15°C
Po základce jste šel rovnou na konzervatoř. Copak člověk už v patnácti ví, co chce dělat?
„Neví nic. Maximálně si něco přeje, ale v podstatě je to vždycky velká sázka do loterie. Tím, že jdete na konzervatoř, ještě rozhodně nemáte nic jistýho. V každým ročníku se našlo pár lidí, kteří si to protrpěli, protože s nástupem puberty je přešla ta dětská hravost a začali se stydět. Nebo prostě neměli talent a věděli to, případně ho neměli a nevěděli to… Jít na konzervatoř je prostě docela riskantní rozhodnutí, a kdyby třeba moje děti o to měly zájem, tak bych si hrozně přál, aby si prvně udělaly normální střední školu a rozhodovaly se až potom, protože v těch osmnácti je to zas už úplně o něčem jiným.“
Co tehdy na to vaše rozhodnutí říkali rodiče?
„Nutno opět zmínit, že můj prospěch stran těch přírodních věd nebyl úplně ideální, takže pro naše to moje přijetí byla spíš taková záchrana. Musel jsem sice pryč z domu, do Prahy, ale měl jsem tam babičku, u které jsem bydlel, takže nade mnou pořád měli trochu kontrolu. Samozřejmě z toho ale byli trochu přešlí, pamatuju si, jak mě máma v srpnu vyprovázela na autobus a byla celá taková na měkko. No pro mě představa, že můj starší syn za dva roky opustí barák, je mírně řečeno dost divná.“
Nemrzelo vás, že nebydlíte na intru? U babičky asi žádné mejdany neprobíhaly.
„Ale jasně, to všechno bylo. My jsme totiž často museli bývat v divadle přes noc…“ (smích)
Museli?
„Samozřejmě. Aspoň doma jsme to tak tehdy prezentovali. Babička byla zlatá, když jsem byl ve čtvrťáku, tak se odstěhovala do Varů a my jsme v tom bytě zůstali sami s bráchou.“
Nelehl popelem?
„My jsme naštěstí dostali od rodičů dobrej základ, takže jsme sice večírky pořádali a chodili na ně, ale nikdy se to nezvrhlo v nějakou destrukci. Vždycky jsme si uvědomovali, že tu důvěru, která v nás byla vložena, nesmíme zklamat. Protože žádná další už nebude.“
Už během školy jste získal angažmá v kladenském divadle, přesto jste ale po maturitě odjel na dva roky do Ameriky…
„Já totiž to angažmá získal zrovna během takovýho smutnýho období jinak vynikajícího kladenskýho divadla. Velká část souboru tehdy odešla a zůstal tam takovej zbyteček a tak nějak se to úplně nepotkalo…“
Jak to myslíte?
„Já tam nastoupil s bezbřehou vírou, že divadlo je poslání a že se má dělat klidně i zadarmo. Takže to setkání s realitou bylo tvrdý. Když jsem viděl ty lidi, kteří přijeli na zkoušku v deset a ve dvě skončili, pak šli do hospody a po čtyřech hodinách nad pivem šli na jeviště, tak to bylo poměrně smutný. Takže když pak přišla nabídka, abych odjel do Ameriky, neváhal jsem.“
Čím jste se tam živil?
„Já tam především studoval angličtinu. Ale u toho jsem samozřejmě dělal takovou tu klasiku – hlídal jsem děti, dělal jsem školního řidiče, pak školníka v té své jazykovce, takže jsem měl studium gratis. Trénoval jsem fotbal a jako námezdní síla jsem dělal na zahradách.“
Neměl jste tendenci tam zůstat?
„Měl. Dokonce jsem tam měl téměř roční vztah s jednou o něco starší Američankou a už to vypadalo, že tam asi zůstanu nadobro.“
Tak co se stalo?
„Přijel mě po roce a půl navštívit brácha, a když odjel, tak se mi začalo tak nesnesitelně stýskat, že to bylo silnější než ten vztah, takže jsem vzal kramle. Teda ne že bych zmizel beze slova, samozřejmě jsem o svém odjezdu informoval, ale prostě jsem odjel zpátky do Čech.“
Nelitujete toho někdy?
„No někdy, když se dívám na zprávy, tak jo.“ (směje se)
Jaké to bylo po návratu? Přece jen jste musel po té pauze naskakovat do rozjetého vlaku.
„To bylo těžší než do té Ameriky odjet. Nebyla pro mě žádná práce, trvalo to asi půl roku, kdy jsem se maximálně přes kamarády dostal sem tam k nějakýmu dabingu. Pak ale Dalibor Gondík odcházel z Frekvence 1 na Evropu 2, takže se na Frekvenci uvolnilo místo a nastoupili jsme tam my s Jakubem Wehrenbergem a tím se to celý odstartovalo. Nutno říct, že všechny moje pracovní příležitosti byly dílem obrovské náhody. Třeba jsme jednou takhle seděli s kamarádem u piva a on říká, že už musí jít, protože má ráno kamerovky do Snídaně s Novou, a že bych mohl přijít. Tak jsem šel a dostal jsem se. Jednou mi volal Janis Sidovský, jestli bych nechtěl do Pomády, na základě toho si mě pak pozvali do muzikálu Rebelové… A tak to prostě všechno vzniklo. Nikdy jsem naštěstí nemusel nikam volat a ptát se, jestli by mě nechtěli.“
Jaký ale byl ten první půlrok? Dabing vás přece nemohl uživit.
