Dana Medřická byla jednou z nejlepších českých hereček, její výkony byly fenomenální. Jaká byla jako máma?

„Taky fenomenální. (usmívá se) Já jsem si jako malý kluk neuvědomoval, že je herečka, to mi bylo jedno. Jedno mi ale nebylo, že je skvělá máma. Měl jsem ji strašně rád, a i když naši kvůli své práci nebývali často doma a já trávil čas s babičkou, dokázala mi vytvořit takový pocit domova, jako by byla pořád se mnou.“ 

Dokázala i zvýšit hlas, když bylo potřeba?

„Ona nebyla přísná, když jsem zlobil. Byla smutná a to pro mě bylo mnohem horší. Když jsem provedl něco, co ji rozesmutnilo, bral jsem to jako největší trest. Bolelo mě, že byla smutná a že jsem za to mohl já.“

Měla kvůli vám často důvod ke smutku?

„Ne, často určitě ne. Myslím, že to snad se mnou nebylo tak hrozné. (směje se) Byl jsem celkem hodné dítě. I když rodiče to možná viděli jinak… Párkrát došlo k excesům, kdy jsem jel po bytě na koloběžce a rozbil jsem vázu nebo jsem střílel z luku a prostřelil obraz…“ (směje se)

Vaše maminka, dřív než měla vás, o jedno dítě přišla. Nebyla kvůli této zkušenosti příliš starostlivá?

„Nemyslím si. Já přišel až deset let poté a nikdy jsem nepociťoval, že by naši nějak přehnaně trpěli hrůzou. Jen vím, že se máma bála, že se zabiju na motorce. Už v pubertě jsem toužil po pionýrovi a ona mi ho jednou neprozřetelně slíbila za  vysvědčení. Jenže asi nečekala, že napnu veškeré síly a  to vysvědčení budu mít tak dobré. Měl jsem, jenže ona, aby se vyhnula tomu, že by mi tu motorku vážně musela koupit, přišla s návrhem, že mi místo ní koupí psa. No a to se trefila, psa jsem chtěl dávno, takže jsem samozřejmě řekl ano. Motorku jsem si pořídil až deset let po mámině smrti.“

Vždy jste toužil být hercem, když jste v tom prostředí vyrůstal?

„Vůbec ne, naopak. Měl jsem potřebu se proti tomu vymezit, odlišit se. Podvědomě jsem se navíc určitě chtěl vyhnout nějakému srovnávání, které by mi mohlo hrozit. Nakonec o tom, že budu naše následovat, rozhodla matematika, fyzika a chemie. To byly předměty, mezi kterými jsem se jen tak tak potácel, a představa, že půjdu na gympl a pak budu muset z matiky maturovat, byla děsivá. Když jsem zjistil, že na  konzervatoři tyhle předměty nejsou, bylo v  podstatě rozhodnuto.“

Měli vaši tendenci vám pak do herectví mluvit?

„Ani moc ne. Občas něco poradili. Máma věděla, že pro začínajícího herce je nejdůležitější sebevědomí. Nikdy neřekla nic, čím by mi ho srazila. Vždycky přišla s nějakou maličkostí, kterou bych mohl udělat jinak, a ostatní že je v pořádku. O tom, co se jí líbilo, říkala, že mluvit nebude, protože bych se pak na to soustředil a už by to nebylo ono. Byla pro mě tou největší autoritou, když se to líbilo jí, mohl si říkat kdo chtěl co chtěl, ale já věděl svoje. Vždycky jsem byl nejvíc nervózní při představení, na které se přišli podívat rodiče, to pro mě byla ta pravá premiéra. Postupem času to ze mě ale opadlo, protože jsem získal chuť jim ukázat, jak mi to vlastně jde. A oni mi nikdy tu chuť a nadšení nevzali.“

A co do jiných oblastí, do těch vám máma nemluvila? Myslím třeba do holek.

„Ne, maximálně tiše trpěla. Věděla, že mluvit mi do toho je zbytečné, že si člověk musí vymáchat čumák vždycky sám. A že čím víc mu někdo bude něco vymlouvat, tím víc si bude trvat na svém. Byla to moudrá žena a tím, že mě nechala párkrát narazit, udělala to nejlepší.“

Filmy a seriály, ve kterých vaše maminka hrála, běží v televizi i dnes poměrně často. Sledujete je?

„V podstatě ne, jen když náhodou zapnu televizi a mámu tam vidím, tak mi to udělá velkou radost. Ale jinak nemám čas to sledovat. Navíc já mám mámu v hlavě a v paměti pořád, takže si ji nepotřebuju touto cestou připomínat. I když mě to vždycky potěší.“

Který její film máte nejradši?

