působím trochu od rány a možná i lehce nafoukaně. Mám prostě takové tvrdší rysy. A ten vizuál je docela zásadní. Nechci říkat, že je to vyloženě hendikep, tak to nevnímám. Třeba to, že jsem neměla zas tolik rolí mezi dvacítkou a třicítkou, vynahradí ty, které přijdou mezi třicítkou a čtyřicítkou. Je to i o věku a možná jsem dozrála do typu, po kterém zrovna bude poptávka. Anebo taky ne.
Nebylo to ale přece jen rozčarování, když jste skončila v Ordinaci, a najednou nic?
Nic jsem netočila, ale byla jsem právě na základě Ordinace oslovena Danou Homolovou na zájezdové představení, které jsme jezdili asi dva roky, a já se tam taky hodně naučila. Jsem za možnost hrát v Ordinaci velmi vděčná. Ale dostala jsem ji už ve druháku na konzervatoři, což bylo poměrně brzy. Možná je lepší cesta vzít to postupně – odchodit spoustu konkurzů, hrát menší roličky a nějak se vypracovat. Já místo toho přišla coby holka, kterou nikdo nezná, rovnou do nejoblíbenějšího seriálu. Takže se o mně začalo psát, moje jméno se objevovalo v novinách, a přitom za mnou nestála žádná pořádná práce. Nechci na to nějak zpětně nadávat, ale asi to nebyl pro další kariéru nejlepší start.
Jak dlouho tedy pak trvalo to období, kdy jste byla bez práce?
Období, kdy jsem netočila ani nehrála divadlo, trvalo necelý rok. A bylo to fakt nepříjemné. Nicméně dneska jsem za to paradoxně docela ráda. Vezměte si, že mi bylo asi osmnáct, když jsem začala točit Ordinaci. S čímž, logicky, přišly nějaké peníze, které nebyly pro lidi mého věku úplně obvyklé. No a co udělá mladá holka, když poprvé takhle vydělává? Samozřejmě nešetří. Já si jezdila taxíkem, chodila jsem na večeře, nakupovala oblečení, jela na dovolenou… Ve zkratce jsem si to dost užívala.
Myslím, že by se v tom věku řada lidí chovala stejně.
Naši pořád opakovali: Šetři si, nemusí to být pořád takový, co až přestaneš vydělávat… Jenže nad tím jsem jen mávla rukou. A pak ty krušné časy opravdu přišly, což pro mě byla neuvěřitelná škola. Vydělala jsem si předtím docela dost peněz, a najednou jsem neměla na účtu nic a nebylo z čeho fungovat, z čeho ten rok žít.
Jak jste to řešila?
Pomohli mi rodiče. Ale hrozně mi to otevřelo oči a došlo mi, jak jsem byla nezodpovědná. Věděla jsem, že se nějak živit musím, takže jsem například poté, co jsem hrála v nejsledovanějším seriálu, šla dělat komparz do pohádky.
Nenapadlo vás, že byste se začala živit něčím úplně jiným, než je herectví?
Já se toho asi nikdy úplně vzdát nechtěla, protože mám herectví strašně ráda. Nejvíc miluju divadlo, neumím si představit, že už bych ho nikdy nedělala. Ale samozřejmě, pokud mě jednou herectví neuživí, tak nebudu sedět doma a říkat si, že jsem přece ta herečka, takže radši nebudu dělat nic a nechám se živit manželem, než abych si našla jinou práci. To nepřipadá v úvahu. Takže už zkouším i jiné profese, kdyby náhodou… (směje se)
Například?
Třeba minulý rok jsem byla v produkci filmu Decibely lásky, kam mě přivedl táta, který je uznávaný filmový producent a pro mě celoživotně velký vzor. Vždycky mě to lákalo, a ač se mi nehodilo úplně časově skloubit asistentku produkce se svými závazky v divadle, nabídku jsem přijala. Mám ráda výzvy a tohle jednoznačně výzva byla. Zjistila jsem, že mě to hrozně baví, i když jsem ten měsíc a půl spala čtyři hodiny denně, přejížděla z placu v Plzni na představení třeba 200 kilometrů, pak domů do Prahy a brzo ráno opět do Plzně na natáčení. A takhle to bylo několikrát do týdne. A aby toho nebylo málo, tak jsem se shodou náhod dostala také k pomocné režii toho filmu a i to bylo super. Takže to je možná cesta, ke které docela inklinuju… Není to vyloženě o tom, že bych si hledala zadní vrátka, ale tak nějak mi ty příležitosti samy přicházejí do života. Ale mám i dost herecké práce, i když zrovna nejsem vidět v televizi. Hraju zhruba dvanáctkrát do měsíce v divadle v komediích Příběh jednoho hradu, Mafie a city, Liga proti nevěře.