„To bylo blbý, no. Musel jsem si půjčit nějaký peníze od bráchy, který jsem mu pak samozřejmě vrátil. Bylo to ale současně období velký euforie, bylo mi třiadvacet, po dvou letech jsem se vrátil do svobodné země, všechno to tady pučelo a mělo to ještě toho porevolučního ducha. Občas jsme hrávali po klubech s kapelou, občas jsme s Jakubem celou noc seděli na lavičce a přemýšleli, co budeme dělat, když nemáme žádný peníze. Jakub vždycky řekl, že si prostě někde půjčíme… Bylo to divoký období a vlastně dneska na ten nedostatek hrozně rád vzpomínám.“
Z toho původně zarytého divadelníka a herce jste se ale poté začal prezentovat spíš jako moderátor.
„To přišlo taky samo. Obsadit mě do filmových a televizních rolí, na to našlo odvahu jen pár lidí. Takže je asi pravda, že mě lidi vnímají spíš jako moderátora než jako herce. Ne že by mi to vadilo, ale v rámci pestrosti té mé práce bych si zas jednou rád zahrál nějakou větší roli třeba ve filmu.“
Není to, že se vám filmové role zrovna nehrnou, dáno taky tou vaší škatulkou? Sám jste prý na základě toho chtěl pojmenovat své CD – Stigma kreténa.
„Deska se tak nakonec nejmenuje, ale jedna písnička z ní ano. Je to vlastně celý jenom takovej povzdech nad tím škatulkováním. Marek Eben to ale kdysi řekl přesně: Kdo by chtěl, aby mu ve filmu hrál moderátor? Lidi mě takhle mají zafixovaného, takže se těm režisérům a dramaturgům ani nedivím, že nevolají. Ode mě prostě publikum čeká, že kam přijdu, tam bude legrace, i když na to pokaždé není nálada. A o tom je vlastně i ta písnička.“
Myslíte, že to stigma máte pořád?
„Ale jo, určitě. Je to takový zlehčení, já se nikdy nebral vážně, což je pro mou profesi hodně důležitý. Musím si umět udělat legraci sám ze sebe, to je cesta, kterou jdu a zatím se mi vždycky osvědčila.“
Jste součástí českého showbyznysu, což je poměrně malý rybníček. Jak ho vnímáte?
„No tak v první řadě… Česká republika má stejně obyvatel jako třeba Londýn. Takže z tohohle pohledu si hrát na nějaký celebrity, červený koberce, karavany a limuzíny, mi vždycky přijde hodně úsměvný. Za druhý – pokud má někdo pocit, že je přehnaně populární a už mu to leze na nervy, tak stačí zajet deset kilometrů za Rozvadov a má klid. Podotýkám, že tohle se netýká jen Karla Gotta, ten to má opravdu jinak. S lidmi v našem showbyznysu je to podobný jako s boháči – ti, kteří jsou opravdu bohatí, tím myslím miliardy, tak to na nich nepoznáte. Naopak ti, co jsou bohatí v jednotkách milionů, tak vám to dávají hodně okázale najevo.“
Jak jste sám říkal – vás lidi vnímají hlavně jako moderátora. Nevadí vám trochu, že u nás může moderovat v podstatě každý? Stačí projít nějakou televizní soutěží a je to.
„Na to je jedno takový krásný rčení, a sice že dneska moderuje každej, kdo má do pr**** díru. (směje se) Což je fakt. Když nějaká holka vyhraje Miss a pak už třeba tolik nefotí, nechodí přehlídky, tak kam se vrtnout, že… Samozřejmě že i tady jsou výjimky, který si to tvrdě oddřely – třeba Iva Kubelková nebo Diana Kobzanová. Člověk se nestane moderátorem jenom tím, že si řekne, že jím bude. Musí si to odmluvit. Tady má ale hodně lidí pocit, že stačí postavit se před lidi, nestydět se a prostě něco říkat. A podle toho to bohužel taky někdy vypadá.“
Kromě moderování a hraní vás ale prý taky baví takové celkem dobrodružné cesty…
„Moc! Byl jsem se synem na Aljašce, s manželkou v Ekvádoru a v Peru, letos nás čeká Bretaň a Normandie… Musím říct, že kdybych měl prostředky a mohl už jenom cestovat, tak bych se vůbec nezlobil. Rád ale jezdím na výlety i po Česku, s rodinou vyrážíme pod stan, na vodu, na ryby… Teď si dělám myslivecký kurz, ne proto, že bych tak toužil střílet, ale spíš abych se o té přírodě něco dozvěděl. Ale taky jsem rád doma, člověk cestuje proto, že se pak rád vrací. Navíc jak já říkám – ono je hrozně snadný být zálesákem, když máte v peněžence kreditku.“ (směje se)
Očima autorky
Za Alešem jsem dorazila do domu na okraji Prahy, kde už bylo focení v plném proudu. S fotografem Honzou Tůmou se znají už déle a jsou stejná krevní skupina, takže u jejich slovních přestřelek jsem se opravdu pobavila.
Aleš byl ochotný kamkoliv vylézt, jakkoliv se zatvářit a pózovat, dokud bylo potřeba, aniž by remcal. A přestože spěchal pracovně do Plzně ani následný rozhovor neodbyl, byl vtipný, ale ne za každou cenu, rozhodně to není žádný kašpar. A u něj na zahradě, kam zrovna svítilo jarní sluníčko, bych klidně vydržela sedět celé odpoledne.