„Vždycky jsem měl moc rád Kdo chce zabít Jessii? nebo Měsíc nad řekou, Ošklivá slečna, 13. revír… Pochopitelně miluju i Takovou normální rodinku nebo třeba Romeo a Julie na konci listopadu. A tak dále a tak dále. Těžko vybírat, většina těch filmů a seriálů je opravdu dobrá.“

Vaše maminka ovdověla, ale na konci života prožila ještě jednu velkou lásku – potkala Španěla, za kterého se provdala. Jak k tomu seznámení došlo?

„Artemio tady dlouhou dobu žil v emigraci s celou rodinou. Občas zašel do divadla a máma se mu pochopitelně líbila. Po x letech se rozhodl vrátit zpět do Španělska, ale ještě předtím koupil kytici a šel na mámu počkat před divadlo, aby jí poděkoval za ty roky, kdy na ni chodil a pomáhalo mu to v jeho stesku po Španělsku. Potřásli si rukou a rozešli se. Pak jí ještě poslal pár pohledů, které si schoval táta, protože sbíral známky. Uběhlo asi patnáct, možná dokonce dvacet let a za mámou přišla známá s tím, že za ní přijeli nějací Španělé a že by je chtěla vzít do divadla na Kočičí hru. A že by na ni pak rádi po představení počkali. Prý jí už tehdy proběhlo hlavou, že by byla legrace, kdyby to byl ten »její« Španěl. A on opravdu byl. Máma ho pozvala k nám na kafe, to byl rok 1979. Já byl tou dobou na vojně, ale zrovna jsem byl doma na návštěvě, takže si pamatuju, že táta dokonce vyhrabal staré pohledy a ukazoval mu je. No a Artemio pak celou naši rodinu pozval do Španělska. Jenže táta na jaře umřel. Já byl pořád na vojně a máma sama nikam jet nechtěla. Nakonec jsem ji přemluvil a vyrazila. Artemio jí tam všechno zařídil, zaplatil hotel, vyzvedl na letišti… Prostě jí připravil krásné prázdniny. Po pár týdnech se vrátila domů…“

A už byla zamilovaná?

„To ne, tak rychle to nešlo. Artemio byl ženatý. Krátce poté ale jeho žena zemřela na infarkt. Od té doby si začali s mámou telefonovat, byly to dlouhatánské hovory. On ji pozval do Španělska podruhé, pak taky na Silvestra… A po čase spolu začali být. V roce 81 se vzali, ale bohužel jim to vydrželo jen rok a kousek, protože máma zemřela. Ironií osudu také na infarkt, což byla pro Artemia hrozná rána. Přijel do Prahy na pohřeb a pak mě zval každý rok na prázdniny a já tam také každý rok jezdil. S jeho dcerou jsem v kontaktu dodnes.“

A co Vánoce? Vybavíte si ty, když jste byl ještě malý kluk?

„Vybavím, byly krásné. Sešla se u nás vždy celá rodina, tedy příbuzenstvo z tátovy strany, protože mámina maminka bydlela u nás. Dárky se dávaly už před večeří, což pro mě bylo požehnání, nebyl jsem pak netrpělivý a tím pádem protivný a mohli jsme se všichni najíst v klidu. Štědrovečerní večeři chystala máma s babičkou, i když pořádně vařit začala až po babiččině smrti, takže tehdy spíš jen tak pomáhala, obstarávala nákupy, něco nakrájela a podobně…“

A co nějaký zásadní dárek, který jste jako kluk pod stromeček dostal?

„Pár si jich pamatuju, například model krajiny s vláčky. To dal táta asi částečně i sám sobě. (směje se) A co mi hodně utkvělo, to byla raketa na vodu. Ta opravdu lítala, třeba sto metrů vysoko. Na zem se pak spouštěla na padáčku. Ta byla úžasná! Akorát jsem ji pak jednou vystřelil někde na poli a už se nenašla.“

No a jaký nejzajímavější dárek jste dal vy mámě?

„Popravdě řečeno si tohle moc nepamatuju. Akorát v pozdějším věku jsem měl pak tendenci jí kupovat domácí spotřebiče, jako třeba mixér nebo tak. Fascinovala mě technika těchto přístrojů, tak jsem myslel, že jí to udělá radost. I když dneska si už nejsem úplně jistý, že nejlepší dárek, který dát ženě, je zrovna kuchyňský robot." (směje se)

 

Fotogalerie
9 fotografií