Divadlem se ale prý moc uživit nedá…
Jsme zájezdové divadlo a tím se živit dá. Něco jiného je stálé angažmá, kde se bere dvanáct tisíc měsíčně. Tím se uživit nelze, ale zase je to kamenné divadlo, což je zatím můj nesplněný sen.
Nejsou v téhle branži, aby se herec prosadil, taky potřeba ostré lokty? Asi nestačí jen sedět doma a čekat, až zavolá Hřebejk.
No to asi ne. (směje se) I když natočíte pár seriálů, zrovna Hřebejk o vás nemusí mít ani ponětí. Neříkám, že je nutné mít zrovna ostré lokty, ale taky nestačí jen sedět na zadku, je potřeba pro to něco dělat. Chodit na konkurzy, volat do castingových agentur… Já bohužel nejsem z těch hereček, které se umí připomínat, na večírcích obcházet režiséry a ptát se, jestli pro ně nemá v tom novém projektu, co připravuje, roli…
Naposledy jste dostala velkou hereckou příležitost v seriálu První republika, který už jste zmínila. Režíroval ho ale váš muž, což určitě dost lidem nebylo po chuti. Setkala jste se přímo s nějakým nařčením z protekce?
Že by za mnou někdo přišel a vyloženě mi to vmetl do očí, to ne. Ale různě kolem se to samozřejmě řešilo hodně. Ze začátku jsem z toho byla docela špatná a měla jsem pocit, že všem musím vysvětlovat, že to tak prostě není… Jenže pak mi došlo, že si to stejně budou myslet dál, protože se to nabízí a je to pikantnější než možnost, že bych se na tu roli prostě hodila. A vlastně měli ti pomlouvači částečně pravdu…
Jako že šlo fakt o protekci?
Tak kdyby mě Bisi neznal jako člověka, ale jen jako nějakou Veroniku Novou, možná by mi tolik nedůvěřoval v tom, že se na tu roli hodím, že postavu Magdaleny vidí s takovou energií, jakou mám já. V tom jsem výhodu měla a můžeme to nazývat protekcí.
Nebála jste se, že budete dělat s manželem a de facto budete jeho podřízená?
Bála, a taky jsme spolu ze startu trochu bojovali. Prvních pár měsíců natáčení pro mě byl horor, protože Bisi na mě byl ostřejší než na ostatní herce, právě aby si všichni okolo nemysleli, že mi nadržuje. Čímž mi na jednu stranu pomohl, ale bylo to poměrně náročné. Když třeba Markéta Plánková zkazila záběr, bylo to: Markétko, v pohodě, sjedem to ještě jednou! No, a když jsem něco zkazila já, přišlo: Veroniko, co to zase plácáš? To ses doma nemohla naučit text?! (směje se) Ale ani on se mnou to neměl lehké, protože jsem si k němu samozřejmě dovolila víc než k jiným režisérům. Nějakou chvíli trvalo, než se to usadilo a srovnalo.
Taky jste pod taktovkou svého manžela točila milostnou scénu, což muselo být hodně zvláštní. Nebylo vám to nepříjemné?
Jakákoliv nahá scéna není kdovíjak příjemná. (směje se) Já si nahotu před kamerou rozhodně neužívám, ale zas ani nejsem nijak zarytě proti. Je to práce a rozhodně nebudu tvrdit, že bych se před kamerou nikdy nesvlékla. Je to holt součást toho, co dělám. Ale samozřejmě, když na vás u toho kouká třicet lidí, a navíc jeden z nich je váš manžel, je to… zajímavé. (směje se) Já i můj seriálový protějšek Ján Koleník jsme z toho byli dost nervózní.
A jak to tedy proběhlo?
Té milostné scéně předcházel nějaký dialog, který nám Bisi zrežíroval, a pak říká: No a ten zbytek tady nějak zahrajte. S Janem jsme na sebe chvíli koukali, pak jsme nějak začali, teď ta obrovská nervozita… No a Bisi nám to stopnul, že to není dobrý a ať to zkusíme znovu. Takže jsme tu jednu scénu nakonec točili asi čtyři hodiny a nakonec ji musel Bisi stejně zrežírovat celou. Přesně říct, kam kdo dá ruku, kdy mě Jano povalí a tak dále. (směje se)
Od chvíle, co První republika skončila, se mluví o druhé sérii. Uběhlo několik let, a pořád se netočí. Co se děje?
Mělo se začít točit už dávno, jenže přišly komplikace ohledně financí a kvůli těm se to muselo několikrát posunout. Pak se tyhle komplikace vyřešily, ale nastaly pro změnu problémy se scénářem… Teď už je ale snad konečně všechno v pořádku a jsme ve fázi, že by se v listopadu mělo začít natáčet. A dokonce nejen druhá, ale současně asi i třetí série. Takže doufejme, že to všechno klapne, byla by škoda, kdyby ne. Myslím, že se ten seriál lidem líbil, byl zajímavý dobou, ve které se odehrával, krásnými kostýmy…
Pořád tady mluvíme o vašem muži. S tím jste se dala dohromady během natáčení seriálu Vyprávěj, na čemž by nebylo nic zvláštního. Překvapivé ale bylo, jak rychle jste se pak vzali. Neodrazovalo vás od toho okolí?
