7°C
„Jedno jí to v žádném případě nebylo, naopak. Její matka dostala při výslechu infarkt, mladší sestra, talentovaná herečka Zorka Janů, si vzala život poté, co byla kolegy vyhoštěna z tehdejšího Komorního divadla s tím, že je sestrou nacistické kolaborantky… To byly pro Lídu Baarovou největší životní rány a i ve stáří se tím často trápila,“ říká spisovatel Stanislav Motl v rozhovoru pro magazín Blesk. Ten se s Lídou scházel dlouhých sedm let, napsal o ní hned dvě knihy a věnoval jejímu tragickému osudu několik dokumentů.
Právě podle Motla, který se stal jejím osobním zpovědníkem, to byla pro krásku prvorepublikových filmů ještě větší rána než věznění v Stadelheimu.
„Víte, já už se nebojím umřít,“ řekla Motlovi jednou. „Já už mrtvá byla. Tenkrát ve Stadelheimu. Byla jsem mrtvá se vším všudy. Už mě nic nebolelo, nic mě netrápilo,“ svěřila se mu. Podle Motla jsou věci, které zažila ve vězení, natolik otřesné a kruté, že je nelze ani zveřejnit.
Za vztah s říšským ministrem propagandy křehká kráska zaplatila tvrdou cenu. Už do smrti byla tou od Goebbelse. Všichni ji měli za kolaborantku.
Poslední roky života strávila v Salcburku, kde také v roce 2000 zemřela. V posledních letech prý byla zahořklá a hodně pila. „Dostihly ji její psychické běsy, už jim nebyla schopná odolávat. A také hodně pila, svou oblíbenou fernetku, kterou si míchala se šampaňským. Ptal jsem se jí, proč tolik pije. Odpověděla: ´Kdyby vám bylo tak strašně jako mně, kdybyste prožíval ty noci plné hrůzy, dělal byste to samé...,´“ vypráví o posledních chvílích talentované herečky Motl.
Stanislav Motl se s krásnou herečkou viděl naposledy v roce 1999. Tehdy už byla Lída Baarová zbavena svéprávnosti a v péči ošetřovatelek. Nikoho nepoznávala. „Z ženy, která si ještě po osmdesátce držela svůj osobitý glanc, byla zbědovaná stařena,“ řekl. Na svého zpovědníka se dívala prázdným pohledem. Zdálo se, že ho vůbec nevnímá.
„Měl jsem s sebou ale tehdy pro ni na diktafonu nahraný vzkaz od jejího hereckého kolegy a přítele Svatopluka Beneše, a tak jsem se rozhodl jí ho přehrát,“ vypráví spisovatel.
Jakmile Baarová uslyšela jeho osobitý hlas, zpozorněla. „Liduško, já ti přeju jen to dobré… To víš, já už jsem taky dědek, už nejsem jako ten benjamínek, kterého jsi tenkrát před kamerou držela v náručí, protože já si netroufám vůbec tvrdit, že jsem tě v tom náručí držel já,“ říkal v nahrávce Beneš.
V jejích očích se objevil jas a na tváři úsměv. Jakmile vzkaz skončil, Motl poznamenal, že do ní byl zřejmě pan Beneš zamilovaný. „Do mě bylo tolik mužů zamilovaných…,“ odpověděla mu a pak její pohled znovu potemněl.