Jistěže odrazovalo. (směje se) A já to chápu, kdyby za mnou s podobným nápadem přišla kamarádka, tak jí to taky asi budu vymlouvat. Protože my jsme spolu byli asi půl roku, ani ne. A to má ještě člověk růžové brýle a vlastně toho druhého pořádně nezná. My máme dnes s Bisim hezký vztah a jsem hrozně ráda, že jsme do toho šli tak brzy, protože jsme se brali v tom krásném období největší zamilovanosti. Ale taky to mohlo skončit pořádným průšvihem.
Prý jste v době seznámení byli navíc oba zadaní.
Ano. Do Vyprávěj jsem nastoupila v létě a chodit jsme spolu začali někdy v říjnu. Předtím jsme byli oba zadaní, ale protože bylo jasné, že mezi námi něco je, já jsem svůj vztah ukončila. Bisimu, jak už to tak u chlapů bývá, to trvalo o něco déle. (směje se) Takže jsme spolu asi tři týdny randili hodně natajno. Pak se rozešel i on a zeptal se mě, co dělám na Vánoce. Já vždycky trávila svátky s rodinou a ani mě nenapadlo, že by to mohlo být jinak. Jenže on mi navrhl, abychom odjeli na dovolenou do Thajska. To jsme spolu oficiálně byli asi čtrnáct dní. No a já jsem kývla.
Dovolená je pro nový vztah docela zátěžový test…
To je, ale my si to právě hrozně užívali, všechno bylo krásný a dokonalý. A už asi po třech dnech, v té děsné euforii, Bisi prohodil, že bychom se mohli vzít. Když jsme se pak vraceli do Česka, říkala jsem si, že to určitě nemyslel vážně, že to byl určitě jen produkt toho nadšení. Ale on se mě hned po návratu zeptal, kdy se teda vezmeme.
A vy jste souhlasila? Nevyděsilo vás to trochu?
Nevyděsilo. To prostě tak nějak vycítíte, že je to ten správný člověk. Měla jsem pár vážných vztahů už předtím, ale tenhle byl jiný. Viděla jsem, že je Bisi dospělý, a teď nemyslím věkem, ale uvažováním, že mě přitahuje, že je zodpovědný, protože má dítě z minulého vztahu, o které se skvěle stará, že je hodný, chytrý, má přehled… Zjistila jsem, že hodnoty, ke kterým jsem byla vedena, má stejně nastavené i on. Takže to prost ě nemohlo dopadnout špatně. (směje se) Došlo mi, že lepšího chlapa už potkat nemůžu. Takže jsem souhlasila. Dokonce jsme se chtěli vzít ještě mnohem dřív, než k tomu nakonec došlo.
Co na to rodiče?
Samozřejmě mi radili, ať si to ještě rozmyslím. Ne proto, že by se jim Bisi nelíbil, naopak, měli ho rádi hned. Ale chtěli, abychom se předtím líp poznali. My jsme to ale oba takhle chtěli, mně vlastně svatba potřeba pěti šesti letech vztahu už přijde taková zbytečná… Nikdy jsem po svatbě nijak netoužila, tak jsem si říkala, že když už se vdát, tak v té velké zamilovanosti. Teď jsme spolu tři roky a pořád je to skvělý. A ta oslovení – můj muž a moje žena – mě pořád hrozně baví. (směje se)
Takže poslední otázka se jasně nabízí: Co dítě? Neplánujete ho?
Není to o tom, že bychom dítě nechtěli. Já jsem si, když jsem byla mladší, myslela, že v osmadvaceti už budu mít dvě děti. Chtěla jsem je brzy. Teď mi bude třicet, a nic. (směje se) Jak stárnu, vnímám to jinak. Dítě hrozně chci, ale zatím se mnou mateřské pudy nijak »nemlátí«. Jsem ve věku, který je asi nejhezčí za můj dosavadní život. Něco jsem vybudovala, něčím se živím, začínám být opravdu dospělá… A ten můj momentální stav mě hrozně baví, takže bych si ho ráda ještě chvíli udržela. Dítě lidem naprosto změní život, sice v dobrém slova smyslu, ale už to pak nikdy nebude takové jako teď. A já bych si to prostě ještě ráda sobecky chvilku užila. Bisi tím, že už má syna, nijak netlačí. I když je starší než já, takže by asi druhé dítě chtěl. Ale nechává to na mně. A ono to přijde, to je jisté…
!!!
